Předem nezbývá nic jiného, než poděkovat vedení našeho SC, že mi a mým kamarádům tento výjezd umožnili a zprostředkovali nám lupeny. Děkuju 🙂
Už je tomu asi 5 let co jsem začal snít tenhle sen. Kdysi jsem tomu vůbec nevěřil, že by se mohl stát skutečností. Myšlenka vyrazit na Arsenal se zrodila přibližně koncem listopadu minulého roku. Zeptal jsem se kluků, jestli by jeli taky. Poseděli jsme v hospodě, probrali to a ani nebylo moc nad čím dlouho váhat. Souhlasili, a tak už jen zbývalo vybrat termín a mohlo se zařizovat. Navíc jsem měl štěstí, protože jsem jel s partou vynikajících kamarádů, a to můj celkový zážitek jen umocnilo. Tudíž chci poděkovat i jim – Inar, Luke, Luis, Dan a můj bratr Kubajz 🙂 Díky kluci.
Postupem času už bylo vše zařízené a tak zbývalo odpočítávat dny do odletu. Zdálo se mi těch zbylých pár týdnů neuvěřitelně dlouhých. Konečně to přišlo. Odlet z Brna, necelé dvě hodiny v letadle, a už jsme přistávali v Londýně. Cesta do centra, pak přestup na metro a konečně výstup na stanici Arsenal.
Ubytování jsme měli zařízené v Arsenal Tavern – pro přiblížení bych toto doporučil spíše těm, co jsou trošku otrlejší a na čistotu a průměr si moc nepotrpí. Ovšem největší výhodou je cena a neuvěřitelně krátká cesta ke stadionům. Navíc jsme měli v ceně i snídani. A kdo si chce i na pokoji vyzkoušet svoji angličtinu, tak má ideální možnost, pokoj pro 9 lidí je opravdu skvělá příležitost.
Den před zápasem jsme si s klukama obešli oba stadiony a nezbylo mi nic, než jen žasnout nad tou krásou. Tak moc jsem se na sobotu snad v životě netěšil. Navíc se nám poštěstilo, že někdo zapomněl zavřít bránu do parku uvnitř Highbury, tudíž se nám podařilo udělat i pár fotek. Pak jsme zamířili k ES, obešli stadion, Armoury, našli náš kámen, udělali pár fotek a šli do hospody na pár piv.
Následující den ráno jsme si ještě stihli obejít pár památek, ale to už jsem byl myšlenkami podstatně jinde. Pokračovalo se obědem a po něm jsme konečně vyrazili. Prázdná a tichá ulice se stanicí metra Arsenal se během pár chvil proměnila v šílené mraveniště. Tam konečně člověk pozná, co to znamená fandit svému klubu. Můžete vidět celé generace rodin. Pro mě prostě fantastický zážitek. Ke stadionu jsme vyrazili asi něco přes dvě hodiny před výkopem. Opět jsme si prošli vše kolem stadionu, navštívili fanshop (tam bych strávil klidně i 3 dny) a nakonec jsme se vydali k turniketům. Vyšli pár schodů a pak už zbývalo jen pár kroků. Nikdy bych si nic tak neuvěřitelně krásného nedokázal představit, to prostě člověk musí vidět. Nádherný stadion, překrásný samet tvářící se jako trávník, a přes 60,000 sedadel.
S nedočkavostí jsme si našli svoje místa a čekali na začátek. Sice jsme seděli za bránou a docela vysoko, i přesto jsme měli perfektní přehled a vše jako na dlani. Stadion se začal pomalu naplňovat. A nakonec přišlo to, na co jsem asi 5 měsíců čekal. Nástup hráčů, vyvolávání jmen a krásné uvítání od fans. O výsledku toho všichni určitě víte víc než dost. I přes remízu jsem zažil nejsilnější sportovní moment ve svém životě. Tohle by měl zažít každý kdo má místo srdce kanón. Neuvěřitelná atmosféra, která hnala naše hráče za vítězstvím, byla opravdu neskutečná a pevně věřím, že ji zažiji ještě několikrát, protože jsem se tam cítil jako „doma“. Nezbývá nic, než jen tiše závidět těm, kteří si mohou zajít na fotbal v Anglii každý druhý víkend.
Přeji každému ať se mu stejně jako mě splní jeho sen a aspoň jednou v životě zažije to co my 5. 3. 2011. Toto datum se mi do konce života zapíše do paměti, jako jeden z nejkrásnějších dní v mém životě.
Arsenal till I die!!!
Bye;-)
Mr.Crown
A na závěr pár fotek 🙂
