Celosvětově známá značka Cz&Sk SC má na natolik silný vliv, že mu Arsenal footbal club s velkou slávou přidělil 32 lístků na osmifinálový zápas Champions league, AC Milan – Arsenal FC. Všech 32 lístků během pár hodin dostalo svá jména a mohly tak začít přípravy na přesun Českoslosvensko – Italie.
V letadle společnosti easyJet, které jsme si vybrali hlavně díky bezpečnosti, pohodlí a luxusnímu servisu se nás sešlo kolem dvaceti goonerů a vytvořili jsme si tak tu pravou fanouškovskou atmosféru v podobě pozdravů typu čau, jak se máš, dlouho jsme se neviděli, už ses rozvedl? Během letu do Milána si každý udělal nového kamaráda, nebo kamarádku, tak jako to bylo u mě, kdy vedle mě seděly dvě slečny z Moravy, které vyhrály na Plesu fotbalistů dva lístky na totožný zápas, na který jsme směřovali , my gooneři. Slečny sice vyhrály lístky, ale to pár dní před zápasem, bez letenek, bez ubytování a kapesného a s vědomím toho, že ještě neví, komu budou fandit. „Holky, slabším se má pomáhat a tak věřím, že hned po zápase vám srdce zaplesala a do nejdelší smrti budete fandit Arsenalu.
Po přistání jsme se bleskově ubytovali v hotelu Ca Craga, kde si každý gooner vybral svého milého na jednu pekelnou noc. Poté se hlavní voj vydal do centra Milána na oblíbené italské speciality jako je kebab, čínské nudle s italským pejskem, pivo Beck’s, nebo Heineken. Ti se silnějším žaludkem šli hned z chodu do italského Moreta, které nakonec chutnalo také dobře, tedy hlavně díky ceně. Druhým hlavním úkolem dne, hned po fotbalovém mači, bylo udělat si pár fotek na náměstí Míru před Duomo, včetně návštěvy katedrály, kde se každý mohl vyzpovídat podle své potřeby. Já žádal o odpuštění za Vinohrady, pomodlil se za to, aby Vladimír měl Wengera konečně rád a uznal ho jako schopného managera a modlil jsem se třeba i za Patricka, aby už konečně odpustil všem, co tak hloupě píší komentáře.
K vidění byla také známá Galerie Viktora Emanuela II, nebo divadlo LaScala. Jeden důležitý postřeh z náměstí Míru, kde měli sraz gooneři z celého světa a společně zde popíjeli hektolitry plechovkového piva. No, měl jsem pocit, že tu mají sraz fanoušci Baníku, co se právě dozvěděli, že Baník nepadá do druhé ligy a do konce tisíciletí let jim postaví nové Bazaly. Zpěv a tanec jistě patří do civilizované společnosti, ale bombardování kolemjdoucích plechovkami piva a poté i projíždějící sanitky, která jasně a zřetelně sirénou signalizovala, že směřuje někomu na pomoc, to už je pánové na pováženou.
Hřejivý Oskárek pomalu zapadal a my se pomalu vydali směrem na San Siro, o kterém jsme netušili, že se stane popravištěm našich ikon. Z centra jsme se dostali metrem na zastávku Lotto Fiera z které to bylo na stadion už jen na cílovou rovinku, kdyby při východu z metra policisté neodhalili agenta Zeeka a jeho dva kumpány , které bez milosti šoupli do připraveného MUKL BUSU ( autobus přizpůsobený k přepravě zvlášť nebezpečných zločinců, vybavený místo oken mřížemi a driver řídil snad i za minovým polem ) a protože jsme team, samotné tři jsme je v tom nemohli nechat a přidali jsme se také do této nejisté zábavy a dobrovolně nastoupili do autobusu pro fans Arsenalu. Tím jsme se po několika minutách vydali pod policejními majáčky na stadion trasou, která mi spíše připomínala Čedokem pořádaný zájezd, Tour de Italia.
Do hodiny od vystoupení z metra jsme dorazili s autobusem ke stadionu a vyrazili na zábavnou kličkovanou do ochozů. Asi po stovce nás pouštěli betonovým koridorem, který se postupně měnil na drátěné bludiště pro potkany určené na výzkum. Ti co se neztratili, nebo nebyli vybraní na výzkum, došli až k betonovému paláci jménem San Siro. U něj opadla všechna bezpečnostní opatření a stovky goonerů míjeli po své levici tisíce fans Milána. Co všechno nás dělilo od možného konfliktu? U Oldy po kolena, pro nás po pás vysoké zábrany a jeden vyděšený steward, který si možná uvědomil, že stojí mezi dvěma mlýnskými koly co se možná co nevidět srazí. Vyhrál rozum, steward přežil, nestalo se nic. Posledním úsekem bylo 10-15 minutové spirálovité stoupání po věži stadionu k místům, ze kterých budeme fandit a těšit se z předvedené hry, která nás bude hřát po celých 90 minut.
Hra nás nezahřála, nenadchla, zhrozila, zděsila a pokud budu mluvit za sebe, nejmíň týden za Arsenalem nejedu.
Po zápase bylo všude, ale opravdu všude zavřeno, takže na oslavy nebylo místo a možná ani nálada. S pivem si to někteří vynahradili hned po snídani, což standardní Ital asi nechápe. Co je na tom posnídat pivo, že? Další hodiny do odletu vyplnila pro některé prohlídka stadionu a pro jiné zase návštěva kostelu Santa Maria delle Grazie s Da Vinciho freskou Poslední večeře. Tuhle nádheru by jsme neviděli, kdyby Olda a jeho nadpozemské charisma nezapůsobili na stokilovou kastelánku, která si jako cenu za to, že jsme se předem neobjednali, vybrala Hanse na takzvanou rychlovku. Díky vám kamarádi. Díky za vaši obětavost.
Téměř poslední částí, která stojí za zmínku, byla společná popíjená plechovek Heinekenu u stánku na párky. Neměli jsme daleko do vzhledu bezdomovce co popíjí laciného lahváče u tzv. krmítka. Někteří popíjeli tak rychle, že si ani neuvědomili, jak dlouhá cesta autobusem je ještě na letiště čeká. Ano, stalo se to co všichni registrovaní alkoholici čekali. Alkoholici amatéři se nám v autobusu málem počůrali. Nebýt zásahu lítostivého Bořka stavitele, který ukecal řidiče, aby zastavil na okraji dálnice, mohlo dojít k tomu nejhoršímu. Přátelé je to tak, ostatní cestující se museli dívat, jak deset fanoušků piva občůrává betonová svodidla. Na Dana starého prostatika, který nepřekousl desítky upřených očí vykazujících žádost o co nejrychlejší vykonání potřeby, byl pohled nejhorší, ale i ten to nakonec dokázal.
Závěrem už jen I want go to home, I want go to home, Milan is shithole, I want go to home
Michal, král Hané
