Blog: Je další sezona bez trofeje selháním?



Pokud se stanete příznivcem klubu a chcete podporovat klub, musíte to vzít to jako celek. Nemůžete si vybírat jen třešničku na dortu. Ne, jíst se musí i suchý koláč pod nádivkou. Na našem dortu jsou i suchá a těžko stravitelná místa, ale jako fanoušek musíte sníst všechno.

Měli jsme doposud 20 manažerů v naší 125 leté historii a 7 z nich nám přineslo úspěch:

pozn.: jedná se o manažery v první lize

* v průběhu 2. světové války se nehrálo 7 sezon

Třikrát „double“: 1971, 1998, 2002

Vítězství v obou domácích pohárech v jednom roce: 1993

Pod vedením Wengera jsme získali 7 trofejí. G. Graham získal 6 a je na druhém místě. Na třetím místě máme se 4 Chapmana, Allison, Whittaker a Mee pak získali 3 trofeje.

Z tabulky je jasné, že čekání na trofeje není jen současnou realitou, ale i v naší bohaté historii se najdou bílá místa, která trvala ještě déle, než našich současných 7 let. Navíc, těchto sedm let je obdobím nejen přestavby týmu, ale také výstavby a stěhování se na nový stadion. I přesto je Wenger nejúspěšnějším managerem v historii Arsenalu. Také ovšem je nejdéle sloužícím managerem. I tak je jeho statistika roky / trofeje jen o málo horší, než statistika druhého nejúspěšnějšího v řadě Grahama (1,5 roku oproti 2,1).

Spousta fans si stěžuje, že už dlouho čekáme na nějakou trofej. I já čekám, ale nestěžuji si. Vybral jsem si Arsenal a dost možná si spíš Arsenal vybral mě. Nelituji. Vždyť jsou jiné kluby, které čekají na to, až zase něco vyhrají roky i desetiletí. Takoví fans T*hamu by mohli vyprávět. Pamětníci jejich posledního ligového titulu snad už ani nežijí. A o Chelsea před Romanem se ani nebavím. Tady bych ještě zdůraznil, jak je mnohými nedoceněno naše každoroční umístění na místech zajišťující Ligu mistrů. Pro někoho je to možná samozřejmost, ale kolik takových týmů je v celé Evropě? Nemluvě o ekonomickém efektu spojeného s prestiží.

Nebo takový Manchester City. Jejich poslední trofej je z roku 1976. A ano, letos mají možnost získat FA Cup. A pokud se to povede, bude to zřejmě nejdražší pohár, jaký kdy kdo vyhrál v celé historii fotbalu, myslím. I v příštích letech budou mít zřejmě větší šanci než my. Ale bude mít takový způsob stejnou hodnotu, jako případný náš. Pro mě ne. NIKDY. Radši se dalšího poháru nedočkám, než k němu přijít takovým způsobem. To je ale na úhlu pohledu.

Tento článek neznamená, že bychom neměli mít touhu něco vyhrát. Ale taky by se mělo připomenout fanouškům, že vítězství není nějaká Bohem daná věc přímo nám. Tak to nikdy nebylo. Možná fanoušci Manchesteru United si to mohou myslet, že je to jejich Bohem dané právo. Ale ve fotbale není nic věčné. Po dobrém období přijde i to špatné.

Prošli jsme špatným obdobím v naší dlouhé historii již mnohokrát. Období aktuálních 6-ti let, které často fans označují jako selhání, které je tak temné a plné zkázy, když skončíme v top 4 každý rok. Podle mého je tento stav daleko od selhání.

Navíc je třeba brát v potaz, že Emirates ještě nemá vytvořenou historii. Highbury mělo svou atmosféru, která dýchala z každého koutu stadionu a ta se přenášela na hráče. Na Emirates takový duch chybí. To chce čas, aby se i tady taková atmosféra vytvořila. Věřím tomu, že i tento tým by na Highbury hrál ještě lépe. A to nemluvím o soupeřích, kteří to mají na Emirates určitě jednodušší. Zkrátka si musíme počkat, až se na Emirates vybuduje podobný duch, který vládl na stařičkém Highbury. V tom by nám trofeje výrazně pomohly.

A ještě ke stadionu. Mějte na paměti, hrajeme na novém stadionu, který je navíc náš vlastní. Sami jsme si ho financovali a postavili a zůstali na vrcholu. Bez pomoci města či státu. Bez pomoci šejků či pochybných miliardářů ve vedení. Kolik týmů to může říct?  Máme vyrovnaný rozpočet bez pomoci majitele který platí účty. Tento klub si své účty platí sám! Pracujeme v rámci našich možností na rozdíl od jiných!

Někteří budou volat, že radši chtějí trofeje, než historii či vyrovnaný chod klubu, ale trofej za každou cenu může být začátek konce.

Jen se zeptejte v Portsmouthu…

Pavel

/článek inspirován blogem Waltera Broeckxe/