Již řadu let jsem hrdým fanouškem Arsenalu, a jako každý správný „supporter“ jsem si osvojil řadu základních pravidel a pouček jako jsou například: smířit se se 4. místem, Dean neumí pískat a úhlavním nepřítelem jsou „slepice“. Zatímco řadu z nabitých faktů jsem si ověřit při sledování zápasů, potažmo tabulky, rivalitu mezi Arsenalem a Sp*rs jsem přijal jako dogma, a moc se po tom v daný moment, kdy jsem sám sebe označil za hrdého fanouška Gunners, nepídil.
I když předpokládám, že většina z vás historii zná a minimálně jednu publikaci spojenou s milovaným klubem máte přečtenou, tak jsem přesvědčen o tom, že se najdou lidé, kteří vlastně jen letmo vědí, kde a kdy rivalita v severní části Londýna vznikla. Dovolte mi tedy, abychom si v tento čas, před svátkem zvaným North London Derby, pár věcí připomněli.
Píše se rok 1913 a Woolwich Arsenal se stěhuje ze stadionu Manor Ground, Plumstead (který je srovnán se zemí) na sever Londýna na Highbury jen asi 6,7 km od stadionu Sp*rs, White H*rt Lane. Jelikož se tím stali nejbližšími soupeři, vzniká tak přirozená místní rivalita mezi fanoušky. Zajímavostí je, že první zápas po přestěhování, se uskutečnil 22.srpna 1914 a byl označen jako přátelský na pomoc válečnému fondu. Ačkoli hrál Arsenal druhou divizi a Tott*nham první, zaznamenaly vínově červené barvy vítězství 5-1.
Až do roku 1919 se jednalo o běžnou sousedskou taškařici. Po první světové válce se to ale mělo změnit. První divize se měla rozrůst o dva týmy. Liga uspořádala setkání klubů, aby se hlasováním rozhodlo, o které dva týmy se první divize rozroste. První nasnadě byla v té době sestupující Chelsea, která se tím pádem zachránila. Druhé místo mohlo být uděleno Tott*nhamu, který skončil za Chelsea, nebo Barnsley z druhé divize, které obsadilo 3. příčku. Postup byl ale nabídnut i Arsenalu (a čtyřem dalším týmům), který skončil až na 6. místě (ve skutečnosti 5. místě kvůli chybě výpočtu, který byl opraven až v roce 1980).
Prezident Ligy a předseda Liverpoolu John McKenna schválil postup Arsenalu, který v hlasování vyhrál 18–8 nad Sp*rs (ostatní týmy dostaly ještě méně hlasů). Zlí jazykové pak dlouhou dobu tvrdili, že předseda Arsenalu Sir Henry George Norris vedl zákulisní jednání, ačkoli nebylo nikdy nic prokázáno. Spekulovalo se zejména o tom, že McKenna měl strach, že Norris odhalí korupci v lize, a tak loboval za Arsenal (i nesmyslně). Toto rozhodnutí bylo pomyslným olejem do zažehnutého plamenu rivalství. Nic na tom nezměnilo ani vstřícné gesto Sp*rs, které poskytlo azyl Arsenalu po druhé světové válce, jehož stadion se tehdy využíval pro účely ARP (opatření při náletu). Zášť drůbeže byla tak silná, že příznivci z White H*rt Lane zapomněli, jak kdysi jejich tým postoupil do druhé divize na úkor Stoke (1907/08). Ale to už je jiný příběh.
Každý z nás určitě zná nějakého fanouška úhlavního rivala a má s ním své zkušenosti. Je tak? Já s jedním kopal do kulatého nesmyslu za jeden tým. I přes dávnou historii, která nebyla vždy křišťálově čistá, jsme si rivalitu připomínali s humorným nadhledem a fungovali jsme spolu bez červenobílých klapek na očích. Ono, nebuďme papežštější než papež, fotbal byl, je a bude s korupcí vždy pevně spjatý. Kolikrát bylo zajímavé i humorné, vyměnit si názory a poslechnout si zástupce Sp*rs. Vždy jsme ale věděli, že pokud se potkáme v jednu konkrétní chvílí, u konkrétního zápasu, bude to jen hvizd rozhodčího, co mezi námi bude dělat soudce.
…COYG… (OuTu)
