Rok se s rokem sešel a já si řekl, že bych se rád opět podíval na Emirates Stadium, ale na takový zápas u kterého je šance získat více lístků, tak jsem si zažádal o tři lístky na zápas s Crystal Palace. Bohužel nemůžu nikomu radit s ubytováním či návštěvou zajímavých míst v Londýně, protože jsem z pracovních důvodů nemohl zůstat déle než na víkend a bydlel jsem u kamarádky.
Jediné s čím mohu poradit je cesta z letiště a zpět (Stansted) a to, že je levnější koupit si celodenní lístek na metro, než zpáteční jízdenku. Bydleli jsme kousek od Liverpool street, tedy ve východním Londýně a až jsem byl překvapen, kolik lidí na nás z aut pokřikovalo „C’mon you Gunners!“ při cestě na stadion.
Průběh zápasu nemá smysl rozepisovat, stejně tak atmosféru, která na stadiónu panovala, protože fanoušci se probudili vždy 10 minut před koncem poločasu, nebo po vstřelení branky. Nutno uznat, že po brance Aarona byla atmosféra opravdu elektrizující, bohužel pouze na pár minut.
Neměli jsme takové štěstí jako někteří z nás a nepotkali jsme Tomáše Rosického, tak jsme se museli spokojit s fotkou u sochy Henryho a jít zapít vítězství do „The Gunners Pub“. Po našem příchodu už byl koncert Arsenal Away Boyz v plném proudu. Po pár pintách a konci koncertu jsme se rozhodli pomalu odejít, po cestě na metro jsme natrefili na největšího z fanoušků Arsenalu. Ano, sám Bully. Prohodili jsme s ním pár slov, udělali pár fotek a odjeli zpět do východního Londýna dokončit oslavy 100. vítězství Arsenalu na Emirates Stadium.
Poslední den mě již čekala pouze 14 hodinová cesta domů, tří hodinový spánek a osmička v práci.
Ovšem stálo to za to!
