Slíbil jsem úterý, je úterý. I když večer a o týden později 🙁 Nemám žádnou výmluvu, čas jsem měl, počítač taky nezkolaboval, dokonce jsem i na review pracoval, jen to nějak nechtělo ven. První den jeden odstavec, druhý den jsem ho smazal a napsal jiný a tak dále. Přiznám se, že jsem se na to nakonec trochu vybod a místo regulérního season review jsem splácal jen pár postřehů. I když teď jak na to zírám a kontroluju to zase tak daleko do season review nemá. Tak si vyberte. Jen mi někdo proboha řekněte, jak to ten Arseblog dělá, že takovýhle výplod, vlastně mnohem lepší, je schopen napsat každý! den?! Třetí sezóna v řadě bez jediné trofeje, letos dokonce bez jediného finále, asi těžko způsobila mnoho radosti v táboře příznivců Kanonýrů. A přesto se zdá, že většina fanoušků si dovolí hledět do budoucnosti s větším optimismem než loni touhle dobou. Tehdy Arsenal skončil čtvrtý, propastných 21 bodů za Manchesterem United, Henry zrovna upravoval poslední věty svého kontraktu s Barcelonou a většina novinářů pasovala právě Gunners na tým, který uvolní Tottenhamu místo v Big Four. Po roce sice nepanuje na severu Londýna nadšení, jak by také mohlo, když titul zůstal vzdálen pouhé čtyři body, ale důvod k depresím jistě také není. V každém případě, minimálně o chlup byl právě skončený ročník lepší než ten předchozí. Nebo alespoň nadějnější.
Tým po odchodu žijící legendy, Thierryho Henryho, dokázal, že se s absencí dokáže nejen vyrovnat, ale dovede ji přetavit ve svou výhodu. Hráči, kteří dříve v hlavě neměli nic jiného, než jak najít co nejrychleji míčem Titiho, najednou zjistili, že možností je mnohem více. Hleb, Fabregas, Flamini, Rosický najednou měli více prostoru a volnosti a jejich forma, včetně té střelecké, byla na konci loňského léta úchvatná.
Jestliže na začátku srpna byl Arsenal „odborníky“ jasně pasován na tým, který je na cestě dolů, tak úvod sezóny byl pomalu z říše snů. Ale nemuselo být vše tak růžové. Stačily tři minuty prvního zápasu s Fulhamem a díky Lehmannově minele všechno bylo při starém. Naštěstí se ukázalo, že přece jenom nějaké poučení si Kanonýři z předchozí sezóny odnesli. Přes urputně bránící Fulham se neprobojovávali jen krátkými přihrávkami středem, většinou naprosto neúčinnými, ale svůj repertoár rozšířili o mnohem častější křídelní hru a střely dálky. Taky celkový přístup byl mnohem „fyzičtější“ než před pár měsíci. A tento poslední aspekt, alespoň myslím, byl rozhodujícím faktorem, který přinášel body i z parků, kde to dříve bylo spíše výjimkou – Upton Park, Goodison Park, Ewood Park. Ukázat soupeři, že se nebojíme bylo v těchto fázích sezóny velmi důležité. Něco o tom by mohl povykládat například sparťan Řepka.
Jediným významným negativem úvodu sezóny tak byly nakonec dvě Jensovy minely (Fulham a Blackburn), které znamenaly konec jeho kariéry v dresu Kanonýrů. Almunia jej do brány na stálo už nepustil.
Co se týká Premier League, může být Arsenal asi nejspokojenější. Místo odchodu z velké čtyřky, skončili Kanonýři třetí, s 83 body a pouhé čtyři body od mistrovského titulu. Oproti loňsku výrazný posun vpřed. Přitom až do konce února vše vypadalo velmi nadějně a titul se zdál být na dosah. Do té doby byla největším výkyvem prosincová dvojice zápasů Newcastle (1-1), M’Boro (1-2) a i když forma s horšícím se počasím přece jen poklesla, body se dařilo pořád dolovat. Nešťastným zlomem byl zápas na St Andrew’s. Eduardovo zranění a „nešťastná“ penalta v prodloužení se ukázaly být mnohem větším břemenem, než si většina fanoušků dovolila pomyslet. Následné další tři remízy udělaly z favorita outsidera a i když i nadále bylo o co hrát, bylo jasné, že titul je najednou velmi vzdálený. Navíc Kanonýry čekaly zápasy na Stamford Bridge, Old Trafford a doma s Liverpoolem. Jeden jediný bodík z těchto tří pak znamenal, že od poloviny dubna se sezóna na Ashburton Grove pouze dohrávala. Přestože byl titul po čtyřech letech velmi blízko – stačilo by vyhrát jen Old Trafford – je potřeba uznat, že za celou sezónu si jej Man United zasloužili o chlup více. Na druhou stranu za zásluhy se tituly nedávají.
V Lize Mistrů se Arsenal oproti loňsku také posunul, i když jsem přesvědčen, že ne tak daleko, jak asi všichni očekávali. Postup z předkola byl opět pouze formalitou, nicméně pro české Goonery velmi potěšující, protože los jim zavál jejich vojsko přímo pod nos. V lehké základní skupině si Kanonýři postup zajistili také v rekordně krátkém čase, po výhrách nad Sevillou, v Bukurešti a demolici Slavie 7-0, stačila na zmrzlém a promočeném Strahově (opět za hojné účasti borců okolo Gunners.cz) nudná remíza 0-0 a bylo vše jasné. Dramatické pak bylo sledovat, jestli „náhradníci“, kteří zbývající zápasy odehráli, dokáží udržet první místo ve skupině před dotírající Sevillou. Nedokázali, což paradoxně odnesl AC Milán, který Arsenal nafasoval v osmifinále Ligy Mistrů. Zejména zápas na San Siro byl asi tím nejlepším, čeho se Goonerům letos dostalo. Celý zápas přehrávat jeden z nejzkušenějších a největších evropských klubů a nakonec jej dorazit dvěma góly, byl zážitek srovnatelný s Juventusem na Highbury v roce 2006, výhrou na Santiago Bernabeu v témže roce nebo výhrou 5-1 nad Internazionale před dávnými časy. Čtvrtfinále s Liverpoolem pak bylo jaké bylo. Nikdy bych si nedovolil hodit neúspěch na rozhodčí a nedělám to ani tentokrát, ale v tomto dvojzápase si pro sebe urvali kus role, který jim nepatřil. V každém případě ani většina obránců nemohla mít svědomí čisté, ale to byl koneckonců příběh celé druhé poloviny naší sezóny. V momentě, kdy jsme se potřebovali vzepřít osudu a vyhrávat ušmudlaně 1-0 nebo bránit „příznivou“ remízu jsme to najednou nedokázali.
League Cup a FA Cup přinesly několik příjemných výsledků (2-0 nad Alardycovým Newcastlem, 3-2 v deseti lidech na Blackburnu nebo 3-0 nad Keeganovým Newcastlem), ale celkově se jednalo spíše o nepovedené mise. V následujícím odstavci vysvětluji proč.
Dvě věci, dva zápasy se mi vyloženě nelíbily. Asi není překvapením že se jedná o Tottenham 5-1 a Manchester Utd. 4-0. Osobně schvaluju Wenegrův přístup dát v Ligovém poháru příležitost mladíkům. Myslím ovšem, že s postupem a větší kvalitou soupeřů by měla v mixu mládí/zkušenost hrát zkušenost stále větší roli. Za prvé – i když je to Ligový pohár, pořád je to soutěž s tradicí a vyhrát jej není žádnou ostudou. Za druhé – mladíci získají mnohem více zkušeností, když budou hrát vedle ostřílených borců než pouze spolu. Ano, z porážek se jistě poučí, ale z vítězství si zase odnesou sebevědomí a pocit, který si jistě budou chtít zopakovat ve velkém v A-týmu. Vypustit FA Cup pak považuji vyloženě za rouhání. Vím, že soutěž v poslední době ztratila ze své prestiže, ale právě takový přístup, jaký Arsenal předvedl na Old Trafford k tomu přispívá. Vím, že následná Liga Mistrů proti AC Milán byla z hlediska prestiže, trofeje i financí mnohem důležitější, ale FA Cup je také ceněná trofej a spoléhat, že rozlosování vyjde tak dobře, „aby se to dalo uhrát na všech frontách“, je holá naivita.
Tím se dostávám k hlavnímu nedostatku současného Arsenalu – příliš málo kvalitních náhradníků. Celou sezónu jsem se bál, že na úzký kádr dojedeme a když už jsem začínal věřit, že by to mohlo tentokrát vyjít, tak jsme dojeli. V podstatě prvním signálem bylo semifinále League Cupu se Spurs, ale v plné nahotě se vše ukázalo od FA Cupu na Old Trafford. Nemůžu si pomoct, ale už od odchodu Kanua a Wiltorda, před čtyřmi roky, mám pocit, že od Gunners kvalita odchází, ale ne vždy je adekvátně nahrazena. Jen tak z hlavy, kromě těch dvou předešlých skončili (ať už z jakýchkoliv důvodů): Bergkamp, Henry, Pires, Vieira, Campbell, Cole, Edu, Reyes… – každé druhé z těch jmen je výborný hráč a zbytek se řadí mezi legendy. Nechci říct, že na jejich místě hrají momentálně horší hráči. Co ale chci říct je, že za prvním týmem zívá mezera. V momentě, kdy se zraní Fabregas, Rosický, Touré, Sagna… – je náhrada buď příliš nezkušená (Traore, Denilson) nebo příliš z formy (Diaby, Gilberto, Senderos). Důsledkem je přílišné vytížení hráčů ze základu, tím pádem jejich větší únava a větší náchylnost ke zraněním. Tahleta rovnice mi přijde příliš jednoduchá na to, aby ji neviděl i Wenger, tudíž někde je chyba. Buď v mém výpočtu (což je ta lepší a pravděpodobnější varianta) nebo v možnostech posílení současného kádru (což je ta horší varianta). Abych byl spravedlivý, tak výsledkem menší rotace hráčů jsou také vyrovnanější výkony a větší sehranost.
Součástí hodnocení sezóny by také měla být snaha o hledání hlavních nedostatků z herního hlediska. Při pohledu na počty vstřelených a obdržených gólů je jednoznačné, že je najdeme v obranné fázi. Nepíšu v obraně, protože nejenom obránci a gólman jsou zodpovědní za obrannou činnost. Typickým příkladem může být Walcott před penaltou na Anfieldu. Možná kdyby ještě podvědomě neslavil své sólo a soustředil se více i na práci dozadu, pak by se Touré s Babelem nemuseli vůbec potkat. Ale zase tak snadno z toho obránci vyjít také nemohou. Po čtyři roky podával Touré nadstandardní výkony, nicméně letos si začal vybírat slabší zápasy. Gallas ve své druhé sezóně zapadl do mužstva lépe, ale minely se nevyhnuly ani jemu. Senderos už dva roky marně hledá formu z jara 2006 a Djourou se po spíše špatném hostování v Birminghamu do základu už nepropracoval. Mnohem příjemnější je pohled na kraje obrany. Clichy a Sagna po celou sezónu podávali výkony na hranici možností. Za nima je ovšem trochu díra. Traore ještě nedozrál do Áčka a to, že nalevo zaskakoval za zraněného Sagnu Touré, v momentě, kdy byl k dispozici Eboué, hovoří samo za sebe.
Záloha se rozehrála ve velkém stylu a zdálo se že soutěž mezi Fabregasem, Rosickým a Hlebem o to, kdo dá více gólů bude šťavnatá podívaná. Bohužel až na Cesca, se ani jeden nedostal přes číslo 10. Hleb 4 a Rosický 7. V případě Rosického je celkem jasné, že hrát celou sezónu, byl by Cescovi zdatným soupeřem. I tak se dá ale říci, že v záloze dvě jména přes léto vyrostla. Flamini a Hleb (i přes ty chybějící góly a spíše průměrnou druhou půlku sezóny). Flamini využil Gilbertova reprezentačního angažmá na začátku sezóny a v podstatě už ho do sestavy nepustil. Vždy to byl rváč k pohledání a když k tomu přidal ještě trochu umu a svou neutuchající energii, vytvořili spolu s Fabregasem středovou dvojici k pohledání. Na levém křídle se od začátku sezóny velmi dobře jevil Rosický, ale jeho stále častější zranění, která ho od ledna vyřadila z kádru natrvalo, mu nedovolila předvést co opravdu umí. Zaskakující Diaby, případně Hleb, se na tomto postu zdaleka necítili jako doma a v podstatě jedinou rozumnou alternativou se jevil Clichy, který ale nemohl opustit post levého beka. Pravou stranu si předplatili Eboué s Hlebem a přestože ani jeden nedosahuje kvalit špičkového hráče, dá se říci, že zde Arsenal bota netlačila. Zvlášť, když v posledních dvou měsících se začal stále hlasitěji hlásit o svoje práva mladíček Walcott. Gilberto a jeho krajan Denilson mnoho příležitostí nedostali.
Útoku se dá asi vytknout nejméně. Adebayorovi to, že i přes třicetigólový zářez spaluje dost šancí – až tohle zlepší, bude mu Ronaldo hledět v tabulce střelců na záda. Taky by neměl tlouci své spoluhráče. Henry raději bušil vztekle do trávníku, když on něco spálil. Bendtner i když působí v týmu dost „mimo“, byl příjemným překvapením, zejména jeho gól Spurs. Ovšem zlepšovat je rozhodně co, zejména po technické stránce hry. Eduardo si neměl nechat zlomit nohu. Kdyby nebyl tak nesportovně rychlý, Taylor mu maximálně vyrobil pár modřin. Takhle svůj slibný začátek roku hodně rychle uťal. Van Persie byl měl jíst víc tlačenky, špeku a rybího tuku, aby mu zesílilo svalstvo, vazy a kosti. To ostatně platí i pro Rosického!
Arsenalu je často vyčítáno, že malým zastoupením angličanů škodí reprezentaci. Nemyslím, že škodí reprezentaci, ale myslím, že částečně škodí sám sobě. V současné době mi totiž v kádru chybí bijci jako byli Campbell, Parlour, Keown, ale třeba i Vieira (ano vím, není to anglán). Jsem přesvědčen o tom, že tyto osobnosti by celý tým dokopali k výhře nad Wiganem nebo Boro a tím pádem i k titulu. Myslím, že důkladná znalost tradic ostrovního fotbalu a zápal pro tým je pro Brity přirozenější než u hráčů z kontinentu. Čest výjimkám, například již zmíněnému Vieirovi. Otázka je, jestli něco takového dříme i v mladých anglických nadějích nebo mají blíže k typům „Ashley Cole“.
A jako loni, na závěr pár postřehů ke konkrétním lidem:
Eboué – na anglicky psaných blozích si vesměs vysloužil přezdívku Ebouseless. Myslím, že to sedí. Přiznám se, že po loňské sezóně jsem čekal, že přesun na pravé křídlo mu prospěje, že to vzhledem k jeho obranářských problémům bude pozice, která mu bude více sedět. Wenger to sice vidí jinak, ale já jsem přesvědčen, že jeho přínos, až na pár centrů byl minimální. Jediné pozitivum zaznamenávám v tom, že v poslední době přece jen pochopil, že kariéru v Holywoodoo neudělá a ubylo jeho slavných výstupů.
Bendtner – tenhle osamělý chlapík na mne udělal docela dobrý dojem. Rozhodně předčil má očekávání z loňského srpna. Po Aliadiérovi, který góly střílel hlavně hubou, konečně náhradník do útoku, který góly dává. A důležité. Pokud budeme i do další sezóny vstupovat s dvojicí Ade a RVP, pak lavička Bendtner, Walcott (a od nového roku doufejme i Eduardo) není vůbec špatná. Při vysoké rozbitnosti Van Persieho si Nicklas asi i dost zahraje.
Gallas – kapitán. „Experiment“, který většina z Goonerů považovala za největší Wengerovu letní chybu, nedopadl zase tak katastrofálně. Nicméně slavně také ne. Osobně si nemyslím, že Gallase je možno vinit za sezónu bez trofeje, ale rozhodně v momentech kdy bylo kapitána s velkým K nejvíc potřeba nebyl zrovna po ruce. Poněkud rouhačsky si ale myslím, že vzhledem k Henrymu to byl krok vpřed.
Sagna – absolutně špičková posila, jedna z nejlepších za několik sezón. Kromě toho, že pro zapadnutí do soukolí Premier League nepotřeboval obvyklý půlrok až rok, ale zhruba měsíc, ukázal obrovskou dávku profesionality a lidskosti, když jako jediný zůstal u Eduarda při jeho ošetřování na Birminghamu. Dva týdny po tom, co se dozvěděl o smrti svého bratra. Top man!
Adebayor – přiznám se, že moje sympatie si získával těžko a ani teď to pořád ještě není 100%. Ale při počtu gólů, kterými dal skoro zapomenout na Henryho a kterými téměř sám utáhl velkou část sezóny, to vypadá, že chyba je na mojí straně.
Almunia – podobně jako Ade, mne stále úplně nepřesvědčil. Bojím se, že plnohodnotná náhrada za Jense to není, i když uplynulá sezóna se mu povedla a rozhodně se dá říct, že patřil mezi hráče, kterým je těžko něco vytknout. Je to prostě pocit, který z něj mám.
Clichy – i když mu někteří budou vyčítat ztrátu koncentrace na konci zápasu v Birminghamu, tak tvrdím, že je to horký kandidát na mého hráče sezóny. Nevím čím se ten člověk dobíjí, ale takovou zásobárnu energie jsem už dlouho neviděl.
Jens Lehmann – díky za všechno!
Nejlepší zápas sezóny: výhra 2:0 na San Siro
Nejhorší zápas sezóny: remíza 2:2 na St. Andrew’s
Gól sezóny: Adebayor proti Spurs
Posila sezóny: Bacary Sagna
Skokan sezóny: Gael Clichy
Tragéd sezóny: Emanuel Eboué
Zklamání sezóny: zranění Robina van Persieho a Tomáše Rosického
Vaše názory?
Hans
