Díky Czech & Slovak Arsenal FC Supporters Club a morální podpoře Matygola jsem měl možnost vidět druhý ze tří „away“ utkání našeho týmu v základní skupině „H“ v tomto ročníku Ligy mistrů.
Po fantastickém zážitku při utkání se Standardem Lutych jsem se rozhodl, že pokud to jen bude trochu možné, navštívím i zbylé dva zápasy v Alkmaaru a Pireusu.
Tak jako před zápasem s Lutychem jsem zkontaktoval Matygola (návod je ZDE ) a dále vše probíhalo již standardně, objednávka lístků, zaplacení lístků, rezervace hotelu v Alkmaar, zajištění dopravy…..
DEN „-1 D“
Cesta byla tentokrát trochu delší a komplikovanější, do Alkmaar je to skoro tisíc kilometrů a hlavně v cestě stál Amsterdam a jeho tolik známý přetížený obchvat. Cesta se protáhla skoro na 10 hodin, ale i tak bylo dost času navštívit hned po příjezdu DSB Stadion. Musím přiznat, že po zážitku (negativním) se stadionem v Lutychu to byl pro mne šok a to přesto, že jsem se dopředu přes internet seznámil s tím, že je DSB Stadion skutečná perla mezi fotbalovými stánky. Realita však byla ještě příjemnější. Takové malé „Emirates“, jen s obrovským parkovištěm. Okolí stadionu bylo volně přístupné a mně se podařilo zamíchat se mezi televizní techniky a proklouznout až na plochu. V away sektoru už visela vlajka, technici instalovali kamery, maršálové natahovali poslední zábrany u vstupů do away sektoru, prostě ideální čas pro detailní prostudování.
Stadion je výborně dopravně dostupný, jezdí k němu městská hromadná doprava, má skutečně velkokapacitní parkoviště, a lze se k němu dostat i pěšky, vždyť z centra města je to jen dva kilometry. Vedle stadionu je tréninkové hřiště, a když jsem přes okna v přízemí stadionu nakoukl do jeho zázemí, pochopil jsem, že stadion slouží i jako tréninkové a fyzio zázemí mistra holandské ligy. Jediné co jsem postrádal oproti Emirates a co trochu pokazilo dojem, byl zavřený fanshop, tedy ne že bych tam chtěl něco kupovat, ale prodejní doba jen v den utkání, no nevím, asi nemají tolik fans.
Po prohlídce stadionu následoval zrychlený přesun (pro nevojáky upřesňuji, že se jedná o střídavou rychlou chůzi s během) do centra Alkmaar. Musím uznat, že ohlasy návštěvníků města, co jsem pochytil na internetu, byly veskrze pravdivé, město je skutečně krásné. Spousta kanálů, lodiček, zvedacích mostů, velice starých domů, kavárniček, restaurací, obchůdků, to vše svázané do malých pitoreskních uliček. A samozřejmě několik pubů, jeden z nich dokonce s tolik příznačným názvem „Gunnerys“. Pochopil jsem, kam následující den povedou kroky všech příznivců The Gunners.
DEN „D“
Zápasový den jsem začal dokončením prohlídky města a po poledni „zaparkoval“ na náměstí před radnicí, kde se začali srocovat první fans kanonýrů. Přicházeli ve skupinkách organizovaně a disciplinovaně s tištěným návodem jak najít ten“správný“ místní pub. Asi kolem čtvrté se všichni přesunuli do „Gunnerys“, kde bylo nejen lepší pivo, ale čepovali ho odvážně do skla, znalci piva potvrdí, že z plastu se to fakt nedá. Pub nebylo možné přehlédnout, venku před ním již vlála vlajka Arsenalu. Fanoušků nebylo ve městě tolik jako v Lutychu, ale to bylo dáno asi jednak kapacitou stadionu a od toho se odvíjející kapacitou away sektoru, ale zřejmě i skutečností, že více fanoušků využilo služeb „travel clubu“ Arsenalu, tedy letěli či jeli přímo na zápas a po utkání ihned zpět. To však nemohlo narušit fantastickou atmosféru, která v pubu a před ním panovala. Místní policie fanoušky hlídala a přistavila před pub dokonce dodávku s pěti policisty. Fans Arsenalu se však začali po několika minutách s policisty fotit, takže jim došlo, že jejich autorita je mizivá a během minuty naskákali zpět do auta a odjeli.
Asi okolo šesté hodiny začal přesun ke stadionu. Čekal jsem policejní manévry jako v Lutychu, ale byl jsem zklamán. Žádné kamery, žádní těžkooděnci, žádná helikoptéra, žádné obrněné transportéry. Pouze několik dopraváků, kteří regulovali dopravu, nikdo se ani nesnažil fanoušky obou týmů od sebe oddělit. Na stadionu jsem si ještě musel vyzvednout podle instrukcí vstupenky na hlavní recepci klubu AZ, kde byli přítomni pracovníci Office Arsenalu. Pikantní na tom bylo, že recepce se nacházela ve VIP prostorách DSB Stadion, kde jsem se v dresu Arsenalu se šálou okolo krku skutečně vyjímal. Po převzetí lístků jsem přešel k away sektoru, kde již stálo 5 dálkových autobusů z Londýna a z tribun bylo slyšet skandování. Takže rychle absolvovat osobní prohlídku a vzhůru na tribunu, na které probíhala „arsenalizace“, tedy ve zdejších podmínkách boj o zábradlí, na které se daly pověsit transparenty a vlajky. Za chvíli už tam vlálo „This is Arsenal“, nebo „We love Eboue“. Pod tribunou jsme měli velice příjemné zázemí, kde bylo za chvíli zcela plno, neboť kdo by odolal nabídce kávy, čaje či hot dogu. Ano, čtete dobře, káva&čaj, tedy žádné pivo, žádný alkohol.
Hodinu před kick off už byl away sektor slušně zaplněn a tak příchod naší brankářské dvojice byl oceněn mohutným skandováním Arsenal, Arsenal a dlouhotrvajícím Vito, Vito, Vito, což jmenovaný odměnil zamáváním. Manuel byl z tohoto fanouškovského plebiscitu podle mě hodně skleslý, nezapřel však v sobě profesionála a poctivě Vita připravoval na zápas. Po nástupu zbytku týmu jsme postupně pozdravili Bosse, Padyho, jednotlivé hráče, kteří se nám odměnili tím, že se rozcvičovali přímo před naším sektorem a my tak měli hráče skutečně na dosah ruky. I samotní hráči se museli cítit jako doma, protože našemu zpěvu a skandování neměl na stadionu kdo oponovat. Prostě ostatní tribuny byly zatím skoro prázdné a zaplnily se až slabou čtvrthodinku před výkopem, inu zvláštní systém.
Pak už to šlo velmi rychle, odchod hráčů do šaten, seznámení se sestavami, nachystání plochy na slavnostní zahájení a už přicházely oba týmy. Zápas komentovat nebudu, všichni jste ho jistě viděli a ti, kteří to štěstí neměli, mají možnost ho shlédnout ZDE . Nálada v našem sektoru byla vynikající, trochu nám ji sice zkalilo vyrovnání, ale tak nějak jsme všichni cítili, že dělba bodů byla nakonec i spravedlivá. Tým působil unaveně a jakoby se nedokázal motivovat. Inu herní režim dvou zápasů za týden se musí podepsat na každém. Z toho důvodu jsem trochu litoval, že Boss nehrál 4-3-3 a nedal šanci od začátku Carlosovi nebo Jackovi. Celý away se však shodl na tom, že jestli něco poškozuje renomé Ligy mistrů, tak je to obecně výkon rozhodčích. To co ten „viking“ předváděl především ve druhém poločase, nemělo s vrcholovým evropským fotbalem nic společného.
Ale zpět do away sektoru. Měl jsem štěstí nejen na místo – osmá řada – ale i na fanoušky kolem. Zleva bylo šest zástupců SC z Norska, nad námi byla dobře secvičená a sezpívaná parta tak patnácti fans z Londýna, prostě čekalo nás hodinu a půl skákání, zpívání, skandování, přetnuté (bohužel) jen jedenkráte mohutným yéééééééés. Nálada byla tak skvělá, že se zpívalo i o přestávce v bistru. Nutno dodat, že jsme na rozdíl od Lutychu neměli při fandění soupeře. Nálada na tribunách domácích byla spíše komorní, všichni spořádaně seděli, a kdyby klub nepřipravil pod každou domácí sedačku něco na způsob řehtačky, ale z tvrdého papíru, ani bychom nevěděli, že hrajeme na cizím hřišti. V televizi to možná tak nevyniklo, ale to bylo tím, že ruchové mikrofony byly jen před tribunami domácích. Po zápase se s námi přišlo několik hráčů rozloučit a poděkovat, jako vždy to byl Eboue, přišel i Cesc, Robin nebo Gael. Ostatní se poměrně rychle odebrali do šaten, asi pod dojmem té vyrovnávací branky. Eboue pak prokázal, že je skutečný srdcař, svlékl dres, přelezl co se dalo, překročil reklamní mantinel a spolu s lehkou bundou ho hodil fanouškům, ke škodě Czech & Slovak Arsenal FC Supporters Club však ne až do osmé řady L. Odměnou mu za to bylo mohutné skandování a potlesk. Jeho osoba a výkon pak byl předmětem řady diskuzí, nutno dodat že veskrze pozitivních. Času jsme na to měli docela dost, pořadatelé nás po zápase nechali asi čtvrt hodiny na tribuně „vykvasit“ a teprve poté začal úprk do autobusů nebo odchod pěšky ze stadionu. Opět bez jakýchkoliv bezpečnostních opatření a tak jsme šli od stadionu spolu s fans AZ až do města k hotelu. Před hotelem mi konečně došlo, proč v den zápasu byla na informační tabuli nabídka jídel v angličtině, na rozdíl ode dne předchozího, kdy bylo použito pro mne zcela nesrozumitelné místní nářečí. Hotelový bar byl již okupován asi desítkou fanoušků Arsenalu, kteří už na sobě neměli dresy, ale polokošile s decentním logem Arsenalu či jen se samotným kanónem. Něco podobného jsem zažil v Bad Waltersdorfu, kdy i mimo stadion byli fanoušci Arsenalu oblečeni v klubovém. Prostě kanonýři tělem i duší.
Den „+1D“
Ráno už jen prozaicky zabalit a vyrazit směr domů. Návštěvu tohoto koutu Evropy jsem spojil s krátkým výletem do Brém s projezdem jednoho zázraku lidského umu a píle, tedy třicetikilometrové hráze mezi městy Wieringen a Wons. Brémy jsou pak se svou Schnooviertel na samostatný článek. Severní cesta z Alkmaar přes Brémy, Magdeburg, Dresden a Ústí pak byla jen o několik kilometrů delší než standardní průjezd Německem přes Frankfurt a Kolín, rozhodně však klidnější.
Závěr :
Tak jako po zápase v Lutychu musím konstatovat, že prožít zápas v kotli fanoušků Arsenalu je něco neskutečného. Atmosféra byla úžasná, i když trochu jinak než v Lutychu, bylo to ale tím, že away sektor nebyl rozdělen do dvou pater, čímž byl dojem kotle skutečně umocněn. Naše práce byla odměněna i režisérem přenosu, kdy nápěv beze slov se závěrečným výkřikem „arsenal win“ ho dokonce donutil po brance Cesca i k několika málovteřinovým záběrům away sektoru.
A tím bezesporu nejcennějším pro mne pak bylo, že jsem se naučil nový lyrický song … He’s five foot four, He’s five foot foouurr, We’ve got Arshavin, F*ck Adebayooorr!
Ještě jednou díky SC a Matygolovi.
We all follow the Arsenal,
Over land and sea, (and Leicester!)
We all follow the Arsenal,
Onto victory!
Stadion AZ je opravdu moderní stadion
Away sektor byl „vybaven“ již den před zápasem
Alkmaar je skutečně nádherné město
V Alkmaaru nezapomněli na fans The Gunners a připravili jim domácí pub
V away sektoru probíhá „arsenalizace“
Hráči se rozvičují, bohužel jen PR není rozmazaný
Domácí se nám snažili chvilku nahnat strach
Odpověď ze sektoru „K“ byla více než jasná
VÍCE FOTEK
a možná i ZDE
/Patrick&Dennis, foto vlastní/
