Přináším rozhovor, který se objevil v říjnovém Arsenal Magazine. Jeho malou část jste si již zde mohli nedávno přečíst, tak se nedivte, že se trošku opakuji.
Za případné chybky se předem omlouvám. Enjoy
Byli zde dva telefonáty – nějakých sedm let zpátky – které pomohly určit kariéru Francise Coquelina.
První vedl k tomu, že opustil Francii, rozloučil se s rodinou a přáteli a udělal krok do neznáma. Druhý, poněkud méně vítaný, jej vystřelil do velké hry – ačkoli to v té době ještě nevěděl.
Ale abychom tento příběh začali, vraťme se zpět do roku 2007, kdy šestnáctiletý Francis byl stále ve škole a studoval na bakaláře.
Dychtivého studenta, který školu našel ‚docela lehce‘ si díky svým jazykovým schopnostem a gramotnosti všimli jeho učitelé a navrhli mu, aby zvážil kariéru sportovního novináře. Byla to přirozená cesta pro teenagera, který exceloval jak v judu, tak v tenise předtím, než se rozhodl pro fotbal.
Zde uslyšel Coquelin své volání. Poté co v dětství hrál na ulicích, se brzy stal hvězdou na Stade Lavelloise a později byl i vybrán do mládežnických týmů Francie – kde jej mohl sledovat skaut Arsenalu, Gilles Grimandi.
Brzy byl pozván do Londýna na testy, kde navzdory zraněnému stehnu zanechal dojem.
„Když jsem opouštěl Arsenal, nebyl jsem si jistý, zda bych se tam vrátil. Pamatuji si první trénink s prvním týmem a byla to válka. Když jsem odcházel, ve dveřích jsem řekl bossovi: ‚Tohle je rozdíl‘.“
„Pamatuji si rvačku dvou hráčů na tréninku, pohádal jsem se s Jensem Lehmanem a pomyslel jsem si: ‚Wow, kde to jsem?‘ Dva týdny na to se konalo EURO U-17 a měl jsem více starostí, zda budu v pořádku, abych tam mohl hrát.“
Naneštěstí zranění vyřadilo Francise ze hry v této soutěži, na cestě ale byla docela velká útěcha. O pár týdnů později, když seděl vzadu ve třídě, se jeho život náhle změnil.
„Nepamatuji si, co to bylo za předmět, ale cítil jsem vibrace mého telefonu v kapse, rychle jsem se na něj podíval, když se učitel nedíval a viděl jsem divné číslo. Nezvedl jsem to a o přestávce jsem si všiml, že mám hlasovou zprávu, byl to boss.“
„Řekl, že byl opravdu potěšený mým výkonem [na testech] a byl by rád, kdybych se přidal k týmu.“
„Každý ve Francii pozná jeho hlas, protože komentuje zápasy národního týmu, takže jsme to dal poslechnout svým kamarádům a oni řekli: ‚Ano, je to Wenger. To je šílené!‘ Bylo to něco zvláštního. Každý přišel a poslouchal tu zprávu, přehráli jsme ji aspoň třicetkrát!“
Londýn volal a navzdory prvotním výhradám nemohl odmítnout šanci překročit kanál. Přiznal ale, že první dny v novém městě, s novým spoluhráči, neznámý jazyk, byly opravdu těžké.
„Bylo to náročné rozhodnutí, protože jsem musel opustit rodinu. Ale myslel jsem, že je čas jít, tak jsem šel. Zpočátku to bylo těžké. Když jste mladý, spíte na hotelu, nic neděláte, nevídáte své přátelé, neumíte jazyk, jíte odlišné jídlo…je to těžké.“
„Poté jsem trénoval rovnou s prvním týmem, takže tam nebyl nikdo v mém věku a jediný, s kým jsem se mohl bavit, byl Gilles Sunu. V té době byl zraněný, takže první měsíc byl pro mě hodně těžký.“
„Hodně mi ale pomohlo to, že jsem se nastěhoval k jedné rodině v Enfieldu. Stále jsem s nimi v blízkém kontaktu a cítím se jako opravdový člen rodiny.“
„Opravdu to pomohlo, protože jsem s nimi každý den mluvil a díky tomu jsem se cítil jako doma. Na hřišti jsem se také cítil o mnoho lépe. Pak jsem zvládl i jazyk. Můj první rok byl upřímně neuvěřitelný.“
Coquelin hrál klíčovou roli při zisku Youth Cupu v roce 2009 – ačkoli je udiven, že jen on a Jack Wilshere zůstali v klubu.
„V týmu jsme měli tolik talentu, takže to, že zde zůstali pouze dva hráči, ukazuje, jak těžké je prosadit se v Arsenalu, protože je tak speciální klub. Bylo zde několik hráčů, u kterých jsem očekával, že se dostanou do prvního týmu, jako třeba Henri Lansbury, který byl opravdu dobrý, Jay Emmanuel-Thomas, který byl opravdu talent, stejně jako Sunu.“
„Bylo zde spoustu hráčů jako Kyle Bartley, dokonce Luke Ayling, kteří byli úžasní, když jsme hráli v tom věku. Celý tým byl opravdu dobrý. Když jste viděli, že na střídačce jsme měli hráče jako Oguzhan Ozyakup, který zrovna hrál za Turecko a dal branku Nizozemsku, mohli jste vidět, že celá sestava byla opravdu silná.“
Kariéra Coquelina a Wilshera šla velmi odlišnou cestou. Zatímco druhý jmenovaný byl přímo vybrán do prvního týmu, francouz si na svou šanci musel počkat.
Na mezinárodní scéně zanechal dojem, když byl jmenován do týmu turnaje, poté co Francie vyhrála U-19 EURO v roce 2010, o rok později skončili čtvrtí na U-20 MS.
Příležitosti za Arsenal ale přicházely stále těžko a navzdory tomu, že zaujal na mnoha různých pozicích, byl poslán na hostování, nejprve zpět do francouzského Lorientu, poté do německého Freibergu.
Vypadalo to, že ani na začátku minulé sezóny není blízko průlomu do prvního týmu a pomalu jej začalo napadat, že si možná bude muset hledat jiné angažmá, aby mohl dostát dřívějších příslibů.
„Prohnalo se mi to hlavou během loňského přestupového období, ale nechtěl jsem prostě jen tak odejít – kdybych měl odejít, chtěl jsem, aby to bylo pro dobrou věc, a to nepřišlo“
„Poté jsem se opravdu soustředil na Arsenal, ale věděl jsem, že jsem byl v pořadí výběru hodně dole, takže jsem je soustředil jen na tvrdou práci, i když jsem nebyl v týmu.“
„Měl jsem pár rozhovorů s bossem a byl šťastný za to, jak jsem trénoval. Po třech nebo čtyřech měsících jsem řekl, že bych chtěl odejít na hostování, on řekl, že je to dobrý nápad, a tak jsem šel do Charltonu.“
Ukázalo se to jako mnohem šťastnější zkušenost, než předchozí hostování v Německu. Coquelinovi chybělo vzrušení ze hry za první tým a v Championship jen rozkvétal. Poté co musel Mikel Arteta na operaci po několika vážných problémech s lýtkem, Francis obdržel minulý prosinec další osudný telefonát.
„Před návratem zpět jsem zažíval asi nejlepší období za poslední rok a půl, protože v Německu to byla opravdu náročná zkušenost a v Charltonu mi zase dodali chuť na fotbal. Opravdu jsem se tam cítil chtěný a boss Chartonu o mě opravdu stál.“
„Viděl jsem, že mi spoluhráči opravdu věřili, dokonce po krátké chvíli, takže to byl dobrý pocit.“
„Poté mi Dick Law volal kvůli návratu do Arsenalu. Bylo to opravdu divné, protože týden předtím jsem viděl, že jsme měli několik dalších zraněných a můj kontrakt v Charltonu končil, ale řekli mi, že jim Arsenal dal zelenou k prodloužení hostování.“
„Takže jsem si myslel: ‚Zůstaň soustředěný na Charlton, jako by to s Arsenalem skončilo‘, ale o dva dny později mi volali, abych se vrátil zpět. To je fotbal – nikdy nevíte co očekávat.“
„Poté co jsem hrál každý zápas, jsem se najednou vrátil zpět a seděl na lavičce, byl jsem ve stejné situaci jako před několika měsíci, to bylo těžké.“
„Ale mluvil jsem s bossem a řekl mi, abych pokračoval v práci, a pak uvidím, no a na závěr roku mě postavil proti West Hamu [28. prosince].“
Vliv Coquelina byl stejně tak okamžitý jako neočekávaný. Známý pro načasování svých zákroků a energickou hru, okamžitě zocelil zbytek týmu – vždy vletí do souboje, rozbije hru a zformoval téměř telepatické partnerství se Santi Cazorlou v srdci zálohy.
Výsledky prostě přicházely – Kanonýři vyhráli 15 ze 17 zápasů – a Francis byl ve středu toho všeho, hlídal prostor před obranou, získával zpět míče a odváděl ‚černou práci‘, kterou bylo potřeba.
Vrcholem bylo lednové vítězství 2-0 na ManCity, které pomohlo změnit pověst o tom, že Arsenal nedokázal ve venkovních zápasech proti velkým soupeřům uhrát dobrý výsledek. Coquelin byl přirozenou silou v záloze a sám dokonce přiznal, že byl překvapený tím, jak rychle se zabydlel v sestavě.
„Vždy jsem věřil ve své kvality a díky ostatním hráčům jsem na hřišti vypadal dobře, takže jsem se snažil, aby také vypadali dobře.“
„Získali jsme několik velmi dobrý výsledků z venkovních zápasů a druhá polovina sezóny byla opravdu dobrá. Týmový duch byl skvělý a já si to prostě užíval. Vždycky jsem si myslel, že můžu dělat dobré věci. Myslel jsem si, že to bude takhle velké? Možná ne, ale vždy jsem si věřil.“
Nejlépe se vše ukázalo ve finále FA Cupu. Aston Villa byla mnohými tipována, že ve Wembley dokáže překvapit, ale v úvodních 15 minutách série důležitých Coquelinových zákroků naznačila – tohle bude den Arsenalu.
Theo Walcott, Mesut Özil a Alexis sice dominovali pozápasovým titulkům, fanoušci po celém světě však rychle vychvalovali svého defenzivního záložníka
„Věděl jsem, že to byl poslední zápas sezóny, takže se závěrečným hvizdem jsem si pomyslel, že to bylo bláznivých šest měsíců a zrovna jsme vyhráli FA Cup.“
„Najednou nevíte, kde jste, viděl jsem svou rodinu, jak mě pozoruje při vítězství FA Cupu a byl to neuvěřitelný pocit. Když se na to teď zpětně podívám, byl to bláznivý moment a snad jich takových přijde více.“
„Do budoucna si vytyčím určitě menší cíle než Euro 2016. Každý o tom mluví, samozřejmě je to obrovská událost, ale já se soustředím na Arsenal. Máme skvělý tým, ale stále o nás pár lidí pochybuje a já se soustředím na vymazání těchto pochybností. Doufám, že tuto sezónu můžeme dokázat něco speciálního.“
Bude to jistě drama až do konce sezóny, ale Francis má ve zvyku vzdorovat očekáváním.
/arsenal.com/
