Zinchenko možná vyrůstal více než 2000 km daleko od Emirates Stadium, přesto Arsenal v jeho srdci již od dětství zaujal své místo. V rozhovoru se rozpovídal o tom, jak Arsenal, společně s jeho rodinou, byly dva obrovské zdroje inspirace v jeho životě.
Když se dříve v sezoně na Emirates objevil Tony Adams, jedním ze šťastných fanoušků, kteří se s ním mohli vyfotit byl právě Oleksandr Zinchenko.
Sám fanouškem Arsenalu již od dětství, Alex si je dobře vědom historie a ikon, kteří červenobílý dres oblékali před ním. Když měl příležitost setkat se s „Mr. Arsenal“ Tony Adamsem, nemohl si tu přiležitost nechat ujít, dokonce požádal klubového fotografa, aby tento moment zvěčnil.
„Ano, to je pravda“ usmívá se. „Požádal jsem našeho fotografa Stuarta MacFarlanea, aby mě s Tony Adamsem seznámil a vyfotil nás. Je to absolutní legenda. Viděl jsem highlity z jeho zápasů na internetu, vím jakou měl reputaci, ale taky si vzpomínám, co říkal můj bývalý trenér z reprezentace Andrey Shevchenko, že to byl ten nejlepší a nejtvrdší obránce proti kterému kdy hrál.“
„Když jsme se potkali říkal jsem mu to, je to vtipálek a smál se. Byl to ale skvělý hráč. Díky bohu, že jsem v kariéře proti němu hrát nemusel.“
Nyní sám obránce Arsenalu, není divu, že se inspiroval právě u hráčů jako byl Adams – pravděpodobně nejlepší obránce v historii Arsenalu. Ukrajinský reprezentant ale odhalil, že jeho hrdinové byli spíše hračičkové s míčem, nejvíc jeden z nejlepších v historii, Ronaldinho.
„Když jsem s fotbalem začínal, byl jsem útočník“ vysvětluje „Pak jsem se přesunul na levé křídlo, do zálohy a teď hraju levého obránce. Možná kariéru zakončím jako stoper, nebo brankář. Byli to ale útočníci, které jsem sledoval nejraději, hlavně Ronaldinho, když hrál za Barcelonu. Byl neuvěřitelný.“
„Každý měl svůj idol a můj byl Ronaldinho. Pro mě je, řekl bych nejlepší hráč historie. Není pochyb jak skvělý je Lionel Messi a každý má svůj vkus, pro mě však byl nejlepší Ronaldinho.“
Alex však vyrůstal jako fanoušek Arsenalu, kde v období po začátku milenia byla také spousta hráčů co si s míčem více než rozuměli.“
„Vždycky jsem sledoval Arsenal. Lidé ví, že jsem byl fanoušek Arsenalu, když jsem vyrůstal. To proto, že jsem miloval hráče jako Thierry Henry, Cesc Fabregas a taky Dennis Bergkamp. Jeho jsem taky sledoval, ale hlavně jsem Arsenal sledoval později, když byl vepředu Robin van Persie s Thierry Henrym. Cesc tam byl taky. Byl to skvělý tým.“
„Neměli jsme na výběr moc televizních kanálů, takže když jsem vyrůstal koukal jsem na Premier League a Arsenal, ale taky na Barcelonu a Ligu Mistrů. Když jsem byl kluk, mou inspirací byli top top hráči, protože jsem snil stát se profesionálním fotbalistou. V tom věku to jako inspiraci nevnímáte, až zpětně si řeknete, že vás tito hráči ovlivnili a inspirovali vás k tomu, co děláte nyní.“
Teď je to Alex, kdo poskytuje inspiraci mladým fotbalistům nejen v jeho zemi. Nyní hledá motivaci a stimul blíže domovu. „Když jsem vyrůstal, byli to fotbalisté, které jsem miloval sledovat, ale nyní je to má rodina, která je mou obrovskou inspirací. Vždy na ně myslím. Na mou ženu, mé dítě a mé dva psy.“
„Samozřejmě ale také celé má rodiny, rodiče, rodiče mé ženy a mí prarodiče. Celá má rodina, ale nejvíce má žena a mé dítě. Jsem jedináček, takže nemám žádné bratry ani sestry, ale moje rodina je si blízká.“
Jeho dvě velké inspirace tak jsou rodina a fotbal. Obě jsou dosud v jeho životě propojeny.
„Vždycky říkám, že fotbalový tým je jako vaše druhá rodina. S týmem trávíte velké množství času, nezřídka více než se svou ženou a dítětem doma. Takže je důležité, cítit se v týmu jako doma.“
Nikdy to nebylo důležitější, než když přestupoval poprvé jako mladý hráč, vlastně velice mladý hráč. „Jsem z malého města, jen asi 12000 obyvatel. Na ukrajině jsem hrál za místní klub, Karpatiya. Trénovali jsme dvakrát týdně, začal jsem když mi bylo 6 let. Pak, když mi bylo 11, jsem se přesunul do akademie Monolit Illichvsk, která byla vzdálená 550 km od mého bydliště.“
„Takže jsem se z domu odstěhoval ve svých 11 letech. Prvních pár měsíců jsem brečel do polštáře. Bylo to pro mě na začátku hodně složité, i pro mou rodinu. Hodně mi však pomohli trenéři. 550 km je daleko od domova, proto jsem potřeboval podporu trenérů. Proto říkám, že váš tým je také vaše rodina.“
Byla to však Alexova skutečná rodina, zejména matka, která ho v začátcích nejvíce podporovala. Říká, že způsob jakým překonal tyhle těžkosti mu v budoucnu hodně pomohli, nejen když se později přesunul do Anglie.
„Když jsem dorazil do Monolitu, odehrál jsem několik zápasů na zkoušce a vedl jsem si dobře. Dal jsem pár gólů a připsal si dost asistencí. Jeden zápas jsem hrál jako útočník a druhý jako levé křídlo a vedl jsem si dobře.“
„Takže mě chtěli vzít, ale pamatuji si, že jsem v té době byl v hotelu se dvěma brankaři. Také tam byli na zkoušku. Ten den si pamatuju velice dobře. Jeden z nich na balkonu volal se svou matkou, brečel a slyšel jsem ho říkat do telefonu „prosím, vezmi mě zpátky domů“. Víte co jsem udělal já? To stejné. Zavolal jsem mámě a řekl ji „promiň, ale já to nedokážu“.
„Byla velice hodná, ptala se mě co se děje, jestli se stalo něco špatného? Na pár dní jsem se vrátil domů, ale pak jsem byl v pořádku. Mluvila se mnou, byla tu pro mě a já se vrátil zpátky do klubu. Pak už to bylo lepší a trenéři se o mne postarali.“
„Tahle zkušenost mne posílila. Udělal jsem ten krok, když jsem byl malý. Byl jsem silnější, než jsem si myslel. Takže potom, když jsem se v 19 letech přesouval do Anglie, bylo po této zkušenosti o mnoho snazší. Před tím, než jsem přestoupil do Man City, dost jsem dospěl. Byl jsem připraven, dokonce jako 19letý kluk.“
Nyní je Alex na ostrovech jako doma. Získal 4 ligové tituly a jeden FA Cup s City, než se toto léto přesunul k nám. Nyní v 26 letech říká, že už v klubu našel ten rodinný pocit, kterého si tak váží. Přesto, že je v klubu teprve 6 měsíců, jeho spojení s klubem sahá daleko hlouběji.
„Nosíval jsem dres Arsenalu, když mi bylo 15. Viděli jste tu fotku, kde se svými starými spoluhráči mám na sobě ten dres? Už tehdy to byl skvělý pocit, mít na sobě ten dres, protože jsem byl obrovským fanouškem.“
„Nebudu vám lhát, byl to skvělý pocit mít ho na sobě jako fanoušek. Vždycky jsem tvrdil, že je mým snem jednou za Arsenal hrát. Takže když jsem podepsal a připojil se k týmu na turné v Americe, byl to neuvěřitelný pocit.“
„Úplně jiný pocit, než když jsem ho nosil ve svých 15, to je jasné. Můj první zápas byl zápase proti Chelsea na tour a nikdy na to nezapomenu. Byl to pro mě velice pamětihodný den, zejména díky výsledku (v Orlandu jsme vyhráli 4:0). Být na stadionu s tolika fanoušky, to se nedá popsat.“
„Potom můj debut v Premier League, venku s Crystal Palace. Ten den byla v publiku moje žena a sledovala mě. Nemohla uvěřit, že po 5 minutách fanoušci začali zpívat chorál o mne.“
„To je něco o čem se nám ani nesnilo, takové přijetí od fanoušků. Neskutečné. Chci za to všem obrovsky poděkovat, jsem vám za to zavázán – proto vždy když jsem na hřišti, dělám pro tým vše co je v mých silách.“
Zdroj: /arsenal.com/
