Nevím, jestli je to mistrovský duch, či mistrovské štěstí, ale stále se nám něčeho nedostává.
Po koncertu s Bragou, přiznejme si, že díky naivitě nebyla pro nás soupeřem, jsem v sobotu nečekal procházku růžovým sadem, ale čekal jsem ve žlutých dresech bojovně laděný tým s vůlí po vítězství. Místo toho jsem celou půlku utkání, možná až do příchodu Denilsona, viděl dominanci černých koček, a to nejen ze statistických pohledů držení míče. Ale v zápasech, away zápasech, na hřištích právě takových Sunderlandů, Blackburnů či Blackpoolů se prokáže mistrovský duch týmu. Hrát těžký zápas bez několika opor, skoro celou polovinu v oslabení a vrátit se přesto z výletu se třemi body? To by byl úspěch hodný adepta titulu. Takto však díky chvilkové fotbalové reinkarnaci Benta, bezradnosti Clichyho a pokaženým hodinkám Dowda nás čekala ztráta dvou bodů. Ale i remíza může být hodna mistra a bod ze Stadium of Light může rozhodnout o titulu, jen to bude záviset od toho, jak rychle se tým „oklepe“, šanci bude mít už v úterý v severolondýnském, i když neligovém, derby.
Ta špatná sobota začala už nominací, nepochopil jsem dobře Wengera, proč postavil ty samé hráče jako v Lize Mistrů, zejména pak jsem nechápal nominaci náctiletého Jacka. Tedy ne že by ten zápas nemohl uběhat, ale přeci jen 3 zápasy za týden, není to moc? Navíc po vítězství na domácím stadionu, kdy tribuny tleskaly při každém jeho dotyku s míčem, hodit Jacka do kotle v Sunderlandu, kde za každou chybu schytal nejedno mohutné „Hey“, bylo dost odvážné. Chtělo to prostě zkušeného Rosického, kterému by nevadilo hrát proti odpočatému soupeři, který jasně věděl jak na nás. Absence Cattermoola vypadala zdánlivě pro nás jako výhoda, ale lišák Bruce věděl jak ji kompenzovat a naší případnou dominanci ve středu hřiště hravě vymazal forčekinkem a důraznou osobní obranou. S tím se Jack podle mého nevyrovnal a vršil jednu chybu za druhou. Jednou bude skvělým hráčem, určitě, ale musí se ze soboty a svých chyb poučit, nejlépe na lavičce v příštích několika zápasech.
Velkým otazníkem pro mne dále zůstává, proč Boss nevyužil poslední střídání, musel přeci tak jako já vidět, že už jen průklepový papír by v závěru zápasu hořel lépe než naše „desítka“. Proč místo Jacka neposlal do hry Djourou či Gibbse, nevyztužil naši defenzívu a nepošetřil vteřiny? Zejména hlava Johana by se v pokutovém území vyjímala a určitě by nám pomohla při permanentních centrech.
Stejně tak jsem nepochopil, proč se Tomáš rozhodl kopat penaltu. Že by za tím byla jen nedostatečná komunikace v týmu? Asi ne, nikomu míč „nevyrval“ jako to běžně dělá třeba Lampard, nikdo mu tu exekuci nerozmlouval, času bylo dost, i Wenger či Rice mohli zasáhnout. Nestalo se tak a Tomáš netrefil ani branku. Možná to celé je jen výsledek jeho frustrace, že po fantastické přípravě a přes výbornou formu dostává šanci mladý Jack a Tomáš opět sedí na lavičce? Možná, nikdo do hlavy Toma nevidí.
Ale to vše mohlo být hravě opomenuto, kdyby pan Dowd neztratil klíček ke svým cibulím po dědečkovi. Stejně bych si jednou rád přečetl zápis z utkání, zejména pasáž o tom, že hlavní rozhodčí rozhodl o nastavení 4 minut a následně zápas ukončil v 95. minutě, co po skončení regulérní hrací doby padla branka. Ale možná v zápise bude, že gól padl už v první minutě zápasu koček na Anfield Road. A to vše podepsáno panem Martinem (Rowanem) Atkinsonem, čtvrtým sobotním rozhodčím, který tak akurátně zastavil útok Jagielky pár metrů před brankou United při zápase s Evertonem, když se Reds sypaly jako čaj, prý proto, že skončila doba nastavení. Ale třeba atomovky pana Rowana běží jinak než cibule pana Phila. A třeba se někdy dočkáme doby, kdy rozhodčí v Anglii budou mít nejen stejné hodinky, ale i stejný metr.
/Patrickův blog/
(článek vyjadřuje osobní názory autora)
