Náš kapitán hovořil o tom, jak jeho fotbalové začátky ovlivnily jeho školní život a naopak, a jak mu všechny ty neuvěřitelné zkušenosti a tlak pomohly stát se naším lídrem
V době, kdy Martin Ødegaard debutoval v norské reprezentaci – bylo mu teprve 15 let – měl už za sebou výchovu od dětství pevně spjatou se sportem.
Jeho otec, Hans Erik Ødegaard (nynější trenér Lillestrømu v Norsku), byl v době Martinova narození v roce 1998 stále aktivním hráčem – a od té chvíle se všechno točilo jen kolem fotbalu.
Obklopen skupinou stejně smýšlejících přátel byl Martin od dětství ponořen do světa fotbalu a jeho rozvoj byl natolik rychlý, že ještě během školní docházky pravidelně nastupoval za první tým. Jeho vyrovnanost, sebekázeň a hluboká láska ke sportu mu však umožnily dál tvrdě pracovat a neustále se zlepšovat, aby dokázal naplnit obrovský potenciál, kterým oplýval už jako dítě.
Krátce po svých šestnáctých narozeninách přestoupil do Realu Madrid, ale v následujících letech většinu času sbíral zkušenosti na hostování – nejprve v Heerenveenu a Vitesse v Nizozemsku a poté v Realu Sociedad ve Španělsku – než v roce 2021 zamířil k nám, také nejprve na hostování.
Dnes je všeobecně považován za jednoho z nejtalentovanějších a nejkreativnějších záložníků světového fotbalu, má na svém kontě přes 60 startů za norskou reprezentaci a téměř 200 utkání v barvách Arsenalu.
Jaké byly hlavní poznatky, které sis odnesl ze svých fotbalových začátků?
Od začátku pro mě bylo nejdůležitější, abych si fotbal užíval a měl z něj radost – hrát s úsměvem. Myslím, že právě o tom by to mělo být. Fotbal tě má těšit. Já to tak cítil už jako malý kluk a drží se mě to pořád.
Jde o to mít radost z každého dne a každého zápasu. Řekl bych, že to je dodnes ten hlavní důvod, proč hraji. To nadšení mě nikdy neopustilo a pořád pro mě hodně znamená.
Kteří lidé na začátku tvé kariéry tě naučili tyto zásadní životní lekce?
No, samozřejmě, protože můj táta byl fotbalista, bylo tak nějak přirozené, že to byl právě on. Od malička jsem chodil na jeho zápasy a sledoval ho při hře, a pak se stal i trenérem mého týmu. Řekl bych, že právě on byl tím hlavním důvodem, proč jsem vůbec začal hrát fotbal.
Myslím ale, že velký vliv na mě měli i všichni moji kamarádi v té době. Všichni jsme hráli fotbal a měl jsem to štěstí, že lidé v mém věku, se kterými jsem trávil každý den, fotbal milovali také. Když jsem byl malý, postavili nové hřiště hned vedle místa, kde jsem bydlel, takže jsme tam byli pořád.
Trávil jsem spoustu času s kamarády ze školy i se spoluhráči a myslím, že jsme se toho od sebe navzájem hodně naučili. Už od mala jsme mezi sebou pořád soutěžili a spolu jsme také sledovali spoustu zápasů. Takže jsem byl od dětství neustále obklopený fotbalem. Všechny části mého života se točily kolem fotbalu – kamarádi, rodina – a když jsem byl starší, začali mě víc ovlivňovat i trenéři.
Kteří zkušení hráči v týmu ti pomohli, když jsi začal hrát mužský fotbal za Strømsgodset?
S tréninky s A-týmem jsem začal už ve čtrnácti. Nejdřív jsem s nimi trénoval jen občas, ale další rok, když mi bylo patnáct, jsem už trénoval pravidelně a začal jsem za A-tým i nastupovat. Výhoda pro mě byla, že tam byli tři nebo čtyři hráči, které jsem už znal a se kterými jsem dřív hrál v mládežnických týmech – za devatenáctku nebo šestnáctku. Takže jsem už spoustu kluků znal a byli jsme si upřímně dost blízcí.
Když jsem pak přešel k prvnímu týmu, měl jsem kolem sebe skupinu mladých hráčů a celé to působilo docela přirozeně. Neměl jsem pocit, že jde o nějaký obrovský skok nebo zásadní změnu. I díky tomu to pro mě bylo jednodušší. Ale hodně mi pomohli i starší hráči – byli na mě moc milí, podporovali mě a pomáhali mi zapadnout. Uvědomovali si, kolik mi je, a snažili se mi to usnadnit. Také trenéři, které jsem tam měl, mi v tomhle směru hodně pomohli.
Upřímně, vůbec to nepůsobilo jako nějaký obrovská změna – a i když to možná zní zvláštně, všechno to působilo tak nějak přirozeně.
Vzal si tě někdo konkrétní pod svá křídla?
Ne, bylo to rozdělené mezi celý tým. Všichni ke mně byli moc milí. Bylo to trochu zvláštní, protože spousta z nich byla ve věku, kdy by klidně mohli být mými otci! Ale upřímně – všichni byli skvělí, a nebylo by fér zmínit jen jedno jméno, protože mi pomáhali opravdu všichni.
Co sis v tom věku na trénincích nejvíce užíval?
Vlastně to mám pořád stejné jako tehdy – vždycky jsem rád pracoval na individuálních věcech a neměl jsem problém zůstávat po tréninku a pracovat navíc sám. S tímhle přístupem jsem začal už jako hodně malý a držím ho i dnes na seniorské úrovni. Ať už to bylo zůstat po tréninku s pár dalšími kluky, pracovat na zakončení nebo dělat technická cvičení.
Myslím, že technická stránka hry mě vždycky bavila nejvíc. Prostě miluju hrát fotbal – a jakmile byl ve hře míč, byl jsem spokojený. Trávil jsem spoustu času s míčem, zkoušel různé typy cvičení, a to bylo pro mě tehdy to hlavní – a upřímně řečeno, pořád to tak mám i dnes.
Jak se ti tehdy dařilo vyvažovat školní povinnosti a fotbal?
Ze začátku to bylo jednoduché, protože jsme s mládežnickými týmy trénovali odpoledne, takže to šlo dobře skloubit. Ale když jsem začal trénovat s áčkem, tréninky byly vždycky ráno, a to už bylo s rozvrhem složitější. Chodil jsme ale na sportovní školu, kde mi to umožnili zvládat.
Po tréninku jsem párkrát do týdne musel do školy a odpoledne jsem si pak dělal ještě nějakou práci navíc. Když jsem se pak přestěhoval do zahraničí, dělal jsem všechno online. Zabralo mi to trochu víc času, ale nakonec jsem všechno zvládl.
Na základku jsem chodil rád, ve škole se mi celkem dařilo, ale jak jsem byl starší, fotbal začal převažovat. I tak jsem ale chtěl mít dobré výsledky i ve škole – a doma mě k tomu taky vedli. Pro moji rodinu bylo důležité, abych to nepodcenil.
Co ti škola dala do života a co jsi později uplatnil ve své kariéře?
Tu disciplínu jsem si osvojil už hodně brzy. Jako dítě jsem vždycky musel nejdřív udělat úkoly, než jsem mohl jít trénovat. A když jsem pak studoval na dálku během pobytu v Madridu, musel jsem školní povinnosti plnit, i když jsem byl v jiné zemi. Člověk se brzy naučí, že si to prostě musí splnit – a že k tomu potřebuje disciplínu, samostatnost, zodpovědnost a nesmí hledat výmluvy. To je asi ta nejdůležitější věc, kterou jsem si z té doby odnesl.
Byla v průběhu tvé kariéry etapa, během které jsi zaznamenal největší posun?
Bylo několik různých fází, které byly opravdu důležité, když se teď ohlédnu zpět. Ta první byla samozřejmě, když jsem začal hrát za áčko v Norsku, když mi bylo patnáct. To byl obrovský zlom v mém životě, vlastně v celé mé kariéře a celé té pozornosti, která se na mě soustředila. To je pravděpodobně největší transformace, jakou jsem v životě zažil.
Další velký moment bych řekl, že byl, když jsem šel na hostování do Vitesse v Nizozemsku. Ten rok byl pro mě opravdu zásadní, protože jsem trochu bojoval po prvním hostování (v Heerenveenu). Ale ta sezóna ve Vitesse byla opravdu dobrá, takže to byl další zlom. A to vedlo k roku následujícímu, kdy jsem šel do Sociedad, což také udělalo velký rozdíl. Tam jsem si vlastně začal budovat jméno v jedné z velkých lig. Tyto tři momenty byly opravdu klíčové pro to, kde jsem dnes.
Přemýšlel jsi o tom, co budeš dělat po skončení hráčské kariéry?
Ne, o něčem takovém jsem ještě nepřemýšlel, nezačal jsem žádné trenérské kurzy ani nic podobného, takže možná se tomu budu věnovat v budoucnu. Momentálně ale cítím, že mám dost věcí na programu.
Spousta lidí se mě ptá, jestli bych měl zájem o trénování, a upřímně, nejsem si jistý. Uvidím ke konci své kariéry a taky až přestanu hrát, pak uvidím, jak se budu cítit. Když jsi ve fotbale tak dlouho, může být docela těžké úplně přestat. Možná by bylo přirozené zůstat ve hře nějakým způsobem, ale zároveň to, co každý den děláme, je hodně intenzivní a vyžaduje hodně tvrdé práce. Takže otázka je, jestli chceš pokračovat v něčem takovém, nebo si od toho naopak dát pauzu. To je otázka, kterou si budu muset nakonec položit.
Kdo v týmu by podle tvého názoru mohl v budoucnu vyniknout jako trenér?
Jasnou volbou je Jorginho. Myslím, že ho to opravdu zajímá, má spoustu zkušeností, je inteligentní a takticky vyspělý v tom, jak vidí hru a vše kolem toho. Byl by přirozený kandidát na trenéra.
Také si myslím, že Jurrien Timber by mohl být jedním z nich. Nevím, jestli ho to vůbec zajímá, ale už jen tím, jaký je. Má taky spoustu zkušeností, hlavně z Ajaxu, a je to inteligentní kluk. Kromě těchto dvou by možná mohl být trenérem i Alex Zinchenko. Vypadá to, že by z něj mohl být dobrý kouč.
