(originál uveřejněn na arseblog.com)
EDITOR autora Ondřeje Kučery: Před nadcházející repre pauzou jsem pořád ponořen do myšlenek ohledně proměny TW14. Na konci loňské sezony jsem ho opravdu nemohl vystát, nicméně letos jen valím oči. Při brouzdání na internetu jsem objevil tento článek, který by nejen mně mohl osvětlit, co stojí za vzkříšením nejdéle sloužícího hráče v týmu, a vyvolat případnou diskuzi. Překlad je místy volný, připomínky a hlavně vaše názory uvítám v komentářích.
Během končící loňské sezony se zdálo, že kariéra Thea Walcotta v Arsenalu skončí fiaskem. Téměř každý týden se Walcott stal hvězdou internetu, ale bohužel vždy kvůli místy až komickým chvílím. Od vypuštěného souboje s Younesem Kaboulem v gólové šanci po zakopnutí o balon během protiútoku v zápase s Crystal Palace (https://twitter.com/_JamesLorenzo/status/721741704823484418/video/1) byl jeho přínos vesměs nulový.
V srpnu si Walcott opět zahrál na nervy fanoušků. Po čtyřech letech neustálého žadonění o nasazování na pozici středního útočníka se rozhodl, že vlastně na hrotu vůbec hrát nechce. Jeho výkony se ale po tomto prohlášení proměnily a Theo začal opět vířit stojaté vody, tentokrát ale v tom nejlepším smyslu. Kdo ví, co se stalo jeho hnacím motorem; bylo to Walcottovo opomenutí z nominace na EURO 2016, zájem Arsenalu o kometu minulé sezony Jamieho Vardyho nebo se prostě křídelník vrátil k základům, ačkoli to zní jako klišé?
Jeho defenzivní přínos týmu nikdy nebyl považován za značný, v této sezoně ale zřejmě všem vyrazil dech. S 12 obrannými zákroky během pouhých 6 zápasů se zdá, že by mohl hravě překonat své maximum ze sezony 2011-12, kdy se mu podařilo 18 obranných zákroků během 35 utkání. Arsene Wenger na to zareagoval slovy: „Myslím, že Theo míval z 90 % útočné návyky a z 10 % obranné. Dnes je to u něj 50/50.“. Ale je to pouze tvrdá práce, která stojí za jeho znovuzrozením? Určitě se jedná o důležitý faktor, jak přiznává i sám hráč: „Možná se ve mně něco probudilo, nevím, Jsem úplně jiný.“. Vypadá to tedy, že se něco probudilo v něm, ale stejně se něco změnilo i v systému hry Arsenalu; všechny změny jdou hráči naproti a jeho nejlepší schopnosti opět vynikají. Zaprvé je nutno říci, že jeho spolupráce s Alexisem Sánchezem byla velmi dobrá už během loňského podzimu, kdy byl Theo Walcott nasazován jako střední útočník. A jejich spolupráce nyní opět přináší plody, i když v opačném gardu. Alexis se na hřišti pohybuje jako falešná devítka, čímž vytahuje obránce mimo svoje pozice. Prostor, který za sebou zanechávají, je jako stvořený pro Walcotta; umožňuje mu nabíhat do jeho oblíbeného koridoru mezi stoperem a krajním obráncem. Angličanova nejlepší sezona se datuje do let 2012-13, kdy se na hřišti pohyboval v neuspořádané útočné dvojici s nově příchozím Olivierem Giroudem. Walcott se při zápase nejednou utrhl z pravé strany a připojil se k Giroudovi jako do šířky hrající druhý útočník (wide support striker v originále – pozn. překl.).
Při současném stavu věcí dává smysl stavět Alexise na hrot, jen pokud bude mít Walcotta v periferním vidění. Alexis a Theo tvoří doplňující se dvojici, ale v současné sestavě jsou i další hráči naladění na jejich notu. Jednoduše řečeno, schopná útočná trojice potřebuje jednoho z křídelníků, aby hrál jako wide support striker a druhého, který bude vyvažovat útočnou snahu díky své technické stránce a stahovat se z křídla doprostřed hřiště, přetěžovat soupeřovu obranu a podílet se na kreativitě. A právě to se stalo, když se na scéně objevil Alexander Iwobi, který působí v roli playmakera operujícího po celé šíři hřiště (wide playmakera v originále – pozn. překl.) a který bezesporu napomohl Walcottovu zlepšení.
Walcott už v sezoně 2010-11 prokazoval záblesky dnešní formy, tehdy se z druhého křídla do středu stahoval Samir Nasri a společně s Cescem Fàbregasem zaměstnávali soupeřovy obránce. Současná útočná čtveřice Iwobi, Özil, Walcott, Alexis je srovnatelná s výše uvedenými hráči, i když možná nyní je ještě více ušitá na míru anglickému křídelníkovi. Alexis, Özil i Iwobi si rádi mění pozice a pohybují se v roli desítky. Walcott tak útočí po boku třech tvůrců snažících se najít skulinky v soupeřově obraně, což mu umožňuje číhat u jeho strážce a znenadání naběhnout do jeho oblíbeného prostoru. Druhý gól proti Basileji je toho krásným příkladem. Naopak na konci loňské sezony, kdy se míjel s formou, byl ztracený na levém křídle, po jeho pravici hráli Giroud a Alex Oxlade-Chamberlain a za ním Aaron Ramsey s Mathieu Flaminim. V této sestavě, která jen pramálo zohledňovala jeho přednosti, by si neškrtl ani Theo v nejlepší formě. Jeho jediným parťákem byl tehdy Mesut Özil, jehož produkce asistencí se v druhé půli sezony vytrácela a německý playmaker působil místy proti velké přesile. Naproti tomu v této sezoně si Özil nepřipsal ani jednu asistenci, což svědčí o mnohem větší variabilitě hráčů kolem něj a jejich tvořivých schopnostech. Nicméně podstatná změna u Walcotta nastala v jeho hře bez míče, protože nyní se z pozice křídla mnohem více snaží po ztrátě míče získat jej zpět.
Hra Arsenalu v nové sezoně je opět založená na rychlosti. Pomáhá tomu i absence Pera Mertesackera, Oliviera Girouda a také Aarona Ramseyho. Nejde jen o rychlost nohou, ale i o rychlost kombinací a právě v těch rychlých, jakými se tým prezentuje v posledních zápasech, se Theo Walcott cítí nejlépe; naopak pomalá a opatrná hra plná přihrávek do šířky mu nesvědčí kvůli jeho technickým nedostatkům. V letošní sezoně si můžeme všimnout i dalšího prvku v Angličanově hře – využívá svoji rychlost jako hlavní zbraň nejen v útoku, ale i ve prospěch týmu po ztrátě míče a při presinku (viz statistika na začátku článku). V minulosti přitom šlo o velmi jednostranně zaměřeného hráče, hra pro něj existovala pouze tehdy, když byla šance naběhnout za obranu. Tuto změnu hezky dokumentuje situace před třetím gólem z nedávného zápasu proti Chelsea. Šlo o klasickou brejkovou situaci, ve které byste přirozeně očekávali Angličana, kterak peláší s míčem k soupeřově bráně nebo čeká na přihrávku. Tentokrát ale polovinou soupeře protančil Alexis Sánchez s Mesutem Özilem a druhý jmenovaný z voleje překonal Courtoise. Ptáte se správně, kde byl v tu chvíli Theo Walcott? Držel se zpět, aby pokrýval pravé křídlo při případné ztrátě útočných parťáků.
Na místě je ovšem obava, jak Walcott zahraje, když se promění základní sestava. Útočná trojice Alexis, Walcott, Iwobi funguje velmi dobře, protože je založená na kombinaci a pohybu. To může být i důvod, proč byl až do svého zranění upřednostňován Danny Welbeck a proč se loni na podzim začal na hrotu objevovat Theo Walcott. Arsene Wenger se neúspěšně snaží vytvořit pohyblivější útok již od Giroudova příchodu v roce 2012. Boss se párkrát dostal velmi blízko, ale zranění či ztráta formy hráčů nahrály tomu, že se manažer musel vrátit ke hře se statickým hrotovým útočníkem. Současná situace může být opět velmi krátkodobá, v týmu neexistuje náhrada za Iwobiho jako wide playmakera (proč tedy odešel Joel Campbell, kterému by Iwobiho pozice náramně sedla? – pozn. překl.). Perez může být případně obstojnou náhradou v roli pohyblivého útočníka, stejně tak Welbeck, až se zapojí do tréninku.
Zapojením Girouda a / nebo Oxlade-Chamberlaina tým utrpí na dynamice, nicméně ani jeden z těchto hráčů není pro Walcotta překážkou a s oběma si v minulosti na hřišti vyhověl. Jeho nejlepší okamžiky prostě přicházejí tehdy, když je tým sladěn podle jeho předností. Zůstává otázkou, jak dlouho vydrží Theo hladový a odhodlaný, když mu tým nebude postaven na míru. Už v minulosti jsme měli několikrát plané naděje. Pokud si tento hráč udrží motivaci i v zápasech, kdy mu vše nehraje do karet, a jeho standardem bude 6-7 dobrých výkonů z 10 místo dřívějších 3-4, pak teprve můžeme oslavit to pravé zrození Theodora Jamese Walcotta.
Ondřej Kučera
