When The Dream Comes True
Nadpis skutečně odpovídá realitě, tedy ¨ Kdy se sen stal skutečností‘‘.
Ihned po rozlosování základních skupin pro nadcházející ročník Ligy Mistrů a mírném zklamání že nám Barcelo*a vyfoukla možnost sledovat Arsenal opět po nějakém tom roce Arsenal v naší republice, bylo toto zklamání vystřídáno nadšením, a sice vylosováním do naší skupiny týmu z Westfálska, tedy Borussia Dortmund.
Myšlenka že prvý Champions League zápas ve svém životě shlédnu spolu se svou drahou polovičkou a jejím úžasným otcem v away sektoru a na stadionu s jednou, ne-li vůbec nejúžasnější atmosférou, kterou může člověk zažít. Byla to nabídka, která se neodmítá a byla naší rodinou okamžitě schválená.
Přes náš CZ and SK Supporters club jsme objednali pro nás tři lístky a po několika dnech přišel email s potvrzením že Arsenal přijal naši objednávku a lístky nám byly přiděleny. Mým tělem projela vlna nadšení, že to nejdůležitější máme zajištěné a nezbývalo než se 14 dní těšit.
Dne 13.9.2011 nadešel onen den, tedy ‚D‘. Z Liberce jsme vyrazili v 8.30 hod. Nastavili jsme navigaci na požadovaný směr, usedli do auta a vydali se vstříc našemu cíli. Naše cesta probíhala v klidu, však asi prvních 80 km, kdy jsme přes Žitavu natankovali a jeli směrem Lebau, Halle,Kassel až na Dortmund. Ovšem jednoduše napsané není skutečný stav naší cesty. Když jsme razili z Lebau na Halle potkala nás na Dálnici nepříjemná uzávěrka, kde si Němci opravovali nějaký most a už jim bylo za těžko jej také označit, abychom nemuseli 2,5 hodiny stát v koloně v Liepzig. Po neuvěřitelně ucpaném Lipsku, kde skutečně byl kamion na kamionu, se nám podařilo vymotat správným směrem a se zpožděním pokračovali směrem na Dortmund. Cesta již probíhala celkem v pohodě a kolem 18:15 minuty jsme už byly před Dortmundem, ovšem zde nás ‚překvapivě‘ zdržela kolona aut s fanoušky dychtíc vidět jediný klub v Londýně a to Arsenal FC. Po další koloně se nám podařilo zaparkovat na parkovišti před stadionem a konečně se vydat směrem Nord a sektoru 60-63 kde jsme měli zakoupená místa. Nadchodem a po výborně značené cestě, přes zakoupení šály a zápasového programu a tisíce Dortmund fans a několika Gooneru jsme dorazili k našemu sektoru. Zde bych chtěl především poděkovat Zeekovi který měl se mnou trpělivost a přinesl nám lístky a nasměroval na naše místa (máš u mě pivo 🙂 )
První vstup na stadion, tím myslím do hlediště mě úplně zmrazil. Stadion ještě nebyl zcela naplněn, ale už zde bylo celkem hlučno. Na ploše se rozcvičovala obě mužstva, přičemž samozřejmě zajímal jen ten londýnský. Vyfotili jsme se a okamžitě našli naše místa, kde jsme se setkali s dalšími českými Goonery cestujíc přes celou republiku a půl Německa a splnit si svůj sen.
Na stadion jsme dorazili opravdu pozdě až ve 20:15, čímž se omlouvám Danovi a Matygolovi, že jsme nebyli před sektorem, jak bylo dohodnuto, ale jsme rádi, že jsme lístky dostali a hlavně nejeli 1400 km zbytečně.
Zbývalo tedy jen několik okamžiků do začátku utkání a napětí, spolu s očekáváním se stupňovalo.
V okamžik kdy se stadionem nesla hymna Champions League, mým tělem projela neskutečná radost a zároveň mi naskočila husí kůže. Uvědomil jsem si, že jsem na stadionu pro 70 000 diváků a budu poprvé v životě sledovat zápas nejprestižnějšího klubového fotbalu.
Atmosféra na stadionu byla přímo elektrizující a já jsem se těšil a zároveň vzhledem posledním výsledkům Arsenalu měl trochu obavy. Od začátku utkání jsme byli pod tlakem Borussie, která nás opravdu šetřila svou nedůraznou koncovkou, kterou jsme na konci poločasu potrestali branku Robina Van Persiho já se nacházel v sedmém nebi. Druhý poločas jsme byli pod totálním tlakem bez náznaku něčeho konstruktivního, až se z ničeho nic sám před brankou objevil Gervinho který však nedokázal procpat míč za brankovou čáru. Jak pro Arsenal klasické přišel na konci zápasu trest, kdy 2 minuty před koncem, opravdu krásnou střelou z poza vápna bylo srovnáno na 1:1. V ten okamžik to bylo opravdu zklamání, na druhou stranu jsem viděl explodovat Westafalen na což mi zůstanou a nám všem hezké vzpomínky. Remíza je myslím spravedlivá, ale 3 body byly na dosah. Avšak žádná tragédie se nestala. Je třeba dát nově poskládanému týmu trochu času a věřím, že zápas od zápasu se budeme už jen zlepšovat. Mrzuté bylo zranění Tomáše Rosického, pro kterého by byl jistě tento zápas něčím zcela speciálním a hlavně on nám v záloze chyběl. Myslím si, že i fanoušci Dotrmundu měli pro Rosického připravené speciální přivítání. Jeho absence litovala hlavně má přítelkyně, protože pro ní je Tomáš hráč č.1.
Po zápase se začal stadion vyprazdňovat. Hráči přišli našemu sektoru poděkovat za náš celozápasový support. Dva šťastlivci si chytili dresy od Robina van Persie a Bacaryho Sagny. Což byla tečka za strastiplným, ale překrásným fotbalovým večerem.
Před odchodem jsme se ještě zvěčnili do našich fotoaparátů a pomalu se přesouvaly k našemu autu. Cestou jsme ještě potkali Berryho,se kterým jsme se pozdravili, ovšem na delší pokec nebyl čas. Na parkovišti jsme počkali, až se trochu vyprázdní, občerstvili se a vyrazili domů. Tímto náš povedený výlet skonči, obohaceni o zážitky a zcela unaveni, ovšem šťastni, uzavíráme kapitolu Dortmund a věříme, že brzo otevřeme další 🙂
Arsik,Sochůrkovi
