Na Manor Field vydržel Royal Arsenal jen do roku 1890, kdy přešel na Invictia Recreation Ground.
To byl takový, řečeno slovy 21.století, víceúčelový areál , okolo fotbalového hřiště vedla dokonce cyklistická dráha. Hřiště však mělo pro hráče Arsenalu něco do té doby mimořádného, a to byla šatna. Díky ní už nemuseli hráči používat na převlékání starý železniční vagón.
Do roku 1891 byl Royal Arsenal amatérským klubem. To mělo své výhody, ale nevýhody převažovaly. Tou nejvážnější bylo riziko odchodu nejlepších hráčů do jiných profesionálních klubů. Arsenal se snažil o přestup mezi „profesionály“ několikrát, vždy však narazil na nepochopitelný odpor londýnské sekce FA. Situace došla až tak daleko, že Arsenal, když byl potrestaný za úmysl přejít mezi profesionální kluby, chtěl založit vlastní ligu. V lednu 1892 svolal Arsenal setkání dalších amatérských klubů s cílem zorganizovat samostatnou ligu a jeho iniciativa byla přijata s velkým nadšením. Ne však u činovníků FA, kteří ligu zakázali. Svého cíle však Arsenal dosáhl. V létě stejného roku, kdy druhá divize byla z rozhodnutí FA rozšířena z 12 na 15 klubů, se Arsenal stal profesionálním klubem. Do ligy byly přijaty kluby Newcastle United, Rotherdam Town, FC Liverpool, Arsenal a Middlesbrough, přičemž Arsenal jako první londýnský klub. Tento historický milník v dějinách klubu byl dosažen za prezidentování pana W.Jacksona.
Zpátky však k Manor Field, tedy správně k Manor Ground, protože tento „kout Londýna“ byl zřejmě Royal Arsenalu souzen. Smlouva na pronájem Invictia Recreation Ground totiž končila na konci sezóny 1892/1893 a majitel areálu George Weaver neměl zájem ji prodloužit, resp. trval na razantním zvýšení nájemného. Vedení klubu se složitou situaci rozhodlo řešit na tehdejší poměry razantně. Rozhodlo o změně klubu na akciovou společnost se současnou změnou názvu z Royal Arsenal na Woolwich Arsenal a upsání akcií, kdy výtěžek z jejich emise měl být využit na zakoupení pozemků Manour Ground a jeho přestavbu na fotbalový stánek se vším, co k němu patří, tedy tribunami, zázemím pro hráče i diváky. Dnes již není přesně známo, kolik prostředků Arsenal úpisem akcií získal, ale ví se, že za 13,5 akrů půdy na Manor Ground zaplatil Ł4.000 a zbytek prostředků věnoval na úpravu terénu, vybudování trávníku a dřevěné tribuny pro 2.000 diváků. Ta tribuna byla na tu dobu poměrně mimořádná, její součástí byla totiž i sekce pro 12 novinářů a šatna, rozdělená na tři části, pro diváky, hráče a pro výbor.
Dalších 20 let klub investoval do stadionu na Manor Ground mnoho prostředků, stadion stále modernizoval a přistavoval tribuny, až dosáhly kapacity přes 20 tisíc lidí. Ne vždy ale byly takové návštěvy, které by potěšily klubového pokladníka. Těžké časy nastaly klubu například v dobách burské války, kdy fotbal musel ustoupit výrobě zbraní. Zápasy se sice hrály, ale diváků chodilo skutečně poskrovnu, takže nejvyšší vítězství v historii klubu ve výši 12-0 nad týmem z Loughborough vidělo dne 12.3.1900 pouhých 600 diváků. Na konci první dekády 20.století klesly návštěvy na zápasech Arsenalu natolik, že klub byl blízko bankrotu. Zatímco třeba na zápasy Chelsea chodilo v průměru 25.000 diváků, na zápasy Arsenalu kolem 10.000. Příjmy ze vstupného byly v tehdejší době vlastně jediným zdrojem financí na chod klubu a na řídce osídleném severním předměstí Londýna, v dělnické čtvrti, nebylo mezi obyvatelstvem peněz příliš nazbyt. A tak klub musel zachránit bohatý podnikatel, realitní magnát, mecenáš a předseda fotbalového klubu Fulham FC v jedné osobě, pan Henry Norris, který po marném pokusu o sloučení obou klubů přestěhoval Arsenal na Highbury a nastartoval novou etapu klubu. Poslední utkání se na Manor Ground odehrálo 26.dubna 1913, Arsenal remizoval s Middlesbrough 1-1 a zápas sledovalo pouhých 3.000 diváků. Ale o tom zase v příštím díle.
/Patrick/
P.S. předchozí díly najdete v kategorii „Blog“
