Pierre-Emerick Aubameyang vlastními slovy

Nechte mě vyprávět malý příběh o tom, proč jsem se stal fotbalistou: Můj otec

Byl to můj první oblíbený hráč. Když jsem ho poprvé sledoval na stadionu, hrál za Le Havre, myslím, že mi byli pouhé 3 roky. Hned jsem věděl, že chci být jako on. Bylo to tak jednoduché.

Od té doby jsem pořád kopal do míče. Polovinu času jsem rád trávil s kamarády a kopal do plastového míče nebo do něčeho podobného. Byl tu také basketbal, ale nic jsem si neužíval tak jako jsem si užíval fotbal.

Můj otec byl kapitánem Gabonu, a ačkoliv jsem prožil dětství ve Francii, je to jako bych se narodil v Gabonu. Naučil mě o této zemi tolik věcí, že se stala mojí kulturou. Mohl jsem se rozhodnout, zda hrát ve Španělsku nebo ve Francii – dokonce jsem hrál za reprezentaci U21 Francie – ale v srdci jsem věděl, že chci následovat svého otce.

Vždy chtěl být na každém mém zápase, který jsem hrál. Až do doby, kdy jsem hrál za svůj první klub poblíž Lavalu ve Francii. Vlastně jsem chtěl začít, když mi byly 4 roky, ale v tomto věku hrajete ve Francii odlišnou verzi, tak jsem musel počkat, až mi bude 5.

První klub, ke kterému jsem se připojil, se jmenoval L’Huisserie. Hrál jsem za ně svůj první zápas – jako útočník, samozřejmě – a od té doby jsem věděl, že fotbal musí být součástí mého života. Od té doby to bylo o dosahování mnoha cílů, které jsem si stanovil.

Vzpomínám si zejména na jeden. Myslím, že mi v té době bylo 9 let. Vyhrávali jsme 1:0, ale ještě jsem neskóroval. Hledal jsem svého otce v davu a zahlédl jsem dědečka, jak se také dívá na hru. Tak jsem si pomyslel: „Teď musím dát gól.“ Když přišel míč do vápna, vyskočil jsem tak vysoko, jak jsem jen mohl, a nůžkami skóroval. Nikdy na tu branku nezapomenu, ani na dědečkův úsměv.

Tehdy jsme se hodně stěhovali, a tak jsem hrál mládežnický fotbal za Nice, Laval a Rouen. Jistě, bylo těžké se stále stěhovat, ale teď vidím, že to byl obrovský přínos, protože mi to pomohlo se rychle adaptovat v nových prostředích.

Hrával jsem spíše na křídle než na hrotu, kvůli mé rychlosti. Vždycky jsem byl rychlý a všichni mi to říkali, ale jakmile jsem byl o něco starší, 15 nebo 16 let, trochu rychlosti jsem ztratil.

Měl jsem nějaké problémy s koleny a nemohl jsem běhat tak rychle jak jsem byl schopen, takže jsem ztratil trochu lásky k fotbalu. Neměl jsem klub, nebyl jsem na škole, byl jsem jen doma a snažil jsem se přemýšlet pozitivně.

V té době to bylo těžké a já přemýšlel o konci, ale každý den jsem tvrdě trénoval. Nevím proč, ale myslel jsem si, že musím tvrdě trénovat, protože nikdy nevíte, co se může v životě stát

Po šesti měsících tvrdé práce mi zavolal otec a řekl: „Jsi připraven trénovat s týmem?“ A já odpověděl: „Ano, samozřejmě.“ Protože jsem kvůli této příležitosti pracoval 6 měsíců. To bylo, když jsem začal trénovat s Bastií, a byl to také začátek mojí profesionální kariéry.

Po dvou letech s Bastií jsem se v roce 2007 připojil k AC Milán. To bylo místo, kde jsem hodně pracoval na své rychlosti, abych byl znovu tak rychlý. Byl jsem velmi mladý s velmi malými zkušenostmi, ale v Miláně jsem se naučil, jak se stát profesionálním fotbalistou.

Měl jsem štěstí, protože v té době tam bylo spoustu špičkových hráčů jako Maldini, Nesta, Kaka, Seedorf a Ronaldo. Byl jsem docela stydlivý, ale nadšeně jsem sledoval, co tito top hráči dělají a hodně jsem se tím naučil.

Nikdy jsem nehrál seniorský zápas za AC Milán, a to byl čas, kdy začalo další silné kouzlo mojí kariéry. Byl jsem úspěšný v Dijonu, ale pak jsem v Lille a Monaku zažil těžké časy, protože jsem nehrál, to bylo opravdu těžké.

Ale pak jsem se připojil k Saint-Etienne a všechno se změnilo. Když jsem tam byl, Christophe Galtier mi dával velkou důvěru. Vždycky jsem byl „on loan“, ale po prvních šesti měsících mě klub koupil, byl jsem opravdu šťastný. To byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem si řekl: „OK, teď se musím zlepšit, pracovat ještě tvrději, než jsem pracoval do teď.“ – a udělal jsem to.

Věci mimo hřiště se také změnili. Narodil se mi první syn Curtys a já věděl, že musím udělat vše pro to, co je v mých silách, abych byl nejlepším hráčem, jakým mohu být. Myslím, že od té doby se mi začaly věci dařit.

Se Saint-Etienne jsem vyhrál Coupe de la Ligue, vstřelil jsme první branku za národní tým na olympijských hrách a skončil jako nejlepší střelec v africkém poháru národů v Gabonu v roce 2012. Ve čtvrtfinálovém penaltovém rozstřelu proti Mali jsem neproměnil penaltu a byl to pravděpodobně můj nejhorší fotbalový okamžik. Ale žiji s ním, a od té doby jsem zaznamenal více proměněných pokusů. Je to špatný okamžik, ale od té doby mi to dovoluje vytvořit více těch dobrých.

Brzy na to jsem vyhrál dva supercupy a německý pohár s Borussií Dortmund a stal se šestým nejlepším střelcem klubu v historii. Miloval jsem čas v Dortmundu, ale když zavolal Arsenal, byl jsem tou výzvou opravdu nadšený.

Vždy jsem obdivoval Arsenal kvůli velké historii a hráčům jako Thierry Henry. Byl vždy příkladem pro střelce, a protože jsem tak rychlý a střílím branky, vždy jsem k němu vzhlížel.

Je to důvod, proč jsem si vzal číslo 14 na dresu. Abych byl upřímný, chtěl jsem vlastně číslo 7, ale už ho měl Micki. Tak jsem si pomyslel: „Proč nejít ve stopách legendy?“ Jsem opravdu hrdý na to, že nosím číslo 14 a doufám, že jej budu ctít.

Bylo velmi snadné se zde usadit. Fanoušci mě vítali a samozřejmě tým byl pro mě opravdu velmi dobrý.

Měl jsem to štěstí, že jsem během své kariéry mohl hrát po boku některých opravdu dobrých hráčů a Laca je určitě jedním z nich. Poslední sezóna byla první celou sezónou, kterou jsem odehrál s takovým útočníkem jako je on, a jsem opravdu šťastný, jak dobře spolupracujeme.

Máme stejnou vizi o fotbalu, když mluvíme v šatně, stejné myšlenky, stejné pocity. Skutečnost, že si navzájem rozumíme, je ta věc, která dělá rozdíl v zápasech.

Tento vztah mi rozhodně pomohl vyhrát Golden Boot v loňské sezóně. Byl to těžký rok, ale měl jsem šanci vstřelit branky, protože tým hrál skvělou sezónu. Poslední měsíce v Premier League nebyly samozřejmě nejlepší, ale celé sezóně jsme věnovali velké úsilí.

Vyhrát Golden Boot pro mě znamenalo mnoho. Jsem za to opravdu šťastný a pyšný. Zejména že trofej sdílím se Sadio Manem a Mohamedem Salahem. Mám tyto kluky rád. Reprezentujeme Afriku, takže je to dobré znamení pro kontinent.

Afrika je v mém srdci a mysli, takže jsem opravdu rád, že ji reprezentuji v Premier League. Afričané opravdu milují fotbal, stejně jako všichni na světě, proto jsem velmi hrdý na to, že jsem v takové úžasné formě reprezentoval Afriku, protože ne každý dostane šanci hrát v barvách Arsenalu.

Samozřejmě sezóna neskončila tak, jak jsme chtěli. Ztráta finále je pro všechny hráče, naše rodiny a fanoušky těžká. Po tom, co se stalo v Baku jsme v šatně byli všichni zdrcení, to je ten čas, kdy kolem sebe potřebujete správné lidi.

Můj otec, jako vždy, cestoval do Baku se zbytkem rodiny, aby mě viděli hrát.

Po zápase mi řekl: „Prostě pokračujte v cestě. Můžete to dělat lépe, můžete být ještě lepší.“

Poslouchal jsem rady svého otce po celou dobu svojí kariéry, takže pokud mi řekne, že se můžu ještě zlepšit, pak je to přesně to, co budu dělat.

Next season… let’s go!

 

/ arsenal.com / Pierre-Emerick Aubameyang