Páteční zamyšlení, dnes netradičně v sobotu.
Když jsem se zhruba před čtyřmi lety dočetl, že Manchester City koupili zámožní šejci z Arábie, jen jsem se pobaveně uchechtl a hlavou mi proletělo něco vy smyslu: „To by bylo hustý, kdyby to City fakt jednou vyhrálo titul!“ Dnes už se nesměju. Zdá se, že slavné „Money can´t buy me love“* v dnešním světě neplatí.
Britové rádi připomínají, že od Normanské invaze v roce 1066 nebyly jejich ostrovy dobyty. Ve fotbalovém světě to však není tak úplně pravda, minimálně několik ropných magnátů ze Spojených arabských emirátů má na celou věc asi jiný názor. Na jaře letošního roku se totiž hrdá anglická mužstva Arsenal a Manchester United musela sklonit před žoldnéřskou invazí a starnoucí rytíř Alex Ferguson potupně předal žezlo jejich veliteli Robertu Mancinimu z Milána. Triumf ManCity by měl být znepokojivý (nejen) pro fotbalový svět – a to nejméně ze dvou důvodů. Zaprvé se znovu potvrdilo, že ve vrcholovém fotbale hrajou prim peníze a zase jen peníze. Srdíčko či týmový duch za úspěchem Citizens nehledejte. V případě šejků šlo o velice prostou matematickou kalkulaci (prý se tomu říká přímá úměrnost) : „čím víc peněz do toho nalejeme, tím větší šanci máme vyhrát“. Ropovody tedy šlapaly na plný výkon a ono to zafungovalo. V sezóně 2008/2009 se ještě museli bratři Gallagherovi spokojit s průměrným 10. místem, hned o rok později však přišla uspokojivá 5. příčka + kvalikace do Evropské ligy. Vloni už to stačilo na prestižní TOP 4 + první trofej a letos to Citizens v Anglii dotáhli až na úplný vrchol. Zmiňovaným druhým znepokojivým faktorem je tedy neuvěřitelně krátký časový úsek mezi rozverným nápadem šejka koupit si ragbyový (vlastně fotbalový) klub v Anglii a následným dobytím anglické ligy týmž mužstvem. Pouhé čtyři roky a pan Mansour bin Zayed Al Nahyan si na jachtě mohl otevřít šampaňské.
Letos jsme zažili dvojnásobně smutné jaro. Nejlepší ligu na světě vyhrálo Manchester City, v nejprestižnější evropské klubové soutěži uspěla Chelsea. Fanoušci Blues se budou donekonečna hájit odchovancem Johnem Terrym, ale co ta miliarda liber od Romana? Kluby sponzorované ropnými magnáty se množí jako mloci ve známém Čapkově románu. Machačkala, QPR, PSG a brzy tu budou další. Logicky tak přibývá i fotbalistů, kteří si každý týden vydělají více než průměrný český občan za polovinu dospělého života. Zatímco přestupové částky a mzdy hráčů rostou, kluby se stále více zadlužují a některé už na svoji nezodpovědnost doplatily( v Glasgow o tom ví své). Nejde vůbec jen o sport – zadlužená je většina zemí Západního světa, a zdá se být jen otázkou času, kdy se celý systém zhroutí. O to radši jsem, že naše mužstvo vede Arsené Wenger.
O Arsené Wengerovi se bude mezi fanoušky Gunners mluvit s úctou ještě dlouho po jeho odchodu z klubu. Pravdou je, že se Wenger občas předvede nepochopitelným střídaním či zatvrzelostí při sestavování základní jedenáctky, jako manažer však nemá konkurenci. Každý rok se musí vyrovnat s odchodem nejlepších hráčů, i tak svůj tým stále drží na špici. Přestože se Premier league vyrovnává a aspirantů na titul přibývá, Arsenal se pravidelně umisťuje v TOP 4. Wenger dal klubu tvář nejen na hrišti, ale i na přestupovém trhu. Pokud si je hráčem opravdu jistý, nebojí se utrácet (Cazorla, Podolski apod.), zároveň se však nezdráhá prodat, má-li k dispozici dostatečnou náhradu (Song). Prioritou je vždy ekonomická soběstačnost klubu. Arsenal totiž své dluhy opravdu splácí (na rozdíl od většiny jiných top mužstev) a doufejme, že už během několika let bude klub úplně čistý. Arsené Wenger se světu zkrátka snaží dokázat, že se dá jít i rozumnou (byť strastiplnou) cestou.
V neděli to tedy bude bitva dvou skvělých mužstev a kandidátů na titul, ale zároveň i dvou odlišných stylů vedení fotbalového klubu. Už se těším.
*„Can´t buy me love“ je slavná písnička od anglické skupiny Beatles.
(Yankee)
