Kdyby se Arsène Wenger letos rozhodl založit vlastní módní značku, zcela jistě by nedopadl lépe než brankář Hašek a jeho Dominátor. Nejde ani tak o to, že by útlé obleky s červenou kravatou alá Mr. Bean či podkolenní péřové bundy (použitelné jako indoor spácák s vyřízlým otvorem na nohy) neměly obchodní potenciál. Víceúčelové oblečení bylo vždy in. Co se dnes však nenosí, a co by mělo nevyhnutelně špatný dopad i na „A&W“, je Arsenal a cokoli s klubem spojené. Zatímco vtipů a ironických narážek na adresu týmu přibývá, počet fanoušků i odborníků, kteří Wengerovo každoroční tažení na titul berou vážně, stále klesá. Tony Adams, bývalý kapitán Arsenalu a nyní expert pro BBC, už na konci října prohlásil, že podle něj „Arsenal ani letos nesplní očekávání.“ Krátce poté se gunners ztrapnili na Old Trafford. Situace zkrátka není ideální a Wenger, jenž je pro mnohé fotbalové fanoušky synonymem pro Arsenal, má na aktuální negativní atmosféře v klubu velký podíl.
Po sobotní ztrátě bodů s Fulhamem charakterizoval jeden anglický fanoušek Wengera jako muže „který dal kdysi Arsenalu tvář a atraktivní herní styl, nyní však klub táhne do průměru.“ Přehnané? Asi ano. Loňské třetí místo v nejtěžší lize světa o průměru nevypovídá. Přesto se příznivci Arsenalu bouří a volají po změně herního systému a přestupové politiky. (Ti radikálnější by rovnou vyměnili i trenéra). Úmorné a stále nekončící čekání na trofej je jedna věc – co však většinu fanoušků frustruje více, je smutný fakt, že nejlepší produkty sedm let trvající generační obměny kádru (Fabregas, Van Persie, Song) nyní baví diváky jinde. Je to jako když vám váš prvorozený syn s IQ 150 místo studia medicíny uteče s prostitutkou do Ruska. Můžete se vztekat a obviňovat manželku, psa, sousedy či Vojtěcha Filipa, přesto vám nakonec nezbude nic lepšího než uznat vlastní podíl viny, poučit se a další děti nasměrovat lépe. Na sebereflexi jako by však v Arsenalu nebyl čas; Wenger nepřestává překvapovat svou tvrdohlavostí a neustálým opakováním stejných chyb – jako například při volbě základní jedenáctky.
Vzpomeňme ještě jednou na zmiňované utkání s Manchestrem United. Při pohledu na sestavu Arsenalu bylo už před úvodním hvizdem zřejmé, že první gól nevstřelí hráč v červeno-bílém dresu. Kdo byl ho dal? Podolski? Bez formy. Ramsey na pravém křídle? Bez šance. A Giroud? Ten hned v úvodu sezóny jasně ukázal, že je podstatně nebezpečnější ve vzduchu než na zemi. A protože skórovat hlavou po sólo-akci dokáže jen Chuck Norris, byl i Giroud na hrotu bez podpory úplně k ničemu. Walcott a Arshavin – hlavní strůjci zázračného comebacku v Readingu – zůstali nepochopitelně opomenuti. Argument, že Ramsey brání na křídle lépe než Walcott je mylný. Od pravého útočníka se vyžaduje jiný typ defenzivní činnosti než od středopolaře. Základem je rychlost, kterou však Welšký ex-kapitán rozhodně nedisponuje a je tak výrazně limitován i při své útočné snaze. V konečném součtu tedy nadělá více škody než užitku, vina však padá především na jeho trenéra, který už v minulosti podobně „zneužíval“ Rosického či Bendtnera. Defenzivní sestava Arsenalu s pěti záložníky zkrátka signalizovala jediné: Wenger nepřijel na Old Trafford vyhrát za každou cenu; jeho prioritou bylo ukopat remízu a hlavně nezopakovat loňský debakl. Od platnosti hráčů na jednotlivých postech však nyní přejděme k jejich ohodnocení, tedy k jejich platu.
Téma podzimu mezi fanoušky Arsenalu je bezpochyby Walcott a jeho vyprchávající kontrakt. Podepíše náš současný nejlepší střelec anebo odejde za konkurencí i on? Theo zatím váhá a upřímně řečeno se mu není, co divit. Wenger totiž zatím dělá vše pro to, aby Walcotta od podpisu odradil. 1.) Theo stále nedostal šanci předvést se na své vysněné pozici na hrotu. 2.) Na začátku sezóny byl bezdůvodně odsunut na lavičku, přestože se zdál být už od červnového Eura ve skvělé formě. 3.) Vedení anglickému reprezentantovi ani po měsících jednání není schopné nabídnout adekvátní smlouvu. Údajné navýšení platu na 75t liber týdně je směšné i na poměry Arsenalu. Vždyť Theo by si vydělal jen o pár tisíc liber týdně více než teď. Když započítáme inflaci a obecně rostoucí platy hráčů, Wenger by vlastně Thea ohodnotil úplně stejně jako před třemi lety, kdy s hráčem uzavřel stávající kontrakt. Nyní je však přece Theova pozice v týmu diametrálně odlišná. Walcott představuje ze současného kádru největší ofenzivní hrozbu, což dokazují i jeho statistiky z posledních měsíců a let. Mimoto se stal důležitou mediální tváří klubu a vybudoval si pevné místo v anglickém národním týmu. Na příkladu Thea se tak dá dobře dokázat nesmyslnost Wengerovy platové politiky. Teorie „stejně pro všechny“ (co vám to připomíná?) v profesionálním sportu nemůže fungovat. Rozdíly ve výkonnosti hráčů jsou přirozené a pro tým zdravé. Fakt, že ti nejlepší žádají nejlepší ohodnocení, nemusí nutně značit nenasytnost penězi, ale spíše touhu být za svou práci adekvátně oceněn. Když se Jaromír Jágr – který si za svou dlouhou kariéru vydělal více než dost – vloni vracel do NHL, sáhl instiktivně po jedné z nejvyšších nabídek a místo očekávaného Pittsburghu raději zamířil do Philadephie. Výše platu totiž nejen v hokeji symbolizuje důležitost hráče pro mužstvo. Jak by řekl Jágr: „čím větší plat ti manažer nabídne, tím více si tě cení, a tím více na tobě bude v zápasech stavět.“ Wengerova zásada „Squillacimu stejně jako Sagnovi“* hráče nedostatečně motivuje a přispívá k jejich předčasným odchodům.
V říjnovém rozhovoru pro BBC zdůvodnil Adams své pochyby o úspěchu současného Arsenalu následovně: „Abyste vyhráli, musíte udržet své nejlepší hráče.“ Samozřejmě jde o frázi, v tomto případě však o frázi trefnou. Pokud se má Arsenal stát nejlepším týmem v nejlepší fotbalové soutěži na světě, opravdu musí mít v kádru ty nejlepší hráče. V uplynulých dvou letech však vedení nahradilo Fabregase Cazorlou, Nasriho Podolskim, Songa Artetou a Van Persiho Giroudem. Při vší úctě k novým posilám, ani v jednom případě si Arsenal nepolepšil, ba naopak – inspirujme se tenisem – hráči z TOP 30 byli nahrazeni kolegy z TOP 100. Nikdo samozřejmě neví, do jaké míry mohl Wenger odchody našich hvězd ovlivnit, minimálně v případě Songa však jasně vyhrála racionální touha po zisku. Wenger sice prodej Alexe obhájil přebytkem záložníků, už začátek sezóny ale ukázal, že spoléhat na zdraví Diabyho a Rosického nebo na formu Ramseyho či (rok a půl nehrajícího) Wilshera je alibistické. Po finanční stránce samozřejmě klub na přestupech profitoval, otázkou zůstává, zda se přehnaná šetřivost brzy neobrátí proti managementu Arsenalu – úmístění garantující účast v Lize mistrů (a s ní spojené milióny eur) se začínají kanonýrům nebezpečně vzdalovat.
Arsène Wenger v minulosti dovedl Arsenal až na úplný vrchol, v posledních letech však jeho kouzlo slábne. Mnoho fanoušků si znepřátelil svou zatvrzelostí, ať už při trenérských či manažerských povinnostech. Mužstvu chybí zápal a sebedůvěra v klíčových fázích sezóny; Wenger není schopen dát mužstvu správný impulz. Často se zdá, jako by vyčerpal svůj potenciál, což je pochopitelné, vezmeme-li v úvahu délku jeho působení v Arsenalu. Ne nadarmo je hlava státu ve většině demokratických zemí volena pouze na dvě funkční období – například v USA tak prezident nemůže setrvat v úřadu déle než 8 let. Pro porovnání: v říjnu oslavil Wenger své 16. výročí od příchodu do klubu. Tuto sezónu má náš manažer možná poslední šanci, jak znepokojené fanoušky přesvědčit; play-off Ligy mistrů je blízko, Carling Cup na dosah, i v lize je ještě stále, o co bojovat. Pokud však tým znovu neuspěje, bude nejlepší, když se Arsenal vydá jiným směrem, s jiným manažerem. Nikdo – ani Arsène Wenger – není větší než klub.
Yankee
*http://arsenaltruth.squarespace.com/arsenal-truth/2012/2/23/arsenals-130m-wage-bill-exposed.html
