Blog čtenářů : Quo Vadis, Arsenal?

V rámci naší rubriky Blog čtenářů Vám přinášíme článek uživatele „Kozla“. Blog nebyl redakcí upravován a vyjadřuje osobní názory autora.

 

Dlouho, převelice dlouho jsem se rozmýšlel, jestli napíšu nějaké pojednání o tom, jak se Arsenal dostal do mého srdce, jak jsem s Arsenalem prožíval dlouhá léta, jak mě dokázal rozjásat a rozčílit a jak s ním žiju současnost.

Nejsem si zcela jistý, ale dost pravděpodobně patřím k nejstarším pamětníkům, kteří navštěvují tento unikátní a výborný web. Chtěl bych tímto poděkovat tvůrcům, kteří  vytváření a správě těchto stránek zanechali  svůj čas, své úsilí a kus své lásky k Arsenalu.

Historie

Opravdu si nevzpomínám, co mě přivedlo k tomu, abych začal fandit právě Arsenalu. Snad to bylo to, že táta fandil Chelsea a já jsem se s ním chtěl konfrontovat – jen pro vysvětlení, celá naše rodina fandila Spartě a proto jsem já jediný fandil Slovanu Bratislava (bratři Čapkovičové pro mě byli tenkrát stejné hvězdy, jako později Brady nebo Henry). Na konci 60-tých a začátkem 70-tých let nebyly k dispozici videa nebo šoty ze zápasů, takže veškeré informace byly získávány z denního tisku. Dnes si s úsměvem vzpomínám, jak stará trafikantka, ke které jsem denně chodil pro Sport, každé úterý kroutila hlavou, když jsem si místo tohoto deníku kupoval Zemědělské noviny. Tento tisk totiž zcela neuvěřitelně přinášel v úterý kromě výsledků i střelce branek a velmi krátké pojednání o průběhu nejdůležitějších zápasů. A to byla doba, kdy jsem hltal každé slovo o mých idolech – George Graham, Charlie George, Liam Brady, Frank Stapelton, David O´Leary … Dodnes si pamatuju, jak jsem byl jako v Jiříkově vidění, když v pondělním Sportu ve sloupku Anglická liga byla fotka Liama Bradyho. Dodnes je to v mých očích největší hvězda, která kdy oblékala dres Arsenalu. Dnes se dá jen těžko pochopit, jak mohli fandové  Arsenalu u nás prožívat první okamžik, kdy byl zápas Arsenalu v TV. Bohužel finále poháru PVP naši chlapci prohráli na penalty, ale ten okamžik, kdy jsem mohl vidět své idoly živě na obrazovce se nedá zapomenout. Tolik k historii jen pro připomenutí, co prožívali fandové Arsenalu v dávných dobách, kdy neexistoval internet a satelity a byli jsme odkázáni pouze na to, co se objeví v očekávané nedělní relaci Branky-body-vteřiny nebo v pondělním Spotu a úterních Zemědělkách.

Úspěchy

Rok 1971, nepamatuji se už, jak jsem se o fantastickém úspěchu toho roku dozvěděl, ale bylo jasné, že Arsenal se nadobro usadil v mé duši. Těch dalších trofejí bylo poskrovnu až do začátku 90-tých let, kdy začal novodobá éra dnešního Arsenalu. Legendy jako Tony Adams, Ian Wright, Pat Jennings a mnoho dalších dokázaly, že Arsenal opět vystoupal tam, kam se svou historií patří, tj. mezi největší a nejúspěšnější anglické týmy. Další hvězdy v těchto úspěších pokračovaly, nastalo období sklizně titulů. Ligové tituly, výhry v FA Cupu, Double, Unbeaten, finále LM, to vše fanouškům Arsenalu dělalo dobře u duše a nic nenasvědčovalo tomu, že tomu tak nebude i nadále v budoucnu.

Přítomnost

Dnes patří Arsenal do tzv. BIG FOUR, tj. mezi 4 největší, nejúspěšnější a nejrespektovanější týmy v anglické lize. A tím, že je všeobecně anglická liga považována za nejlepší na světě, se Arsenal zařadil mezi hvězdnou smetánku mezi fotbalovými giganty.

Omlouvám se za velice obšírný začátek, ale konečně se dostávám k podstatě věci a k tomu, co dnes každého fandu Arsenalu zajímá, tj. k aktuální přítomnosti.

Co je dnes ARSENAL ? Jistě velice dobře fungující firma, dá se říct stroj na peníze. Z údajů posledních let klub s pátými největšími výnosy. Klub s vlastním stadionem, který mu přináší obrovské zisky. Klub, který není závislý na bezedné peněžence nějakého oligarchy nebo ropného magnáta. Klub, který má jednu z nejlépe fungujících výchovných akademií na světě. Klub se zkušeným a loajálním managmentem. Po ekonomické stránce bezvadně fungující mašina, která je dávána za příklad všem ostatním fotbalovým klubům kdekoliv na světě.

Toto vše je z valné většiny prací Arsena Wengera. Nedokážu odpovědět na otázku, kdo měl v roce 1996 ten famózní nápad, aby přivedl z Japonska tohoto trenéra, který měl za sebou jako trenér titul a výhru v poháru ve Francii s Monacem a to samé s Nagoya v Japonsku. Arsene je ekonomický génius, který dokázal nejen stabilizovat Arsenal po finanční stránce, ale i získat s ním řadu výher a titulů.

Tituly nebo peníze ?

To, že dokázal Arsenal ekonomicky stabilizovat,  však přineslo z dnešního pohledu několik negativ. Největším je ztráta historického domova –Highbury. Od přechodu na Emirates (ač je to ekonomicky nezpochybnitelné) jsme nevyhráli žádnou trofej. Dalším je to, že AW je už dnes víc ekonom než trenér a tudíž upřednostňuje finanční stránku před sportovní. Ani to mu nelze vyčítat, ovšem pokud by to nemělo za následek snížení sportovních ambicí mužstva. A když se podíváme na seznam úspěchů Arsenalu za poslední roky, tak se odpověď přímo nabízí …

Za to, že AW dokázal Arsenal postavit ekonomicky na nohy mu patří velký dík. Když se podíváme na naše největší konkurenty v Anglii, tak vidíme děs a hrůzu. Mutd – obrovské dluhy, nenávist k vlastníkům, Chelsea – ruský vládce dotující obrovské nákupy a chod klubu, MCity – bezedná ropná kapsa s obrovskými výdaji na platy hráčů, Liverpool – zdlouhavá bitva o prodej klubu solidním vlastníkům s obrovskými dluhy. To je nefalšovaná apokalypsa hrdého a konzervativního anglického fotbalového vlastnictví. V této sebrance se Arsenal vyjímá jako zářivá hvězda na potemnělé obloze.

Současný kádr a realizační tým

Máme špičkové hráče, kteří umějí hrát fotbal. To je naprosto neoddiskutovatelný fakt, který bude těžko někdo vyvracet. Jeden každý z našich chlapců umí hrát výborně fotbal, jinak by nebyli vybráni do takového klubu jako Arsenal je. Je naprosto nemožné, aby chyboval celý systém výběru hráčů, počínaje vyhledávači talentů, přes jejich šéfa Grimandiho a dále přes akademii s Bradym v čele, to vše zaštítěné nejvyšším koučem AW. Tento systém nepustí do prvního mužstva hráče, který by nebyl špičkový na svém postu. Proč tedy tito špičkový plejeři na svých postech nedokážou několik let po sobě získat pro Arsenal nějakou trofej ? Moje krátká analýza :

*absence historie – bohužel po opuštění a následném zbourání Highbury se z myslí hráčů vytratil duch historie, ten stadion dokázal divy, historie tam na každého dýchala a dokázala z hráčů dostat nevídané výkony

* absence agresivity – toto vidím jako mnohem větší problém, z Arsenalu se v poslední době vytratil jakýkoli náznak zdravé agresivity, naprosto jsme rezignovali na důrazné fyzické bránění, které vždy náš vítězný tým zdobilo. Naše bránění se omezilo na zónový presink, který ovšem nevytváří na soupeře žádný tlak. Nejviditelnější to bylo samozřejmě s Barcou, kdy jejich napadání bylo neuvěřitelné a nedovolilo nám v podstatě přejít přes půlku, protože každá druhá nebo třetí přihrávka byla zachycena.

*absence bojovnosti – Arsenal měl vždy na hřišti bojovníky – Adams, Parlour, Ljungberg, Vieira, Campbell, Flamini. Všichni tito hráči (a mnoho dalších nejmenovaných) byli ochotni na hřišti nechat duši, i když se nedařilo nebo se zápas nevyvíjel dobře, tak jsem věděl, že ONI zápas neodchodí, naopak, budou bojovat do roztrhání těla a když půjdou ze hřiště, tak můžou klidně dres ždímat. Upřímně, kdo z našich hráčů má dnes po zápase zpocený dres ?

*absence ikony – Arsenal měl vždy ve svém středu hráče s velkým H, který dokázal zbytek mužstva „zbláznit“  – Brady, O´Leary, Adams, Parlour, Vieira, Henry – dnes na hřišti není nikdo, kdo by zařval, kdo by přivedl zbytek mužstva do tranzu, kdo by dokázal zvrátit nepříznivý stav. Tedy jeden takový u nás je, ale bohužel není zrovna na hřišti – Vermaelen.

*absence britského důrazu – všechna velká mužstva mají ve svém středu brita, který si dokáže na hřišti sjednat respekt, a to i u rozhodčích. Scholes, Ferdinand, Rooney, Gerrard, Carragher, Terry, Lampard, Crouch …

Á propos – realizační tým. Pokud zůstane na lavičce AW (jako že jistě ano), je nutné k němu dosadit někoho mladého, který vnese do stylu hry nové prvky. Byl bych rád, kdyby se jako asistent do Arsenalu vrátila nějaká legenda – O´Leary, Adams – která by dokázala probudit pravý duch Arsenalu v našich spících princeznách.

Druhá věc, která mi nedá spát jsou stálá zranění našich hráčů. To už nemůže být náhoda, máme určitě o 100% více zranění než ostatní tými PL. Všichni naši hráči jsou neuvěřitelně náchylní na jakékoliv problémy. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že děláme něco špatně v tréninkovém procesu, v přípravě hráčů na zápasy, v rehabilitaci nebo odpočinku. Není přeci možné, abychom měli každý rok polovinu základní sestavy permanentně na listině marodů. Opravdu si nemůžu vzpomenout na jediného našeho hráče, který ještě nebyl zraněný.

Kudy kam a jak ?

Odpověď není jednoduchá, kdyby byla, mohl by na lavičce Arsenalu dnes sedět někdo z nás. Jaké jsou vlastně možnosti a východiska ze současné mizérie ? Každý příznivec má jistě spoustu návrhů a tutových rad, jak z tohoto marazmu ven, jak se probojovat alespoň k nějaké trofeji. A jelikož je toto můj blog, tak mám právo nastínit svoje úvahy a možnosti :

1.  Změna systému hry – co nejdříve je třeba opustit styl krátkých přihrávek a narážeček. Bohužel nemáme 11 hráčů, kteří by bez vyjímky dokázali tento styl praktikovat. Všichni naši soupeři nás mají přečtené, stačí zahustit střed hřiště a nejsme schopni se prosadit. Prosté obléhání soupeřovy šestnáctky je naprosto neúčinné a neproduktivní.

2.  Změna přístupu k zápasu – na hřišti musí být hráči, kteří za Arsenal vypustí duši (Wilshere, Ramsey, Vermaelen), hráči, kteří na place nechají všechno a když budou odcházet, budou se moci fanouškům podívat do očí, protože půjdou naprosto vyčerpaní, dokopaní a zbití. Bohužel dnes se už zápasy (s vyjímkou Barcelony) nevyhrávají krásou, ale silou, bojovností, zapálením a důrazem. A všechno toto, při vší úctě k našemu kádru, nám chybí.

3.  Změna rozestavení – od doby, kdy AW přešel na systém se třemi útočníky (teoreticky), nic nevyhráváme. Musíme se vrátit ke starému osvědčenému systému, který nám přinášel ovoce a trofeje (i s jinými hráči).

4.   Změna trenéra – chtě nechtě si musíme položit i tuto otázku, má nám v současnosti AW ještě co dát ? – nechám bez odpovědi …

Nelze končit negativně, ještě pořád je před námi možnost vyhrát po letech ligu a konečně přinést na Emirates trofej. Proto je nutné, aby se všichni Gunneři v této chvíli spojili, ať už ti na hřišti, nebo na lavičce, nebo v hledišti, anebo u obrazovek a monitorů. Jsme všichni jedna velká rodina a v těchto těžkých chvílích musíme držet pospolu. Věřím, že to letos můžeme dokázat.

Victoria Concordia Crescit

Kozel