Ahoj všichni. Začnu krátkých představením. Arsenalu jsem začal fandit ještě před sezónou Invincibles,
ale upřímně jsem tehdy nedokázal docenit, čeho Arsenal dosáhnul. Sledování Premier League zdaleka
nebylo tak jednoduché jako dnes, když jsem jí dlouho vnímal především přes stránku teletextu, kde
se točila tabulka, výsledky a rozpis následujícího kola. Česká televize pravidelně vysílala Ligu Mistrů,
takže více jsem prožíval cestu do finále v roce 2006, které ale bohužel skončilo porážkou. První trofej,
kterou jsem tak s Arsenalem plnohodnotně oslavil, byl až FA Cup 2014 a doufám, že titulu se všichni
dočkáme brzy…
Emirates Stadium jsem poprvé navštívil až v roce 2023, kdy jsem se jako Red Member zapojil na
oficiálních stránkách Arsenalu do nákupu vstupenek přes Ticket Exchange. A hned napoprvé se mi
poštěstil opravdu cenný úlovek. Podařil se mi totiž koupit vstupenku na únorový zápas
s Manchesterem City. Doufal jsem tedy, že na vlastní oči uvidím, jak Arsenal udělá klíčový krok
k vytouženému titulu. Zápas bohužel skončil porážkou 1:3 a o pár měsíců později bylo i po titulu. Od
té doby navštěvuji Emirates každou sezónu, nicméně výsledky byly takové, že jsem často slýchával
doporučení, abych s tím přestal. Následně jsem totiž přihlížel porážce s West Hamem a hubené
vítězství 1:0 se slabým Ipswichem nebylo zrovna oslnivé. Při nedávné návštěvě to dlouho vypadalo na
další hořký zážitek, závěrečné minuty ovšem přinesly neskutečný obrat emocí. Názorně ho ilustrují
slova Mikel Arteta z pozápasové tiskovky: „It was one of the best moments that we lived together at
the Emirates.“
To ale trochu předbíhám. Nejprve musím poděkovat celému Czech & Slovak Arsenal FC Supporters
Clubu za lístek, který jsem vyhrál v členské Tipovačce. Díky tomu jsem to měl tentokrát jednodušší
s výběrem konkrétního zápasu a volba padla na Everton. Pozdější ligové termíny totiž kolidují
s českými dostihy, které jsou nejen další mou zálibou, ale rovněž prací. Nepříjemnou zprávou pro mě
bylo, když jsem se dva týdny před zápasem dozvěděl, že kvůli losu Ligy Mistrů se zápas přesouvá
z neděle na sobotu. V sobotu jsem totiž do 13 hodin přednášel na školení v Praze, zatímco výkop byl
naplánován na 18:30. Naštěstí letadlo na Heathrow ještě o pár minut předběhlo plán, a i když
sborový zpěv hymny mě zastihl před stadionem, pár minut po výkopu už jsem byl na svém místě.
O samotném zápase se asi netřeba dlouze rozepisovat. Za stavu 0:0 sice s přibývajícími minutami
rostl můj pocit frustrace, ale co následovalo poté, co Jordan Pickford nedosáhl na centr Maxe
Dowmana a Viktor Gyökeres uklidil balón do sítě, je jen těžko popsatelná euforie. Následující minuty
pak byly směsí radost a obav, aby zmíněný moment nic nepokazilo. Rozuzlení každopádně překonalo
i ty nejlepší představy. Stupňující se nadšení, když se Max Dowman řídil k prázdné bráně, které
propuklo v další výbuch euforie, když se stal historicky nejmladším střelcem v historii Premier League,
bylo další jedinečným zážitkem.
O co víc jsem na stadion spěchal, o to pomaleji jsem ho pak opouštěl. V jeho ochozech i okolí jsem se
ještě dlouho nechal unášet na vlně euforii. Navíc to zdaleka nebyl konec úžasného večera. Ten jsem si
nechtěl ničím pokazit, a proto jsem utkání West Ham – Manchester City dlouho sledoval pouze
telegraficky s tím, že jsem krotil naděje na zakopnutí našeho největšího konkurenta. Když jsem ale
dorazil na hotel a za stavu 1:1 běžela nějaká 75. minuta, už jsem neodolal a zbytek zápasu si pustil.
S rostoucím tlakem City sice mé nervy dostávaly zabrat, ale když Marc Guéhi v nastavení z malého
vápna přestřelil branku a o pár minut později zazněl závěrečný hvizd, večer dostal perfektní tečku.
Přesunutí zápasu s Evertonem nakonec znamenalo, že jsem v dresu Arsenalu vyrazil fandit hned
dvakrát. Přes Ticket Exchange se mi totiž povedlo koupit lístek na nedělní utkání dámské nejvyšší
soutěže, v níž Arsenal zavítal na hřiště London City Lionesses, jejichž stadion leží v jižním Londýně.
Jednalo se o mou premiérovou návštěvu ženského fotbalu a rozhodně jsem nelitoval. Také nedělní
skóre totiž vyznělo 2:0 pro Arsenal a na menším stadionu, který zaplnilo 5414 diváků, panovala dobrá
atmosféra.
Před pondělním odletem jsem procházku Londýnem zakončil návratem k Emirates. Stadion Tour
rozhodně doporučuji všem, ale protože jsem jí navštívil už před pár lety, tentokrát zůstalo u nákupu
v The Armoury. Následně jsem ještě zavítal k nedalekému Highbury, tedy k bývalému stadionu
Arsenalu, který byl jak známo přestavěn na bydlení. Silueta stadionu ovšem zůstala zachována a
především podoba East Stand ze 30. let stále dává vzpomenout na slavnou minulost. Vnitřek
komplexu je běžně přístupný jen pro rezidenty a návštěvníky, nicméně jsem využil otevřeného vstupu
a prošel se tak po místech, která byla bezmála století domovem Arsenalu. Další velký zážitek.
Na závěr snad jen dodám, že nedávné finále Ligového poháru mě samozřejmě zklamalo. Na druhou
stranu sny o quadruple byly samozřejmě krásné, ale vždy jsem je považoval za hodně vzdálené. Ve
výsledku ať by finálu dopadlo jakkoliv, celkové hodnocení sezóny se bude odvíjet především od ligy.
Zapomeňme tedy na zklamání z poháru, doufejme, že se z něho celý tým poučí, a že za dva měsíce
budeme slavit vytoužený ligový titul. Nechci nic zakřiknout, ale kdy jindy než teď…
