Druhá reakce od fanouška, tentokrát sepsaná Sestinozenem.
Fanoušek Arsenalu… Stejně jako já tisíce dalších lidí po celém světě. Tisíce dalších lidí, kteří mají místo srdce kanón, jejichž krev je červeno bílá a jejichž modlou je tým sídlící na severu Londýna na Emirates stadium.
V posledních sezónách však bohužel i tisíce lidí, kteří každý srpen vyprovázejí svůj milovaný klub do další sezóny se spoustou očekávání, aby jim v květnu opět zbyl jen vztek, smutek a prázdné ruce bez jakékoliv trofeje.
Vzhledem k tomu, že po dnešní porážce s Chelsea ztratil Arsenal zřejmě i další slibně rozjetou sezónu, se už možná mnozí fanoušci ptají, proč to tak je. Co se děje? Co je špatně? Že by Arsenal nebyl velkým týmem? Těžko říct, velký tým dělají velcí hráči, ovšem nepřijdou vám hráči, kteří ve 20 letech pravidelně nastupují v nejlepší lize světa nebo v Lize mistrů jako dostatečně velcí fotbalisté?
Nemyslím si, že by Arsenal nebyl velkým týmem, vždyť se pravidelně umisťuje mezi čtyřmi nejlepšími kluby Anglie a i v Lize mistrů se pravidelně dostává velmi daleko, jenže těsně před cílem mu jaksi docházejí síly.
Proč? Pokusil jsem se sepsat jakési Desatero, z nějž pramení v posledních sezónách neúspěchy Arsenalu.
Ještě než se pustíte do čtení, bych však chtěl podotknout, že se jedná o můj subjektivní názor, který může být zcela odlišný od názoru vašeho, a který může být možná malinko zkreslený mou láskou k Arsenalu (hlavně v bodu č. 9).
1) Wengerball – to, co Arsenal pravidelně zdobí v průběhu sezóny je možná právě jeho největší slabinou. Arsenal je známý svým krásným fotbalem, koneckonců k tomu má i vhodné hráče. Hračičky jako Fabregas, Nasri, Rosický a další dokáží sérií narážeček soupeře úplně zesměšnit, má to však i své stinné stránky. Kdo hru Arsenalu někdy viděl, jistě ví, že to vypadá, jakoby se londýňané báli střílet. Všechno by nejraději dávali do prázdné brány, kolikrát však jejich akce končí ztraceným míčem, přitom by z případné střely z 15 metrů mohl být gól. Už před sezónou si byli hráči vědomi toho, že pokud chtějí letos něco vyhrát, musejí občas divákům upřít fotbalovou krásu a dát přednost výsledkům. Kolikrát se to ale povedlo? Z dálky se nebojí vystřelit maximálně tak Arshavin, který se to už ale také pomalu v Arsenalu odnaučil, Vermaelen, a když má den tak Fabregas. To je zatraceně málo!
2) Zkušenosti – o týmu Arsenalu toho bylo napsáno už mnoho. Po vyřazení z Ligy mistrů v loňské sezóně od Manchesteru United se psalo o tom, jak mateřská školka nestačila na dospělé kluky. Každý ví, že přestupová politika a koncepční práce Arséne Wengera, manažera Arsenalu, se zakládá na práci s mladíky. Přiznejme si otevřeně – žádný jiný klub na světě nemá lepší scouting a mládežnickou akademii než právě severolondýnský klub. A žádný jiný manažer na světě nemá na práci s mladíky takový talent jako francouzský stratég. Pochopitelně je na místě otázka, kdo nahradí v Manchesteru van der Saara, Giggse, Scholese, Ferdinanda nebo v Chelsea Ballacka, Terryho, Lamparda a další. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se takzvaně láme chleba. A to už jak v zápasech, tak v sezóně. Samozřejmě nezpochybňuji vůdcovskou roli kapitána Fabregase, nezapomínejme ovšem, že je mu stále teprve 22 let. Arsenalu zkrátka chybí hráči, kteří vezmou odpovědnost na sebe a ve vyrovnaných zápasech dokáží sami rozhodnout utkání a naopak v sezóně zůstat stát nohama pevně na zemi. Netvrdím, že mladý tým Arséne Wengera se vznáší v oblacích, když šlape na paty vedoucím týmům, naopak si myslím, že tak mladému týmu prostě schází potřebné zkušenosti na to, aby takovou pozici udržel. V letošní sezoně Arsenal poráží slabší týmy, ale neví si rady proti týmům z Big four. Loni tomu bylo přesně naopak a nenašel se nikdo, kdo by Arsenalu ty důležité body někdy vystřelil. V té souvislosti se mi vybavil moment z ročníku 2007/2008, kdy po hrůzostrašném zranění Eduarda Arsenal nakonec v 90. minutě dostal na hřišti Birmingamu gól z penalty na 2:2 a William Gallas tehdy jako kapitán jaksi rezignoval, místo aby tým nabudil. Chápu, že to nebylo nejjednodušší po takovémhle zápase, jenže možná právě tyhle body pak Arsenalu v konečném součtu chyběly (Arsenal zaostal za prvním MU o 4 body).
3) Klíčový útočník – ruku v ruce s bodem č. 2 jde i bod č. 3. Samozřejmě je potěšující, že Arsenal se může chlubit v letošní sezóně vysokým počtem nastřílených branek, ovšem stále mu chybí kanonýr, který dokáže rozhodovat vypjaté zápasy. Manchester United má Wayna Rooneyho, Liverpool se v tomto případě může splolehnout na Fernanda Torrése, fanoušci Chelsea zase skládají pocty Didieru Drogbovi. V Arsenalu měl kdysi, právě v úspěšných letech londýnského klubu, tuto roli Thierry Henry, od jeho odchodu ho však jaksi nikdo nedokázal nahradit. Nejblíže k tomu měli zřejmě Emmanuel Adebayor s Robinem van Persiem. V případě Adebayora to málem vyšlo v sezóně 2007/2008, v případě Robina van Persieho sice holandský kanonýr letos soutěž dobře rozjel, v říjnu se ovšem zranil, což je pro Arsenal obrovská škoda, neboť van Persie nastřílel v 11 zápasech v Premier League 7 branek a určitě by tak Arsenalu pomohl. Mezi nejlepší střelce Arsenalu tak patří Cesc Fabrégas, který ovšem jako střední záložník a tvůrce hry rozhodně nemá jako prioritní povinnosti střílet branky, po něm Arshavin a van Persie, který už letos dohrál. Oba mají 8 branek, což je však v porovnání s Rooneym či Drogbou (21 a 17 branek) zoufale málo. Navíc po hříchu čtvrtým nejlepším střelcem Arsenalu je obránce (!) Thomas Vermaelen. Arsenal tak má výhodu v tom, že nespoléhá pouze na jednoho muže, ovšem v případě, když se týmu nedaří, mohla by právě forma tohoto jedince rozhodnout a postrčit tak dopředu celý tým.
4) Brankář – dalším postem, na kterém Arsenal určitě tlačí bota, je pozice golmana. Je jasné, že z anglické „Velké čtyřky“ má Arsenal mezi třemi tyčemi nejmenší kapacitu. Za Manchester United podává fantastické výkony nizozemský internacionál Edwin van der Saar, v brance Chelsea zase září jednička české reprezentace Petr Čech a na Anfield Road drží akcie Liverpoolu nad vodou Pepe Reina, který není jedničkou Španělů jen proto, že má před sebou Ikera Casillase z Realu Madrid. Almunia není špatný brankář, mezi extratřídu ale zkrátka nepatří. Důkazem budiž šňůra vychytaných čistých kont Petra Čecha nebo Edwina van der Saara, byť zde hraje roli i celá defenziva, ovšem ani ta není vždy bezchybná a právě tehdy musí zafungovat faktor brankáře světového formátu. Všichni hráči dělají chyby, ani van der Saar nebo Čech se jim nevyhnou, jenže tito golmani dokáží svůj tým podržet v důležitých zápasech, zkrátka chytí něco navíc. Almunia chytil něco navíc možná jen v zápase ve Villa Parku a v domácím zápase s Hull City, kde chytil za stavu 1:0 Faganovi penaltu, jinak jsou jeho výkony letos velmi, velmi kolísavé a špatné. Troufnu si říct, že v době jeho zranění ho více než nahradil Vito Mannone, ovšem díky Wengerově tvrdošíjnosti se Almunia po zranění do branky vrátil a Arsenal tak dál dostává zbytečné góly, které tým sráží.
5) Náhrada za nenahraditelné – v současné době patří v týmu Arsenalu k nenahraditelným hráčům Cesc Fabrégas, Alexandre Song, Thomas Vermaelen a Robin van Persie. Čtyři posty – tvořivý střední záložník, defenzivní záložník, stoper a kanonýr. Arséne Wenger před sezonou stále opakoval, že posily nejsou potřeba, že kádr je dostatečně široký a tým si poradí. Při zranění Fabregase byl Arsenal poloviční, všem jistě ještě leží v hlavách jeho představení proti Aston Ville na domácím stadionu, kdy Fabregas nedoléčený naskočil do hry v 65. minutě, dvěma brankami vystřelil Arsenalu tři body a v 85.minutě s obnoveným zraněním vystřídal. Alexandre Song, pořádný kus chlapa, je ve středu hřiště také nepostradatelný. Wenger věděl, že Song bude chybět kvůli Africkému poháru národů, přesto trval na tom, že ho dokáže nahradit. Při vší úctě k Denilsonovi – se svou postavou a přístupem k bránění nemůže sahat Songovi ani po kotníky. Denilsonova pozice je prostě někde jinde. Wenger se díru po Songovi pokoušel zalepit i Eastmondem či Ramseym, ovšem krom mladičkého Welšana zde neobstál tak jako Song prakticky nikdo. O Robinu van Persiem už byla řeč v předchozích bodech a pro Arsenal je tak jediné štěstí, že zatím drží zdraví belgického „ironmana“ Thomase Vermaelena, který zatím patří k nejlepším hráčům Arsenalu této sezony.
6) Zlý muž – o hráčích Arsenalu se někdy píše a mluví i o baletkách, kteří spíše než aby hráli fotbal tak neustále polehávají po trávníku nebo po nemocnicích a jsou zranění. Možná na tom něco bude, pravdou však zůstává fakt, že Arsenalu chybí jakýsi „zlý muž“, někdo, kdo se nebojí rozdat ránu a taky nějakou přijmout. Tuto úlohu se zatím snaží jakž takž zastávat Song s Vermaelenem a někdy i Diaby, který k tomu má fyzické parametry, ovšem třeba zápas Arsenalu s Hullem a Liverpoolu s Evertonem ukázal jeden velký rozdíl. Zatímco Hull okopával hvězdy Arsenalu jako záhonek a málem to odnesla i největší hvězda Fabregas, na hřišti nebyl možná krom Nasriho nikdo, kdo by to soupeři jaksi oplatil. Nenabádám hráče Arsenalu k oplácení, ale v moderním sportu se tak prostě hraje. V NHL mají největší hvězdy své strážce, ve fotbale jsou také skryté zákeřné fauly, kterými hráči rozhodí svého protivníka. Skryté lokty, štípance, tahání za dres, stoupnutí při rohu protihráči na špičku. Kdo někdy hrál na vyšší úrovni tak určitě ví. Zkrátka manévry, které rozhodčí nevidí, ale které hvězdám znepříjemňují život i jejich herní pohodu. Proto uvádím včerejší liverpoolské derby jako protiklad. Za tvrdý zákrok Pienaara na Gerrarda si Carragher jihoafrického hráče Evertonu okamžitě našel a při další akci mu hodně tvrdě vysvětlil, že tohle se kapitánovi jeho týmu prostě nedělá, byť za to dostal žlutou kartu. Taková „ochrana hvězd“ Arsenalu chybí.
7) Politika Arséne Wengera – znovu zdůrazňuji, že Arséne Wenger je pro mě jedním z nejlepších manažerů na světě a že mu samozřejmě nejde přičítat zranění všech jeho opor, s kterými by možná byli Kanonýři úplně někde jinde, ale někdy má lodivod Arsenalu opravdu zvláštní názory. Beru jeho výchovu mladíků, beru vycházející hvězdy jako Aaron Ramsey, Jack Wilshere, Theo Walcott, Carlos Vela a další, však ano, ať hrají. Ale máme Carling cup a příležitost mohou dostat i v Lize mistrů když už je jasno o postupu ze skupiny nebo v lehčích zápasech Premier Legaue. Proč ale nastupuje juniorka v zápase FA Cupu proti Stoke, průměrnému týmu Premier League, když je zde solidní šance tento pohár vyhrát, neboť Man UTD. i Liverpool už jsou z této soutěže venku? Chápu únavu a vytížení ostatních hráčů a znovu opakuju, že Wenger nemá na svědomí zranění svých dalších opor, ale možná by jeden záložník a jeden hrotový útočník náš problém tehdy vyřešili. Dalším problémem se mi zdá rozestavení 4-3-3. Wengerovi se tento tah skvěle osvědčil proti slabším soupeřům, kteří prakticky neútočí, ovšem proti Chelsea, Manchesteru i dalším silnějším s tím máme obrovské potíže. Jde totiž o to, že v takovém systému nemohou bránit jen obránci a defenzivní záložník potažmo dva středoví záložníci, ale vypomoci obraně musejí i obě křídla. Ovšem vracet se třeba od vápna soupeře až před své vápno třeba 10x za poločas asi není zrovna nejjednodušší, proto mi občas vrtá hlavou Wengerova metoda střídání. Někdy nestřídá vůbec, jindy zase třeba tři hráče na jednou už v 70. minutě. Navíc málokdy se stává, že by šla dolů obě křídla. Netvrdím, že Samir Nasri nebo Arshavin nemají fyzičku na to, aby odehráli celých 90 minut, ale např. v případě Walcotta a dalších – nemůže i toto být jednou z příčin zranění? Dále. Vedení Arsenalu neustále opakuje, že má dost prostředků na nákup posil. Arséne Wenger však kontruje, že jeho tým žádného hráče nepotřebuje, případně že žádný vhodný není na trhu. Jako příklad z poslední doby lze uvést jeho výrok, že Arsenalu se již brzy vrátí zraněný Bendtner a i další hráči, kteří budou posilami. Dejme tomu, že Bendtner by posilou opravdu byl, potenciál na to rozhodně má, Arsenal ale potřeboval posilu na zápasy se silnými týmy, tj. s Aston Villou, s Manchesterem United a s Chelsea. Bendtner v těchto třech zápasech neodehrál dohromady ani jeden poločas, je takový hráč posilou? Výsledkem je pouhý jeden vstřelený gol Arsenalu v tomto trojzápase. Právě tedy v zápasech, ve kterých se možná rozhoduje o úspěchu a neúspěchu celé sezóny může Wenger doplatit na svojí šetřivost. Argument že vhodný hráč není na trhu neexistuje. Vždyť to nemusí být žádné známé jméno, kdo z vás znal Vermaelena než přišel do Arsenalu? Nikdo přeci po Wengerovi nechce, aby kupoval hráče typu Cristiana Ronalda, jde zkrátka o to, že na hrotu se nemůže prát Arshavin se svými 175 centimetry a 60 kily i v rukavicích a v kopačkách. Nyní Chamakh prohlásil, že by v létě rád přestoupil do Arsenalu, v Bordeaux mu končí smlouva, odejde zadarmo jako volný hráč, je vysoký, střílí goly, je mu 26 let, zkrátka solidní útočník, který by se nám hodil. Myslíte že ho Wenger podepíše? Těžko říct…
8) Fanoušci a domácí prostředí – ano. I to hraje zásadní roli. Každý by si měl nejdříve zamést před svým vlastním prahem. Nejde všechno házet jen na Wengera a jeho svěřence. Statistiky hovoří jasně. Sezona 2006/2007 – Arsenal v tabulce domácích zápasů nejhorší z „Big four“. O rok později, v již několikrát zmiňované nejlepší sezoně Arsenalu z těch posledních zpackaných, nastává vyjímka, Arsenal je druhý za Manchesterem United. Ten této tabulce vévodí i o rok později, tedy v sezoně loňské, kdy je Arsenal znovu nejhorší z „Big four“. I letos už se propadl na čtvrtou příčku, tentorkát tuto tabulku vede Chelsea. Ano. Klub, který vede i celou ligu. Stejně tak jako Manchester United vyhrál tři sezony předchozí. Je tedy více než jasné, že minimum ztrát na domácím stadionu jsou jedním z dalších klíčů k úspěchu. Namátkou pohled do historie na sezonu 2003/2004 na slavnou sezonu „The Invincibles“, kdy Arsenal za celou sezonu nepoznal ani jednou hořkost porážky a získal titul – v této sezóně vévodil právě on v domácích zápasech s úctyhodným devítibodovým náskokem na druhý Manchester! Od přesunu ze stařičkého avšak tradičního a historického Highburry na moderní Emirates stadium jakoby se vypařila nejen tradice, ale i kouzlo domácího prostředí a vítězný duch. Arsenal od přesunu do moderního paláce poztrácel v Premier League za uplynulé sezony už 44 bodů ze 171 možných, což je více než čtvrtina! Oproti tomu Manchester, král Premier League za poslední tři sezony, ztratil v domácím prostředí ve stejném období bodů pouze 19. Svou roli určitě sehrávají i fanoušci. Zatímco na Old Trafford, domovském stánku Manchesteru United, zpívá přes 70 000 nadšených diváků, v 60 000 kotli Emirates stadium je vzruch jen pokud se hráčům povede nějaká akce nebo pokud hlasatel oznámí slevu na občerstvení. I Stamford Bridge, který má něco slabě přes 40 000 míst, je hlučnější když zde fans Chelsea rozezpívají své chorály. Ba co víc, ostudou fanouškům Arsenalu může být i to, že za nejhlučnější stadion Premier League je považován Fratton Park, tedy domácí stadion Portsmouthu. Nejen že je Porthsmouth poslední (!) v lize, ale navíc má kapacitu pouhých 20 688 míst. Zatímco v Portsmouthu ženou fanoušci své miláčky dopředu i v 93. minutě, na Emirates Stadium fanoušci odcházejí v 80. minutě aby se vyhnuli kolonám při vyjíždění z parkovišť a stihli další díl Divokého anděla v televizi. Smutné… Čestnou vyjímkou budiž Away sector, skupinka fanoušků, kteří pravidelně jezdí podporovat Gunners na hřiště soupeřů, při rozptýlení po Emirates stadium však nemají šanci ztichlé ochozy rozezpívat. Jako jeden příklad za všechny může hovořit zápas letošního ročníku Ligy mistrů v Lutychu, kde Arsenal otočil nepříznivý stav 0:2 a zvítězil 3:2. A byl to právě zápas, kdy fanoušci v Lutychu fandili prvních dvacet minut, zbylých 70 minut byli slyšet výhradně fanoušci Arsenalu, kteří nakonec dohnali svůj tým ke třem bodům. Buhví co by udělalo s hráči prostředí, kdyby je hnal dopředu jednohlasně zpívající 60 000 kotel. O tom si ale můžeme asi nechat jen zdát. Highburry bylo jen jedno…
9) Štěstí – i to je jedna z nedílných součástí, která je zapotřebí k zisku titulu. V případě Arsenalu platí dvojnásob. V sezóně 2007/2008 Arsenal hnán mimojiné i tvůrčími schopnostmi Rosického a brankami Eduarda přišel během jednoho měsíce o oba hráče. V době, kdy se lámal chleba a Arsenal vedl tabulku, si Tomáš Rosický zranil podkolenní šlachu a byl rok a půl mimo hru, Eduardo utrpěl o měsíc později hrozivě vypadající zlomeninu nohy po brutálním faulu Taylora z Birminghamu. Ani jednu z těchto ztrát nedokázal Arsenal nahradit. Loni zase v klíčových fázích sezony přišel na 4 měsíce o Francesca Fabrégase, letos je to pro změnu Robin van Persie. A to ještě vynecháváme předlouhý výčet zraněných hráčů jako Walcott, znovu Rosický, znovu Eduardo, Clichy, Gibbs, Denilson, Diaby, Djourou, Fabianski, letos opět Fabregas, Nasriho zlomená noha při předsezonní přípavě, která ho vyřadila na 4 měsíce, Bendtnerova autonehoda atd. Dokladem důležitosti zdraví opor budiž každý tým z Big Four, vždyť například Liverpoolu se letos bez Torrése a částečně i bez Gerrarda vůbec nevede, naopak Chelsea se daří na co sáhne a Drogbovi s Anelkou, stejně jako Rooneymu, tam padá úplně všechno. Zkrátka pokud hráče nebrzdí zranění, lze jejich formu těžko zastavit. U Arsenalu je tomu přesně naopak, než se hráči Arsenalu do formy dostanou, znovu se zraní. Arsenalu se v posledních letech štěstí opravdu vyhýbá. V případě zranění určitě není vina jen na štěstí, něco je zřejmě špatně, každopádně i další faktory jakoby se spikly proti Arsenalu. Pamatujete na loňské semifinále Ligy mistrů? Arsenal sice v prvním zápase prohrává na Old Trafford s Man UTD 1:0, doma ovšem začíná skvěle. Úvodní nápor však „Devils“ ustojí a podnikají rychlý brejk. Centr ze strany do vápna Arsenalu zdá se hravě odvrátí mladíček Gibbs, ovšem na mokrém trávníku podklouzne, k míči se dostane Park Ji-Sung a už v 8. minutě prakticky pohřbívá naděje Arsenalu na postup do finále. V tuto chvíli totiž musí dát Arsenal 3 branky, což je proti v té době skvěle hrajícímu Manchesteru prakticky nemožné. Ani rozhodčí jakoby neměli Arsenal příliš v lásce. Samozřejmě posuzování penalt je věc každého rozhodčího, ale i sám Wenger, jindy klidný člověk a fotbalový gentleman občas říká, že může na záznamu ukázat spousty momentů jen z této sezóny, kdy se mohla pískat penalta ve prospěch Arsenalu. Faul na Fabregase proti Aston Ville, na Arshavina proti Liverpoolu a další a další. Místo toho je však to málo penalt, které Arsenal kopal, naopak zpochybňováno (Eduardův pád proti Celticu, byť zde to opravdu asi byla hodně přísná penalta nicméně ne vymyšlená). A penalty proti Arsenalu? V živé paměti mám pořád Rooneyho pád letos na Old Trafford (minimálně stejně diskutabilní jako pád Eduarda) nebo Silvestreho „Collinovské“ zatažení za dres (už nevim koho přesně) hráčů Hullu, kde naštěstí Faganovi penaltu chytil Almunia.
10) X faktor – jakýsi um zkombinovat všech 9 výše popsaných vlastností. To, co měl tým za dob Bergkampa, Ljunbgerga, Tourého, Henryho a dalších, kde bylo jak drzé mládí (Fabregas, van Persie…), tak výše zmínění zkušení hráči, tak i „bořiči“, kteří dokázali rozdat rány a koneckonců i kanonýr typu Henryho. Důležití hráči jako Vieira, Campbell a další snad krom Tourého neopouštěli tým na Africký pohár národů ani nebyli tolik zranění jako dnes a proto nebyla potřeba tolik řešit jejich náhradu. A golman? To byla vždycky slabina Arsenalu, ovšem v případě Lehmanna to nebylo nejhorší, protože byť tento brankář měl občas dost zvláštní minely, dokázal občas vytáhnout zákroky, nad kterými by valil oči i Lev Jašin.
Jsem fanouškem Arsenalu už nějakých pár let a nikdy to nezmění ani prázdná vitrína ve výloze, kam by u takového klubu, jakým je Arsenal, měly patřit trofeje starší než pět let. Říká se, že nic netrvá věčně, stejně tak i já věřím v lepší zítřky. Věřím, že Fabregas jednou jako kapitán v našem dresu pozvedne nad hlavu nějakou trofej, věřím, že Arsenal je kvalitním týmem, který má na to vyhrávat velké zápasy a věřím, že jednou se zase Arsenal vrátí tam, kam patří. Upřímně si ale musíme my, všichni fanoušci Arsenalu přiznat, že letos už nám asi opět ujel vlak. Samozřejmě ani devítibodová ztráta nemusí být ještě nesmazatelná, smazali jsme už i 11 bodů na Chelsea, těžko však předpokládat, že takový kolos takto zaváhá znovu, byť jí čekají ještě zápasy s United, nebo s Villans.
I přesto však zůstává místo mého srdce kanón a moje krev červenobílá. Vždyť fotbal je jen hra, samozřejmě, každý chce zažívat pocit radosti z vítězství, ale pořád je to jen hra. Pro mě je Arsenal nejlepším klubem na světě a vždycky bude!
Arsenal for life… till I die!
