Zdravím všechny,
tak jsme to všechno přežili ve zdraví, bylo to velkolepé a nejspíš to jen těžko někdo z nás zažije naživo znova.
Trip jsme plánovali už dlouho, stále jsme ale nebyli schopni se k něčemu dokopat. Tenista jakožto náročnej fan příliš netoužil po Emirates, nakonec jsme se všichni shodli na tom, že toužíme po pořádné atmosféře. Samozřejmě se nekalkulovalo s tím, že nám budou lístky přiklepnuty, ještě k tomu hned pět, ale za pokus to vždycky stojí. V prvotním plánu padala různá jména klubů, ale když Gajda trval na Chelsea s tím, že se k němu postupně ostatní hoši přidávali, byla teda volba celkem jasná. Proč si vlastně na away trip nevybrat těžšího soupeře 🙂 Jako další účastníci se k nám přidali Armed, JoseBenes a Franta Brabec.
Zhruba po dvou měsících nám došla odpověď, že lístky dostaneme, i když v průběhu už nám Dan říkal, že spíš ne : ) Zbývalo tedy vyřešit letenky, ubytování a poté už jsme se mohli jenom těšit. 28. 10. 2011 jsme se všichni sešli kolem 15.00 na letišti v Brně, včetně Joseho, který byl ještě noc před odletem nejlepší kamarád se záchodovou mísou. Na letišti jsme dali pár pivek a s dobrou náladou pomalu kráčeli do letadla vstříc Londýnu. Let proběhl bez komplikací, nyní bylo zapotřebí najít autobus, který nás doveze na požadovanou ulici Liverpool street. Po asi 50 minutách cesty od letiště Stansted jsme dojeli tam, kam jsme potřebovali, vyhledali metro a vezli se na Ealing Broadway, kde jsme byli ubytovaní. Hotel Caspian jsme našli bez větších problémů, vrazili tam jak největší zloději bez zazvonění a 2 hodiny po době, kdy byl check-in možný a byli ubytováni. Pokoj nás mile překvapil. Tři postele pro pět lidí. Jako první tam vykročil Franta, vybral si jedinou postel pro jednoho, a tak nemusel řešit otázku ,,KDO DNES BUDE SPÁT NA ZEMÍ?‘‘. Tak jsem přenechal údajně manželskou postel Tenistovi, Jose se jednu noc vyspal vedle mě na zemi a další noc si to s ním vystřídal Armed. Po tom všem rozhodování, kdo kde bude spát, nám vyhládlo, a tak jsme šli vyhledat občerstvení a projít se okolím. Všude bylo Fish and Chips a kromě Tenisty z nás nikdo neodolal. Ano, za pár minut se ukázalo, že to byla chyba. Fish and Chips nikdo z nás nesnědl, bylo to tak nedobré a bylo toho tolik, že se to nedalo. Jediný Armed s tím bojoval, jak se jen dalo. Po občerstvení jsme zavítali do Tesca, které bylo na každém rohu, nakoupili pití a vrátili se zpět do místního parku, kde jsme se ládovali před chvílí Fish and Chips. Počasí bylo opravdu vynikající, nic nám nebránilo v tom projít si okolí, vrátit se na pokoj a těšit se na den D. Na pokoji nastaly úsměvné komplikace. Nejdřív jsem bojoval s ovladačem k TV, a tak jsem došel k argumentu: „My doma nemáme televizi“. Před ulehnutím do postele a na zem jsme se chtěli všichni osprchovat. Nějak jsme nemohli přijít na to, jak se v té koupelně zapíná světlo?! Vyřešit situaci jsme nechali Josemu, který se vydal v nekřesťanský čas za správcem a ten nám to názorně ukázal. Opět přišel argument „My jsme z Česka, my doma nemáme světlo“. Komplikace číslo 2 přišla hned poté, jakmile správce opustil náš pokoj. „K**rva, jak se tady zapíná ta sprcha?“ Každý se pokoušel s tím něco udělat, ale opět přišel argument „My jsme z Česka, my doma nemáme sprchu“. Situaci musel jít vyřešit zase Jose. Pan správce se vrátil k nám do pokoje, názorně nám to předvedl a než opustil pokoj, zeptal se: „Where are you from?‘“ S úsměvem jsme všichni odpověděli: „Czech republic“. Pan správce se jen začal smát a řekl: „Don’t worry“. Nic dalšího se už nepřihodilo.
Druhý den jsme si přivstali, abychom stihli vše, co jsme měli navržené. Popravdě si nepamatuju název žádné z památek kromě Big Bena, na kterého jsme hleděli s plnou pusou baget, které jsme zakoupili kde jinde, než v Tescu. Prodavač poznal, že se chystáme na zápas a u pokladny nám líčil, jak nás chelski dnes rozbije. Zhruba hodinu a půl před zápasem jsme nasedli do metra a jeli na Fulham Road. Metro se pomalu naplňovalo modrými, my jsme byli zahalení, jak jen to šlo, abychom nevyvolali rozpory. Z ničeho nic se Armedovi v metru udělalo nevolno a museli jsme vystoupit o pár zastávek dřív. Armed to bez přemýšlení vyklopil u dráhy metra a nám nezbývalo nic než jen čekat, čekat…a zase čekat, protože to bylo opravdu slušná nálož a sám Armed neví, z čeho se mu vlastně udělalo tak nevolno. Nasedli jsme hned na nejbližší možný spoj a na druhý pokus se vydali na Fulham road, což se nám tentokrát povedlo. S několika tisící fanoušky chelski jsme šli na Stamford Bridge. Uviděli jsme už i nějaký ten červený dres a konečně jsme sundali všechny ty mikiny, kabáty, bundy a hned se ukázalo, komuže to vlastně fandíme.
Stadion se mi opravdu nelíbil, připadal mi jako takový větší hotel. Všechno jsme fotili a pomalu se přibližovali k našemu away sektoru. Před vstupem dovnitř jsme vykonali všechny potřeby, prošli kontrolou a kráčeli po schodech k našim flekům. Místa jsme měli nahoře, někteří z toho byli před zápasem zklamáni, ale jakmile se rozjeli všechny chanty, zklamání okamžitě zmizelo. Na hřiště bylo vidět perfektně, atmosféra byla neuvěřitelná a zápas? Jedna velká, neskutečná euforie, největší zážitek v životě. Nikdo z nás pomalu nemohl ani mluvit, Tenista se musel hodně klidnit, protože mu tak neskutečně bušilo srdce, že se obával infarktu. Opravdu to, co se dělo po každé brance, bylo něco neuvěřitelného. Nikdo jsme tohle nečekali. Pětkrát jsme si zařvali „Yeaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah“, objímali jsme se naprosto s každým v sektoru a byli jsme jako bratři a sestry. Nechali jsme tam vše, co šlo. Poločasový program byl vyplněn nějakým uvedením do síně slávy chelski nebo tak nějak…dodnes nikdo neví, kdo to vlastně byl, ale chodil kolem celého hřiště, všichni fanoušci CFC mu tleskali a náš sektor na to hned reagoval po svém: „You´ve never seen it before“ a především „John Terry hates you!“, protože jak si jistě domyslíte, legenda byla černé pleti. I tak jsme od něj byli oceněni potleskem, a tak se všichni začali smát i přesto, že jsme o poločase prohrávali 2-1.
Jakmile rozhodčí písknul konec, euforie neznala mezí. Hráči se k nám rozběhli, házeli dresy, Wojta s Theem si dali ještě pár kliků. Co vám budu povídat, tohle se nedá ani popsat. Po zápase to byla doslova Red Bridge. Na hřišti to patřilo nám, v hledišti taky, od začátku zápasu až do konce a i po něm. Cestou ze stadionu jsme byli slyšet zase my, až do metra. V metru se míchal červený dres s modrým, nikdo nikomu nenadával, nikomu nevyhrožoval, nepřišla žádná šarvátka, absolutně bez problému. Tohle by u nás bohužel nešlo. Nastoupili jsme do naprosto přecpaného metra a jeli vyhledat Gunners pub. Ten se nám bohužel vyhledat nepodařilo, každý nám řekl něco jiného, a tak jsme skončili v Eagletu, kde byli slyšet Away Boyz a nakonec se ukázalo, že tam zpívá i jeden z členů – Bob Collins. Dali jsme tam nějaké pivko, poslechli pár songů a vydali se směrem na hotel. Na hotelu jsme se osprchovali, konečně bez problémů, a tak i my lidi z ČR už umíme zacházet se sprchou. Hned poté jsme se vydali konečně pořádně najíst, a jelikož byla kousek fantastická burger restaurace, která nesla název Gourmet Burger Kitchen, tak jsme zasedli tam. Pokud budete někde poblíž, určitě si tam zajděte, byla to fantazie : ) S plnými břichy jsme šli koupit do Tesca nějaká pivka, brambůrky a nevím co ještě a totálně zničeni jsme se vydali na pokoj. Vypili jsme pivka a okamžitě usnuli. Ono se to nezdá, ale to řádění na stadionu nám vzalo neskutečně moc síly a ráno v 9.30 jsme měli zamluvenou prohlídku Emirates.
Ovšem největší problém byl časový posun. Celý den jsme vlastně vůbec netušili, kolik je hodin, jestli stihneme Emirates, nebo tam přijedeme o dvě hodiny dříve. Lidi v metru nám ukazovali každý jiný čas. Jeden měl dokonce na hodinkách tolik a na mobilu tolik. Nakonec jsme vše zvládli, Emirates Tour stihli, užili si ji a vydali se na vlak, který nás dovezl na letiště Luton. Přežili jsme, přistáli jsme a snový výjezd byl u konce. Díky všem zúčastněným, díky moc SC za prostředkování lístků a díky ARSENALU! A na závěr bych už jen dodal: JOHN TERRY HATES YOU!
Více fotek naleznete ZDE.
Gajda
