Akropolis adieu

aneb prokázáno, již staří Řekové byli fanoušky Arsenalu!

Když jsem po losování základní části letošní Ligy Mistrů vpustil do hlavy myšlenku, že se pokusím navštívit některý away zápas našeho týmu ve skupině, netušil jsem, že má „objednávka“ bude v Office Arsenalu vyřízena tak poctivě a já budu mít možnost a čest vidět všechny tři zápasy, tedy i ten athénský. To, že moji „objednávku“ berou na Ashburton Grove vážně, jsem pochopil po zajištění lístků na vyprodaný zápas do Alkmaaru a proto jsem si tehdy v říjnu neprodleně zajistil v předstihu i letenky do Athén na další zápas řídíc se heslem, štěstí přeje připraveným. Mail z Office Arsenalu mne tak potom nemohl překvapit :-). Nevím, jestli to bylo způsobené tíživou situací nejmenovaného přepravce či jeho nevydařenou privatizací, ale skutečnost byla taková, že jsem ukořistil letenky pro dva tam a zpět za pouhých 5.000 Kč, což mi s ohledem na destinaci a kvalitu přepravce připadlo jako docela výhodné.

Termín posledního utkání ve skupině „H“ byl vybrán fantasticky, bezmála na den přesně na roční výročí snad největších občanských nepokojů v novodobých dějinách Řecka. Určitě si i Vy vzpomenete na loňské nešťastné zabití mladého chlapce policií a strašnou vlnu násilí, kterou to vyvolalo. To jsem si ale uvědomil, až když jsem vystoupil na athénském letišti a připadal si jak v dobách vlády vojenské junty, všude ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, policejní a vojenské patroly, na letišti, v metru, ve městě. Ke všudypřítomným hlídkám se v centru města přidaly zcela nepřehlédnutelné pozůstatky víkendových pouličních bojů a především hromady odpadků, upřímně, mnohokrát větších než v tolik odpadky proslavené Neapoli. Teprve po „probití“ se do hotelu jsem se mohl vyptat na důvody tohoto stavu a současně jsem byl varován, kterým částem města se mám vyhnout a to z důvodu nebezpečí dalších demonstrací a bitek. Přístav Pireus a zde umístěný Karaiskakis Stadium mezi ně naštěstí nepatřil -).

Zápas naší juniorky jsem spojil s dvoudenní dovolenou a návštěvou města, se kterým jsem měl, především s ohledem na jeho dějiny, spojena velká očekávání. Nyní, s odstupem několika dnů, mohu s klidným svědomím říci, že vyjma zápasu jsem byl trochu zklamán. Na shlédnutí Athén, z jejichž „starodávnosti“ nezbylo vlastně vůbec nic, Vám stačí jeden den a když využijete okružních autobusů, máte možnost vidět vše i z trochu ptačí perspektivy a hlavně rychle. Athény jsou vlastně velice architektonicky neuspořádané město, na kterém je víc než znát, že dějiny tu skončily okolo „Krista“ a ty novodobé začaly až v polovině 19.století. V tom období „bez dějin“ stačily hordy nájezdníků či dobyvatelů ať z východu či západu zcela zlikvidovat vše co by jen byť vzdáleně připomínalo slávu velkých antických Athén, a to včetně památné Akropole. Dnešní hlavní město Řecka je jen obrovské megapolis plné špinavých a hlučných ulic vedoucích bez ladu a skladu a logiky prostě někam. Výjimku pak tvoří pouze ta část města pod Akropolí, kde jsou rekonstruované domy z první poloviny 19.století a pozůstatky řeckých a římských osídlení (agory), spousta tržnic, obchůdků a restaurací, tedy logicky i klasický ostrovní pub, tedy The James Joyce Irish pub. Po nalezení tohoto strategického místa jsme se hned v této zemi, kde se píše velice zvláštním písmem a mluví ještě podivnější řečí, cítili komfortněji. Pub sice není na žádné hlavní třídě, ale je umístěný na strategickém místě, poblíž stanice metra Monastiraki, odkud to bylo jen 30 minut metrem do přístavu Pireus, tedy na místo činu.  Nesmím zapomenout, že již při první návštěvě pubu The James Joyce jsem zažil skutečný šok. Představte si, 2,5 tis km od vlasti, bez varování, se najednou při studování a hlasitém komentování jídelního lístku ozve : „jééé, dobrý den, co si dáte!“ Skutečně, jednou „součástí“ obsluhy byla velice příjemná a milá Martina, která ač již tráví několik let mimo rodnou hroudu, ze své mateřštiny nic nezapomněla. Přiznám se, že jsme pak o to více pub využívali jako takové zázemí a každému návštěvníkovi Athén mohu The James Joyce Irish pub jenom doporučit. Poloha je zcela ideální (poblíž je spousta obchůdků pro odložení partnerek), obsluha fantastická, kuchyně vynikající a pivo, ač bez pěny, skutečně chutné.

Ale zpět od skvělého Foster´s k našemu programu. Ten byl v zásadě velice jednoduchý. V pondělí odpoledne byl přílet a večer procházka mezi odpadky ve městě, úterý patřilo okružní jízdě, Akropoli a sledování zápasů LM v pubu, středa pak řecké agoře, přípravě na zápas a samotnému zápasu, na čtvrtek byl naplánován odlet. Podobný, neřku-li shodný program, pak mělo asi tisíc dalších kanonýrů, kteří se již od úterý objevovali v ulicích města a na prohlídkách různých památek. Jejich poznávacím znamením byly dresy, domácí či away kit, ti movitější pak svou oddanost a příslušnost ke klubu vyjadřovali decentním kanónkem na košili, tričku, svetru či bundě (ti nejoddanější pak na kůži), to vše  podle místa a času výskytu. Neboť ač přes den bylo relativně teplo, ve večerních hodinách o sobě dávala paní zima znát i v této zeměpisné šířce. S přibližujícím se termínem zápasu pak, nehledě na denní teplotu, už bylo možné zahlédnout i svalnatá těla bez oblečení, vyhřívaná jedním z nejlepších nápojů světa, pivem. Je pravda, že míst, kde byl tento nápoj podáván, nebylo tolik jako v severnějších částech Evropy, ale kdo hledá, ten prostě najde -). Vše se však odehrávalo v naprostém klidu, za tichého souhlasu ba dokonce až přímo podpory mnohých athéňanů, tedy fanoušků Panathinaikosu, kteří projevem svých sympatií s kanonýry dávali ostentativně najevo svůj zakořeněný a dlouhodobý odpor ke svému provinčnímu sousedovi z nedalekého přístavu, který v posledních sezónách tak nepříjemně narušuje jejich dosavadní fotbalovou suverenitu na helénském poloostrově.

Při svých procházkách pod Akropolí jsme pak v jednom archeologicky posvátném místě, tedy v řecké agoře, místě, kde se za dávných časů scházeli svobodní a vzdělaní občané města Athén k diskusím, přednáškám či náboženskému rozjímání, nalezli artefakt, jehož existence nám, kanonýrům, potvrdila to, v co jsme věřili a doufali. Tedy, že náš klub je prokazatelně nejstarším klubem v historii fotbalu,  a že mezi jeho věrné příznivce patřili již staří Athéňané. Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že přímo v srdci agory, pod jedním z dórských chrámů, se nachází starodávná deska s nápisem „arsenal“ v latince a řečtině. Bylo skoro až zábavné pak stát na vrcholku agory u chrámu a pozorovat skupiny kanonýrů, jdoucích po schodech k chrámu a v údivu se zastavujících u památné desky, diskutujících nad jejím historickým významem a následně prožívajících doslovně fotografické šílenství, neboť každý musel být u tohoto důkazu výjimečnosti svého klubu vyfocen.

Západ slunce nám však již naznačoval, že je nejvyšší čas vyrazit zpět k hotelu za účelem „bojového“ přestrojení spojeného s následnou návštěvou pubu a nasednutím do zelené linky athénského krtka. Když pominu skutečnost, že na trati byla výluka a cesta na Karaiskakis Stadium nám byla zpříjemněna přestupem na autobus plný ultras Olympiacosu, tak vše proběhlo příjemně. Vysednutí bylo přímo před moderním stadionem, jehož tolik opěvovanou krásu jsme nemohli obdivovat hned ze dvou důvodů, jednak byla tma jako v pytli a jednak nás policejní těžkooděnci bezprostředně po identifikaci hnali doslova poklusem před away sektor. Přesto, že jsme byli téměř izolováni štíty z plexiskla od okolního světa, nebránilo nám to v rozhledu a tak jsme viděli, že přízemí stadionu je vlastně jedna velká restaurace, či spíše výčep piva a dalších nápojů. Podle množství lidí a řevu jsme konstatovali, že klub snad ten den naléval divákům zdarma, aby byla „dokonalá“ kulisa.

Stadion je vysoce moderní fotbalový stánek, takové jednopatrové Emirates. Po prošacování jsme byli vpuštěni do away sektoru, který byl však již obsazen, a to doslova. Lístky, tak pracně nám předané pracovníky Arsenalu v recepci hotelu v centru města, nám byly v ten moment nanic. Celý away sektor byl policejními těžkooděnci zúžen a zkrácen a tak již hodinu před zápasem se fanoušci Arsenalu do něj nemohli vejít. Zatímco my „odbavení“ jsme se tlačili mezi, nad a na sedačkách, další desítky fans byly před stadionem, na schodech a tlačily se do sektoru. Těžkooděnci, jejichž rozum jim zřejmě příroda odebrala na úkor počtu zbraní za opaskem, stále nemohli pochopit, že vzniká problém a přeplněnost away sektoru řešili zamezením vstupu dalších fanoušků. To však vyvolalo vlnu vášní a nepochopení těch, kteří letěli několik tisíc kilometrů, aby viděli svůj tým a nějak nechápali, proč je nechtějí pustit do hlediště. Skoro mi to začínalo připomínat jeden hrůzný příběh z dějin anglického fotbalu. Nakonec však nějaký policejní mozek pochopil, že je nemožné nechat fans před stadionem a povolil vstup všech do hlediště. Nastalo uklidnění, ale přesto fakt, že nám každému skoro na záda dýchala jedna těžkooděná hlava, nám ten správný fotbalový požitek nenavodilo. Tehdy večer jsem pochopil ono známé přísloví, že „zlo plodí pouze jenom zlo“, protože k ničemu jinému v ten moment přítomnost tolika policistů nemohla přivést. Upřímně, z rozcvičení jsem neměl skoro nic, teprve po nástupu hráčů na zápas jsem se dostal, tak jako celý away, do provozní teploty a začal si užívat zápas.

Náš souboj se stadionem byl předem prohraný. Nejen proto, že jsme byli v menšině, ale také proto, že na dvou domácích tribunách bylo několik, nazveme je „vyvolávačů“, kteří měli techniku, za kterou se nemusela stydět rocková kapela, a kteří pomocí obrovských, do hlediště namířených reproduktorů, usměrňovali skandování domácích fanoušků a zejména pak tvořili obrovský hluk a ryk. Ten pak působil na věci neznalé TV diváky impozantně, jak jsem pak slyšel v opakovaném přenosu, ani komentátoři Novy sport tomu neodolali a pěli ódy na domácí kotel a fantastickou atmosféru. Upřímně řečeno, ten kotel  seděl skoro celý zápas jak zařezaný a nebýt jedné chyby Fabianského, tak jsme snad ani nevěděli, že tam je.  Ty reproduktory prostě nešlo překřičet a pokud jsme se spojili celý away do jednoho chorálu a byla jakás takás naděje, začal řvát místní hlasatel a nebo pustil do reproduktorů stadionů nějakou místní hitovku. Takže suma sumárům, návod jak eliminovat away fanoušky je následující : – znepříjemněte jim pobyt v sektoru tím, že kapacitu zmenšíte o takových 500 míst, – obklopte je policisty, což u každého normálního vyvolá divný pocit, – přehlušte je reproduktory a nechte je zavřený v away sektoru po zápase 95 minut bez jídla, vody a přístupu na WC.  Nevím, co organizátoři čekali, ale rowdies se rozhodně nedočkali. Zavřeni v sektoru jsme vesele zpívali, sledovali na bigscreenu hihglights ze skupin, rozhovor s Bossem a podle potřeby jsme skandovali Arsenal, Arsenal, Arsenal…… Když se asi místní opilci rozešli do svých domovů, hodný policejní mozek nás pustil někdy slabě před jednou v noci (hrálo se od 21:45 místního času) ven a tak jsme v doprovodu asi 100 ozbrojenců odešli na zastávku autobusu, kde jsme zjistili, že už asi hodinu nejezdí. Takže nám zbyl jenom taxík. Vlastně stejně šéfa policejního zásahu dodnes podezírám, že měl od taxikářů slíbenou provizi a nechal nás v sektoru schválně vyhnít do autobusové zavíračky -).

V den odjezdu jsme ještě navštívili místní tržnici, nakoupili u nás nedostatkové druhy koření a vyrazili krásným moderním metrem na letiště. Ještě předtím jsme se však stihli rozloučit v pubu, a pak už jen …….Akropolis adieu…….. .

P.S. zapomněl  jsem na vše okolo zápasu, tak tedy něco málo -)

Nevím, jak se líbil zápas, tedy předvedená hra Vám, ale nás v away naše juniorka nadchla. Víte, snažím se vžít do role těch „kluků“ na stadionu…letíte někam do neznáma, vyhodí vás na stadionu, kde by vás všichni nejradši ******, je tam řev na ohluchnutí, proti vám stojí parta zkušených, někdy o deset let starších a o mnoho i lidsky zralejších dospěláků, kouká na vás půlka světa a všichni čekají, že v té milionářské soutěži uděláte díru do světa. Jak říkám, představte si to …. a pak teprve posuzujte. Líbil se mi Bartley, Aaron, Fran, Jack, Carlos a další, Theo i přes tu nerozehranost, prostě celý tým předvedl víc než jsem čekal. Škoda té chybky Lukasze. Jen mít tu trochu štěstí a večerním Pireusem se mohlo několikrát nést mohutné yyyéééééééés!  Pokud se nám podaří ty kluky udržet a vhodně zapracovat do prvního týmu, myslím, že Arsenal má budoucnost zajištěnou.

/Patrick, foto vlastní/

Památná deska v řecké agoře

Kanonýři byli prostě všude 🙂

Karaiskakis Stadium pohledem z away sektoru

Ostatní  FOTKY jsou na rajčeti, pro zájemce :-).