V dnešní době je nemyslitelné, že by světový manažer měl osobní rozhovor s potencionální posilou na čerpací stanici.
Když slavné tváře hráčů vystupujících ze svých automobilů nezabírají objektivy televizních kamer, tak nejnovější zprávy přináší všudypřítomní smart phony nebo se tyto zprávy objevují na Twitteru.
Udržet v tajnosti dohodu o smlouvě nebo dokonce určitý zájem o hráče, to v době sociálních médií a čtyřiadvacetihodinové informovanosti vyžaduje úroveň utajení srovnatelnou s KGB.
Předtím, než se však z fotbalu stal velký business, nebyly schůzky na čerpacích stanicích ničím neobvyklým. Pojďme tedy zpět do roku 1988, kdy se u silnice vede schůzka o jednom z nejhodnotnějších přestupů v historii Arsenalu.
Tím manažerem a hráčem před pětadvaceti lety byli George Graham a Lee Dixon.
Pravý obránce zasvětil Arsenalu čtrnáct let, připsal si 619 zápasů a přispěl k zisku devíti velkých triumfů. Za osmnáct měsíců od podpisu komentátor Brian Moore křičí do éteru: “a good ball by Dixon, finding Smith,“ který pomáhá připravit důležitý gól pro Michaela Thomase na Anfieldu.
Nicméně Dixon vysvětluje v nadcházející Arsenal Legends Series, že se musel hodně zapotit, než v Arsenalu nastaly tyto slavné dny.
“Potkali jsme se s Georgem Grahamem na Watfordské čerpací stanici, prospěšná schůze s Georgem,“ tvrdí Dixon.
“Myslím, že měl Jaguára nebo něco takového. Vzpomínám si, že seděl na místě pasažéra, a vlastně když mi řekl, co mi Arsenal nabízí, tak to bylo méně, než co mi nabídli ve Stoke.“
“George vás prostě přiměl, abyste o to usiloval. Měl platovou strukturu a nehodlal ji porušit jen tak kvůli někomu. Ne že bych žádal něco obrovského. V podstatě jsem se snažil, aby se má rodina dostala ze Stoke do Londýna.“
“Vlastně jsem George odmítnul a potom mi to v autě zlomilo srdce. Skončilo to tak, že jsem se na zpáteční cestě do Stoke, kam mě vezl můj manažer Mills, v autě rozbrečel.“
“Abych to zkrátil, skončilo to tak, že jsme se já a George za několik dní znovu sešli, protože jsem mu řekl, že s ním potřebuju mluvit. Takže jsem jel na Highbury.“
“Myslím si, že se to tady pro mě obrátilo. Jel jsem na stadion a potkal jsem se tak s Georgem v jeho kanceláři. Procházel jsem těmi mramorovými chodbami a říkal jsem si, že cokoliv se dnes stane, tak neodejdu, dokud to tady nepodepíšu, protože to místo bylo cítit fotbalem.“
“Bylo to místo, kde jsem chtěl prostě být. Skončili jsme tak, že jsme obchod detailně probrali a George nebyl moc rád, protože za mě musel dát nějaké peníze navíc. Já jsem taky nebyl spokojený, protože jsem nedostal to, v co jsem doufal, že si zasloužím. Uvnitř jsme ale byli šťastní oba. Podepsal jsem smlouvu jednomu z největších klubů na světě.“
Pokud by Dixonova kariéra šla po stejné trajektorii, jen o dvacet pět let později, tak by jeho příchod byla značně zběsilejší aférka.
Dokonce i relativně neznámí hráči jsou nyní pod drobnohledem, videa na youtube, nenasytné požadavky na informace, popření na tiskových konferencích, oznámení a nakonec exkluzivní rozhovor s klubovými médii.
Osmdesátá a devadesátá léta byla ale značně jednodušší. Dokonce i klíčový přestup Denise Bergkampa byl známý většině fanoušků až ve chvíli, kdy se objevil na zadní straně bulvárních plátků, jak má na sobě slušivé béžové sako a se širokým úsměvem drží dres s číslem 10 a jeho jménem.
Způsob, jakým fanoušci shání přestupové novinky, se o poznání změnil a Dixon vzpomíná, jak odlišné to bylo, když se stěhoval do Arsenalu.
“Myslím, že jsem mé jméno poprvé zahlédl na zadní straně Sunday People, nebo něčeho takového. Byl to jediný způsob, jak tyto věci zjistit. Byla tam spekulace, že Arsenal sleduje Lee Dixona a možná Steve Boulda a bla bla bla.“
“Kolem se honily spekulace kolem šesti až devíti měsíců, že byl někdo u nás a sledoval mě. Takže jste z toho možná měli dobrý pocit, že vás sleduje tak velký klub jako je Arsenal.“
“Potom ale zájem tak nějak utichl, několik měsíců nebylo nic v novinách. Myslel jsem si, že jsem přišel o šanci a ptal jsem paní přes lístky, zda se na každý zápas jezdí dívat zástupci Arsenalu. Řekla mi, že ano, že tady někdo byl.“
“Pozorovali mě dobrou půlku sezóny. Potom to ale utichlo a nic se nedělo. Za několik měsíců mi po ránu Mick Mills volal do jeho kanceláře před tréninkem Stoke.“
“Řekl mi, že má na mě nabídku z Arsenalu od George Grahama a řekl mi, že akceptují nabídku. V podstatě mi řekl, že mi nikdo nestojí v cestě, že je to dobré pro klub i pro mě samotného.“
To už Dixonovi zbývalo pouze jednat s Grahamem, přestěhovat se ze Stoke do Londýna a dát o tom vědět svým spoluhráčům – zkušenost, která je stejně nervy drásající, jako je tomu i teď.
“Když jsem procházel těmi mramorovými chodbami, tak to bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Dostávám husí kůži, když si na to vzpomenu. Bylo to prostě úžasné, když jsem zapřemýšlel, jak budu součástí tohoto klubu.“
“První den jsem vešel do kabiny prvního týmu a přede mnou stál David O’Leary. Převlékal jsem se vedle Kennyho Sansoma, Davida Rocastle ke mně přišel a podal mi ruku. Měl jsem k těm lidem obrovskou úctu a říkal jsem si, jestli si vůbec zasloužím, abych tady byl.“
“Hluboko uvnitř jsem cítil, že je to ta situace, kdy do tréninku musím dát absolutně všechno a ukázat ostatním, že s nimi mohu hrát. Na začátku jsem měl ale noční můry a oni si pravděpodobně taky říkali, co jsme to podepsali?!“
Netrvalo dlouho, než si ostatní získal.
/Arsenal.com/
