Včera diskutabilně, dneska oficiálně. Po téměř třech letech opouští londýnský velkoklub s kanonem v logu Eduardo Da Silva. Zkráceně Eduardo, přezdívkou Dudu. Nemusím opakovat, že Arsenal je mým oblíbeným klubem, a tak jsem pochopitelně každým dnem informován o dění v klubu. Každý fanoušek „gunners“ právě truchlí, odešla totiž ikona klubu, která se vlastně ani neměla čím přičinit, aby ikonou byla. Trošku se to podobá dnu, kdy odcházel Thierry Henry do katalánské Barcelony. To byl ovšem jiný šálek kávy v podání smutku fanoušků. Níže si trošku projdeme kariérou Eduarda, a přiblížím vám, proč se vlastně ikonou stal.
Budeme počítat, že Eduardo se pro mě stal známým až po svém příchodu do Arsenalu. Všechen tenhle příběh začíná na jedné události, která se stala 25. června 2007. Thierry Henry, dosavadní kapitán a jednoznačně nejlepší střelec Arsenalu opouští Londýn, a vyráží vstříc novým klubovým úspěchům do katalánského gigantu jménem Barcelona FC. O té bych vzhledem k aktuální situaci kolem Cesca Fabregase raději dále nemluvil..
Arsene Wenger, manažer a tzv. Boss tedy potřeboval nutně najít gólového nástupce „Titiho“.
Média a celá široká veřejnost očekávala příchod nějaké hvězdy světové kvality – očekávali megatransfer. Jenže nikdo neohlížel na fakt, že vedle Henryho rostli budoucí střelci Arsenalu a to Robin Van Persie a Emmanuel Adebayor. Wenger věděl, že pokud má tyto dva nadějné mladíky, nemá cenu kupovat drahého útočníka, který by byl za 2 roky vytlačen. A tak překvapil všechny, a o 8 dní později nepřivedl před tisíce fotoaparátů Ruuda Van Nisterlooye, ani Didiera Drogbu ani nikoho jiného, než tehdy 24-letého naturalizovaného Chorvata Eduarda Da Silvu za „pouhých“ 7,5 milionu liber.
Eduardo začal pilně trénovat, absolvoval klasické letní soustředění v Rakousku, kde na sebe mimo jiné také upoutal první pozornost(asi tak, jako každá nová letní posila). 19. srpna již forward debutoval v Premier League. Svoje první kroky si odbyl v zápase s Blackburnem, který skončil remízou 1:1.
O 10 dní později si také Eduardo zahrál svůj první zápas v Lize Mistrů za Arsenal, a to na půdě naší Sparty Praha, kde Arsenal pohodlně vyhrál 2:0. To by ale byla příliš velká pohádka, kdyby v obou svých debutech Eduardo skóroval. Na svůj první gól si musel počkat symbolicky do Vánoc. Alespoň teda v Premier League. 29. prosince se Dudu dostal v míči ve vápně, a chladnokrevně zakončil před ležícím brankářem. V zápase proti Evertonu, kde oslavil výhru 4:1 se mu povedlo vsítit dokonce branky dvě. Ve své první sezoně si zahrál Dudu 17 zápasů, vsítil 4 branky, a na 5 nahrál. Bohužel, první faktory mohly mít daleko větší hodnotu. Stačil jeden okamžik, jeden skluz.
Prostě totální smůla, která se může stát každému fotbalistovi, v každém utkání, v každém koutě světa. A díky tomuhle zákroku visí v Eduardových statistikách za sezonu 08/09 Počet zápasů – pouhé 4, z toho ani jeden ligový. Celá tato kauza změnila nejen Eduardův život, ale i jeho pozici v klubu. Drželi mi palce hráči, trenéři, fanoušci, zkrátka všichni. Eduardo pilně trénoval, sledoval každý domácí zápas Arsenalu.
Stal se modlou. Každý očekával jeho návrat. Návrat zabijáka který promění každou šanci. Zachrání Arsenal když budu potřeba góly. A naráz to přišlo. 16. února 2009 nastoupil Dudu v pohárovém zápase s Cardiff City, a vrátil se opravdu jako král. Vstřelil jeden gól ze hry, a druhý z penalty. Zdálo se, že všechno pujde jako po másle. Eduardo ve zbývajících pohárových utkáních dostal kapitánskou pásku. Nikdy nezapomenu na jeho výstavní trefu z voleje proti tehdy ještě druholigovým Burnley. Eduardo se stal lákadlem přípravy v Bad Waltersdorfu. Eduardo si pošramotil pověst v odvetném zápase předkola Ligy Mistrů proti Celticu Glasgow. Nasimuloval penaltu, když ho Artur Boruc „stáhl“ ve vápně k zemi. Penaltu proměnil, Arsenal se kvalifikoval. Nepochopím, proč kolem této záležitosti bylo tolik ohlasů, když ta penalta neřešila vůbec nic. Všichni očekávali po zpackané sezoně 08/09 návrat ve velkém stylu v čele s Eduardem. První (famózní) match tomu také nasvědčoval. Arsenal si smlsl na Evertonu, kterému Eduardo vsítil první gól v PL 6:1, a Eduardo nemohl chybět v listině střelců.
Bohužel, tohle byla poslední světlá stopa Eduarda na Emirates Stadium. Celou tuhle sezonu jsem se s frustrovanýma očima díval na mizerné výkona toho kdysi zabijáckého útočníka. Nikdy jsem nepocítil, že by fotbalista nosící kanon na hrudi byl takhle z formy. Do sestavy ho po přechodu na styl 4-3-3 nepustil Robin Van Persie. Eduardo hrával zřídka, a když hrával, tak 15 minut, a nepřinesl týmu žádnou šťávu. Čich na šance mu zůstal pořád stejný. Ale tolik spálených šancí, co šancí, tutovek. Dudu mohl přispět daleko lepším výkonem a také gólovým součtem. Pouhé 4 branky za celou sezonu, to je stejné číslo jak v premiérové sezoně. Ovšem tohle číslo narozdíl od minulého je obrovským zklamáním. Nikdo ale tomuhle velice sympatickému chlapíkovi nesebere jeho vůli makat, a dostat se zpět na vrchol. V týmové kabině byl též braný hodně vysoko. Měl na tým dobrý vliv. Mrzí mě, že tak dobrý vliv neměl na hřišti.
Byl jsem nepochopitelně krutý k jeho osobě, když jsem nejen diskrétně, ale i veřejně prohlašoval, že si přeji jeho odchod z Arsenalu. Že už prostě na Premier League nemá, a nikdy mít nebude.
Vůbec jsem si neuvědomoval, co všechno si Eduardo prožil. Jaká psychická tíha na něm visela.
Byl jsem zaslepený touhou konečně ukojit svoji vášeň, a zažít oslavy titulu Arsenalu. Bohužel se tak nestalo, a když je neúspěch, tak se hledají viníci. Tady vůbec nešlo o jeho výkony. Tady šlo o jeho návrat, a že je vůbec schopný hrát opět na vrcholové úrovni. Eduardo, ikdyž jsem to dříve neocenil, smekám před tebou! A to je také důvod, proč je v nadpise článku doplněk „ikdyž“.
Eduardo právě dnes podepsal novou, 4-letou smlouvu v ukrajinském celku Šachťar Doněck, ve kterém si zahraje Dudu s českým reprezentantem Tomášem Hübsmanem. Eduardo si pravděpodobně zahraje opět Ligu Mistrů. A já mu musím popřát, ať se mu opravdu daří, a sice už ne v Londýně, ale třeba i v Ukrajině opět ukáže, že je pořád extratřída!
Filip Bartoň
