Gooners on tour… aneb když Arsenal nemá svůj den..
Určitě na tenhle zápas nikdo nevzpomíná rád, ale i tak bych se s Vámi chtěl podělit o své zážitky z cesty a z Londýna.
Nejprve bych chtěl ale poděkovat celému SC týmu za zprostředkování lístků a vlastně tak za splnění mého snu, opravdu moc děkuji!!!
Někdy v červenci – výběr zápasu, Straky, nebo slepice? Spíše jsem toužil po derby, ale tušil jsem, že by se na mě nemuselo dostat s lístky, a tak jsem zvolil právě Newcastle. Trochu mě utěšoval i fakt, že uvidím další legendu, a to Sola Campbella.
Někdy v září – Čekání bylo opravdu něco na moje nervy. Dny ubíhaly a stále nic. Až jednou, když jsem došel z práce, tak při otevření emailové schránky se mi zatajil dech. Nový email od SC. Otevírání tohoto emailu se mi zdálo nekonečné. Najednou se email otevřel a já čtu, že mi bylo vyhověno, a že lístky dostanu. Takovou radost jsem ještě nikdy neměl, okamžitě telefon kamarádovi, rezervace letenek a shánění noclehu.
V den odjezdu – abych se popravdě přiznal, tak od doby, kdy jsem se dozvěděl, že se na Emirates opravdu podívám, tak jsem celé noci ani pořádně nespal a v den odjezdu tomu taky nebylo jinak.
Letadlo nám letělo z Prahy v sobotu ráno a jelikož bydlíme v menším městě Studénka, ze které jede vlak směr Praha snad jednou za den, museli jsme do Ostravy. Vlak nám vyjížděl ve 2:30 v noci a zrovna v ten den měl další kamarád narozeniny a oslavoval je v jedné nejmenované hospodě. Zpočátku jsme to brali jako super, že se trochu napijeme, že nám to alespoň rychleji uteče, a že v 1:30 společně vyjedeme autem směr Ostrava, bohužel to nebyl moc dobrý nápad tam chodit 😀
Oslava se trochu rozjela a mého drahého spolucestujícího jsem jaksi na oslavě ztratil, telefon mi nebral a tak jsem mohl jen doufat, že dorazí ve stanovený čas na stanovené místo k autu. Opravdu se dostavil, bohužel ve stavu opileckém a na otázku zda má všechno mi dokázal odpovědět jen Baník p***! Jelikož ho hodně dobře znám a má vysokou školu vkládal jsem do něj veškerou důvěru, že má opravdu vše, a že můžeme jet. A tak jsme vyjeli. První moje otázka zněla „Michal máš libry?“, chvilka váhaní, nééééé, „bracha otoč auto jedem zpátky mam je doma“. Dobrá, otočili jsme auto a po 2 minutách vytáhl peněženku, že libry má a že můžeme jed zase zpátky do Ostravy na vlak. Začal jsem se trochu strachovat a rozhodl jsem se prohledat jeho batoh, jestli má opravdu vše. Postupně jsem našel foťák, peněženku s librama, letenky a lístky na bus. Ale jaksi jsem nemohl najít Vouchery (papírky na vlak, které se promění v lístky). Batoh se prohledal 3krát a nic. Mezi tím jsme už dojeli před nádraží do Ostravy, ale jak se zdálo, bez lístku a bylo už 2:10. Věděli jsme, že domů a zpět to už nestihneme, ale nic jiného nám nezbývalo, protože penízky navíc jsme ani jeden neměli. Z Michala vypadlo, že je nechal doma na stole, a tak zpátky domů. Při otevírání dveří u baráku jsem si všiml, že Michal vytáhl jinou peněženku, než tu v které měl libry. Tak jsem mu ji vzal a ejhle, Vouchery byly na světě a na otázku „Michale copak je ku*va tohle? Mi s ledovým klidem odpověděl „Přece Vouchery.“, no ne*rdlo by vás ?
Naštěstí nám jel ještě jeden vlak ve 4:05, ale dojížděl do Prahy tak na těsno i s letadlem. Ale tak co nám zbývalo. Sedneme do vlaku, Michal pomalu vystřízlivěl a já pomalu přestal panikařit a říkal jsem si tak snad už je to za námi a usnuli jsme. Někde za Pardubicema jsem se probudil, a zjistil jsem, že vlak stojí. 5, 10, 15 minut. Začínal jsem opět panikařit a paní, která začala mluvit z chrapotivého reproduktoru mě vůbec neuklidnila. „Dámy a panové máme poruchu na mašině, o další situaci vás budeme informovat.“ No já už byl s nervama úplně v … Naštěstí nás asi po 30 minutách odtáhli zpátky do Pardubic a přestoupili jsme na jiný vlak. Do Prahy jsme přece jen dojeli. Letadlo jsme stihli, ale jen tak tak..
London – Jak jsme vylezli z letiště, počasí nás příjemně překvapilo. Bylo přímo nádherně. Jen jsem se modlil, aby to vydrželo až do konce našeho pobytu! Nejdřív jsme se jeli ubytovat, po ubytování směr večerní Londýn. Byl krásný, opravdu moc, ale moje myšlenky stejně směřovali jen na další den, na zápas!
V den zápasu – Vstávání bylo brzké. Chtěli jsme být u Emirates co nejdříve, abychom si mohli vše prošmejdit.. A konečně zastávka ARSENAL. Bylo sice ještě tak 5 hodin před zápasem, ale okamžitě, jak jsme vyšli z metra jsme pochopili, že jsme na správném místě. Všude kam jsem se rozhlédl byl ,,Arsenal“. Šály, čepice, dresy, občerstvení atd.. První zastávka samozřejmě stařičké Highbury. Když jsem se u něj fotil hodně jsem litoval, že už nikdy nebudu mít příležitost okusit její atmosféru v den zápasu. Následovala cesta okolo, směr fanshop, kde bych nechal opravdu všechny své úspory. Bylo tam opravdu vše, na co jste mohli pomyslet, taky jsme tam strávili skoro 2 hodiny..
Následovala cesta na stadion. Měli jsme pořád dostatek času, a tak jsme čekali jak hladoví psi na otevření brány. A konečně brána se otevřela a my hurá dovnitř… Místa byla dobrá, jelikož jsem měl vlajku, okamžitě jsem hledal místo, kde ji připevnit. Bohužel se mi to nedařilo. Na dotaz mi pořadatel vysvětlil, že vlajka je moc velká, a když ji dam přes ochoz, bude zavázet ve výhledu těm pod námi, a tak jsem se smutným obličejem vlajku zase složil a vrátil do batohu. Za chvíli došli další Češi a tak následovalo seznámení a nějaký ten pokec o zápase a co po něm.
Par minut do zápasu – konečně rozcvička a představení základní sestavy a lavičky. Moje další přání se splnilo, byli jsme takřka v plné síle i RvP byl na lavičce a já očekával nádherné představení.
Za par minut to přišlo. Nastoupila sestava, podání rukou a šlo se na to.
Zápas – Sami víte, jak to dopadlo, takže k tomu opravdu moc psát nechci. Ale přece jenom něco ano. Po poločase jsem čekal naprostou změnu a probuzení týmu, ale hlavně probuzení našich fanoušků. Před zápasem mi jeden fanoušek z Česka řekl, tak usadíme se, jsme v divadle. A já nechápal, proč v divadle? Po zápase jsem pochopil. Naprosté ticho, skoro jako v hrobě. Vůbec jsem nevěřil, že zápas sleduje skoro 61 000 lidí. Jediné co jsem za celý zápas slyšel, bylo pár výkřiku „Comon Arsenal“. Fanoušci Newcastlu, kteří přijeli tak z daleka naprosto převálcovali ty naše. Opravdu jsem to nečekal a byl jsem zklamán. Další, co jsem nechápal, bylo střídání a v neposlední řadě taky chování AW, kdy jsem od něho čekal, že bude řvát na hráče nějak je burcovat, nebo dá nějaké pokyny, ale bohužel se tak nestalo a viděl jsem ho jen si stěžovat u rozhodčího.
Po zápase – Další zklamání, kdy před odletem všichni psali a slibovali, že půjdeme sednout a pokecat, popít, šli nakonec jen 2, a to nás tam bylo, pokud se nepletu 13. Některé jsem pochopil, protože jim letělo letadlo ostatní opravdu ne.
Jinak když jsem při zápase sledoval chování, NĚKTERÝCH členů, kteří měli to štěstí a dostali lístek od SC, nejradši bych jim nafackoval. Já s kamarádem jsme po zápase pořádně ani mluvit nemohli. Od některých jsem jen viděl a slyšel „to jsou ču*aci“ a fandění asi nechali v ČR a dokonce pán, který seděl vedle mě řek „Však co, dobře jim tak, hlavně že jsem si projel London a mrkl jsem se na fotbal a tleskal Newcatlu“. To na mě bylo opravdu moc.
Chci jen vyjádřit svůj názor, že by se přece jenom mělo trochu zpřísnit vydávání lístku a dát tvrdší podmínky. Plno lidí si je vůbec nezaslouží a naopak berou místa těm, kteří by si je zasloužili.
Nakonec jsme šli ve čtverko do fanklubu, kde jsme popili, rozebírali hru a v neposlední řadě taky sledovali jak Chelski dostává na prdel od Liverpoolu. A taky o to víc pro nás porážka byla těžší.
Nakonec, jsme udělali pár fotek a rozloučili jsme se, protože nám letělo v noci letadlo.
Na závěr – Nejsem žádný spisovatel a jestli najdete nějakou tu chybku, omlouvám se. Jinak doufám, že jsem Vás svým vyprávěním neunudil k smrti 😀 A hlavně bych chtěl ještě jednou poděkovat celému SC týmu za splnění snu!
Případné dotazy na ubytování, které bylo super a vycházelo 450 kč na noc, není problém vše rád zodpovím.
/Cesc20/
