Vše začalo uplně nevinně a hned zkraje se musím přiznat, že patřím mezi ty, kteří objevili Arsenal s příchodem Tomáše Rosického. Ač jsem sledoval anglickou ligu i dříve, až někdy v roce 2006 jsem se stal regulérním „kanonýrem“ a zamiloval se. Cesta k tomu dostat se na Emirates Stadium není nijak složitá a ač se dá vše řešit skrze Supporters Club, já si vybral možnost vydat se na zápas Arsenalu za pomoci IFB Bohemia, cestovní kanceláře, která zprostředkovává fotbalové zážitky nejen v Anglii. Vše začalo někdy v lednu letošního roku, kdy jsem si vybral nepříliš atraktivní zápas Arsenalu s Readingem, ale buď v případě jiných zápasů nebyla šance získat lístky a hlavně jsem doufal, že v dubnu již bude šance na hřišti opět vidět uzdraveného Tomáše Rosického a také díky soupeři hodně gólů.
Po vyřízení všech patřičných náležitostí, zaplacení zájezdu, který v případě balíčku, který prodává cestovní kancelář obsahuje kromě vstupenky na zápas do tzv. klubového patra, také ubytování v hotelu a oběd a nápoje jsem 18.4. vyrazil směr Londýn. Zápas oproti původnímu plánu začínal místo ve tři hodiny odpoledne již ve 12:45 a to díky následnému nabitému programu Arsenalu, který čekal zápas Ligy mistrů s Liverpoolem. V sobotu dopoledne jsem tedy vyrazil do centra Londýna na Regent Street, kde se nachazí London and British Visitors Center a právě tam jsem směnil svůj voucher na zápas za regulerní lístek a poprvé se začal cítít jako skutečný fanoušek. Myslím, že pro všechny, kteří už jednou, či vícekrát drželi v ruce onen lístek ať už na Highbury, nebo Emirates byly, či jsou ty pocity stejné. Voucher i lístek obsahoval informace týkající se předzápasového oběda, který se servíruje v klubovém patře, takže jsem kolem 10:30 vyrazil směr Arsenal Station a začal se těšit. Kdo byl někdy v Londýně, ví jak funguje a vypadá londýnské metro, díky treninku z častých návštev v Paříži tak nějak člověk ví kam a kdy zabočit. I tak jsem nejistě nastoupil do vlaku na Piccadilly Line a doufal, že jedu správným směrem. Obavy ovšem byly pryč hned po vstupu do vagónu metra, který byl značně červeně obarven. Mikiny, šály, batohy, rukavice, čepice, trička, dresy, dokonce i ponožky, Záplava barev Arsenalu na člověka hleděla ze všech stran a já nejenom již věděl, že jedu správným směrem, ale také jsem se zase cítil o něco více být fanouškem. A to přesto, že jsem na sobě neměl nic v barvách kanonýrů.
Stanice Arsenal se nachází na severu Londýna a ve chvíli kdy projdete turnikety a vyjdete ven, připadáte si, jako kdybyste byli kdesi na anglickém venkově. Všude kolem vás se linou typické, řadové domy a jediné, co vás utvrzuje v tom, že jste na správném mistě jsou stovky fanoušku postávajících kolem a typické stánky se suvenýry. Kdyby se člověk nevydal s davem k novému Emirates Stadium, ale zamířil od stanice Arsenal doleva, po pár krocích zpatří bránu do dnes již neexistujicího Highbury. Ještě než jsem tedy splynul s davem, vydal jsem se tímto směrem, abych se podíval na tu nádheru, alespoň skrze spoustu drátů, bednění a jeřábů. Stadion sice již nestojí, ale duch Highbury stále žije.
Nový Emirates Stadium není problém najít, vydáte se s davem tím správným směrem a po necelých 500 metrech dojdete k samotnému stadionu, jehož předvojem je oficiální Arsenal Store, kde najdete vše, co byste si dokázali i nedokázali v souvislosti se stadionem představit. Počínaje dresy jednotlivých hráčů, přes oblečení jako jsou třička, mikiny, košila, trenýrky, dětské dupačky, dudlíky, láhve, konče u lízatek Arsenalu, na která sem udiveně koukal ve frontě u pokladny a nakonec neodolal. Ač nejsem velkým přiznivcem českého fotbalu a srovnávat české týmy s Arsenalem můžeme jen těžko, je zvláštní vidět tento kontrast péče o fanouška z pohledu týmu Premier League, který vám nedovolí z obchodu odejít s prázdnou. I kdybyste si nic nekoupili, protože jste už od hlavy k patě v klubovém, sáhnete alespoň po oficiálním průvodci zápasu, díky kterému můžete v přestávce vyhrát 10 tisíc liber. Neberte to za cenu 3 liber. Abych byl upřímný, ani já jsem neodešel z Arsenal Obchodu s prázdnou. Toužil jsem po mikině, tričku, neodolal jsem koupit dudlíky dceři mých známých a asi bych utrácel i víc, ale byl čas jít dál…
Skrze lávku, jenž vede nad železniční tratí se již člověk ocitne na „nádvoří“ před samotným stadionem. Vše, co člověk doposud viděl se zdá být proti Emirates Stadium malé. Neviděl jsem sice San Siro, neviděl jsem Nou Camp, ale ať si každý říka co chce, Emirates Stadium je kolosální a nádhernou stavbou, která bere dech ještě dříve než člověk vstoupí dovnitř. Obcházím stadion, abych zamířil k jižní bráně a vstupu do takzvané Klubové zóny, kam se dostanete po patřičné kontrole vstupenky a projetí turniketem po eskalátorech. Stačí udělat pár kroků a můžete vstoupit do ochozů, čemuž jsem neodolal prakticky hned zkraje a uviděl vůbec poprvé stadion zevnitř. V 11:25 poloprázdný, jen místy obsazený lidmi, kteří netrpělivě čekali na výkop a čas si krátili sledováním vodního představení v podobě synchronizovaného zavlažování trávníku. Na ten pohled nejspíš nikdy nezapomenu a rozhodně si ho budu díky fotkám často a velmi rád připomínat, nedá se totiž srovnat s ničím, co jsem doposud viděl.
Předzápasový oběd byl servírován v klubovém patře a jelikož tento článek není o tom, co se na stadionu podává za jídlo, stačí napsat, že si člověk při svém obsloužení případá jako v luxusnější restauraci a ač jsem nijak zásadně hladový díky vydatné anglické snídani nebyl, zpětně oběda nelituji, protože po usazení moc milou hosteskou ke stolu jsem se dal do rozhovoru s lidmi již obědvajícími. Arsenal mám desetitisíce fanoušku nejen v Anglii, ale další tisíce po celém světě. Rozhovor s pánem, který se synem dorazil do Londýna z Holandska, protože zbožnují Robina Van Persieho, rakouským manželským párem, oddanní to fanoušci Arsenalu už řadu let i dvěma polskými bratry, jenž získali lístky na zápas v nějaké soutěži. Človek si v té chvíli uvědomí, že není jediný, ale zase se o něco více cítí být fanouškem, protože jak jinak vyjádřit podporu oblíbenému týmu, než ho podpořit na stadionu, obléknout se do klubového a po boku indického fanouška, který pracuje v Londýně dva roky křičet při zápase Theo!, Theo! Ale k tomu se ještě dostanu.
Necelých 30 minut před zápasem odcházím z oběda a mířím podle vstupenky na to správné sedadlo. Stadion se pomalu plní a vedle mě se ozývá nejen angličtina, ale také francouzština, holandština a němčina. Každý druhý s taškou z Arsenal Obchodu usedá na své sedadlo a ač se nejedná o nějak zásadní ligový zápas, atmosféra houstne. Emirates Stadium je pár minut před 12:45 až na pár míst obsazený, z reproduktorů se ozývá nejen rocková hudba, ale také soupisky obou týmů. Ve 12:45 vše začíná.
Být na Emirates Stadium je jiné než sedět na stadionu na Letné, v Liberci, či Ostravě. Těžko se ten pocit popisuje, člověk ač cizinec mezi desítkami tisíc věrných fanoušků, kteří jsou ochotni za svůj klub utratit ročně stovky liber se cití skvěle a chce se mu prožívat zápas co nejvíce a dát najevo svou oddanost týmu, hrajícímu na hřišti. Ale ve finále to není ani moc potřeba, ve 30 minutě stříli Adebayor pár metrů ode mě první gól zápasu a Ind sedicí vedle mě se raduje stejně jako já a plácáme si rukou. První důkaz toho, že co se týká fanoušků, nezná Arsenal, respektive Emirates Stadium rozdíly. O osm minut později střílí Gilberto nádherný druhý gól a vyskakujíc společně se všemi ostatními fanoušky mě najednou Ind objímá a křičí mi přitom do ucha Great! Great! Druhý důkaz toho, že Arsenal má skvělé fanoušky. Po sérii několika neúspěchů, remízových zápasů, které začali zápasem s Birminghamem a ze kterých se Arsenal vzpamatoval až s koncem sezóny celý stadion táhne tým dopředu a zase vidí ten starý dobrý Arsenal, který mu pár týdnů chyběl. Pro mě to byl pohled naprosto srdcervoucí, dav fanoušků popohání tým dopředu a kanonýři v dalším průběhu zápasu neproměnují ještě pár dalších šancí, v čele s těmi Theo Walcotta. Londýn a Arsenal Thea milují. Je to tak a důkaz jsem viděl při každém jeho dotyku míče, každé jeho větší akci, přihrávce, dobrém zakončení. V té chvíli stadion pomalu vstává a popohání tuhle 19ti letou hvězdu Arsenalu dopředu úderným „Theo, come on“. Zaslouží si to. Za posledních pár měsíců obrovsky herně vyrostl a jestli to takhle půjde dál, má zaděláno na jednu z největších legend Arsenalu.
Ač byl zápas s Readingem tím méně atraktivním, co se dalo v sezoně 2007/08 na Emirates Stadium vidět, odchazím po skončení zápasu ze stadionu s dalšími cca. 60 tisíci fanoušky, kteří cestou na vlak či autobus reší zápas, formu hráčů a já odchazím směrem k metru a ač se mi nechce od stadionu odcházet, mám chuť tu zůstat ještě dalších pár hodin, dav mě tlačí směrem od stadionu. Naposledy zahlédnu znak kanonýrů, přecházím lávku nad železniční tratí a naposledy vstupuji do Arsenal Storu, kde neodolám několika dalším suvenýrům. Není kam spěchat, cesta k metru je totiž otázkou dalších několika desítek minut, protože dav lidí je skvěle organizovaný a za asistence policie se prostě nemůže stát, že by došlo k nějakým výtržnostem. Vlastně jedné jsem svědkem byl. Na stadionu jsem seděl pár metrů od fanoušků hostujícího Readingu, kteří měli svůj vyhrazený prostor v jihovýchodní části stadionu. V jednu chvíli si pán sedící v klubovém patře něco vyřizoval s fanoušky Readingu, vzájemně na sebe něco pokřikovali a bohužel mám takový pocit, že něco snad i letělo z klubového patra dolů. Vlastně okamžitě si pro dotyčného člověka došel policista a jak jsem pozoroval v dalším průběhu zápasu, na své místo už se „fanoušek“ nevrátil.
Já se na Emirates Stadium určitě letos ještě vratím a byl bych rád, kdyby to nebylo naposledy. Když jsem v neděli odlétal z Londýna v tričku s dělem, citíl jsem se být zase o něco fanouškem a začalo mi Emirates Stadium chybět.
Aleš Vykypěl
