Halloween v Londýně

Naskytla se mi příležitost strávit mimořádný víkend v Londýně a prožít tam nefalšovaný Halloween

Přihlásil jsem se totiž po roce u Czech & Slovak Arsenal FC Supporters Club – návod ZDE – o lístky na Emirates Stadium, vybral ten nejprestižnější zápas sezóny a usmálo se na mne štěstí.

Halloween, zejména ten v den derby, tedy slepičí, je něco co se nedá odmítnout a tak jsem zakoupil letenky, vyzbrojil se dresem, šálou, pár librami a vyrazil směr letiště s cílem se zcela dobrovolně nechat zavřít na minimálně 90 minut do velice stísněného prostoru a po přistání se tvářit vesele a pln energie.

Let mne nezklamal, ba dokonce nadchnul, netrval totiž 90 plánovaných minut, ale přímo 145, z toho 35 jsem strávil společně s dalšími 166 stejně nadšenými v poloze nazvané opilec před padnutím do postele, tedy nakloněn vlevo pod úhlem 45 stupňů ve směru trvalého oblouku, vykonávaného letadlem nad Londýnem. Strašné, spát se nedalo, pít se nedalo, vstát se nesmělo, o opření o souseda už ani nemluvím.

Nic mne však nemohlo zastavit v mé touze spatřit pověstný londýnský „slepičí Halloween“, plný masek, horečných příprav, bouřlivého fandění, hotdogů, piva bez pěny a krásného sborového zpěvu.

Slepičí Halloween má svá jasná pravidla a především není vůbec přípustné zmeškat jeho začátek. S přípravou se však musí začít již minimálně den předem, nejlépe v nějakém pubu a přímo v den „D“ se musí brzy vstávat, což jak jistě věci znalí fans potvrdí, jde po poctivé přípravě dost těžko. Avšak!  Podařilo se, vstal jsem před sedmou a začal s přípravou masky. Červený trikot, pod něj „jaegerův drtič mrazu“, šála okolo krku, čelenka a slušivá čepka. Vyšel jsem ven a asi po deseti minutách na ulici a v metru jsem zjistil, že moje volba Halloweenské masky byla asi špatná, neustále jsem potkával další masky, které vypadaly stejně jako já. Není podle mého nic hroznějšího, než být neoriginální. Chvílemi mi připadlo, že stejně neoriginální je půlka Londýna, tedy vyjma těch osob s černou přilbou, žlutou vestou a vysílačkou. Navíc to vypadlo, že tento Slepičí Halloween je v režii jen samých Walcottů, Fabregasů, Sagnů, Gallasů, Eduardů …

Ale teď si uvědomuji, že jsem Vám zapomněl říct, co to vlastně ten Slepičí Halloween je.

Vězte tedy, že „Slepičí Halloween“ je svátek, který se slaví jedenkráte za rok. Je to svátek, slavený většinou fanoušky, kteří se oblékají do červených dresů se strašidelným nápisem Fly Emirates a symbolem kanónu. Těmi fanoušky, kteří chodí v severním Londýně okolo Holloway od domu k domu s tradiční říkankou „Stand up if you hate Tottenham, Stand up if you hate Tottenham, Stand up if you hate Tottenham, Stand up if you hate Tottenham…“ a jako výslužku si žádají slepici na paprice.

Součástí tradičního Slepičího Halloweenu je i několik her, pro příklad vybírám hru nejoblíbenější :

Spurs  Pass.  Seřadíme slepice  do dvou řad, v každé řadě jich musí být stejný počet, nejlépe pět, aby vznikl tzv. awaybeton. Za nimi stojí kohout, zvaný záchytný Gomés. Slepice musí přemístit míč k další slepici za pomoci nohy s cílem dopravit ho minimálně na polovinu hřiště, kterou ovládá soupeř. Jestliže některé slepici míč sebere protihráč, je postižená zesměšněna mohutným „heeeeeyyyyyyyy“ a její tým musí začít od začátku. Hra se opakuje celých 90 minut až do úplného zesměšnění všech slepic, a to i těch, které nastoupily do hry z nejsilnější lavičky v Premier League.

Teď ale vážně ……

Již hodinu a půl před zápasem bylo okolí stadionu zaplaveno červenou tsunami. Davy fans proudily ze všech stran a nemohly je zastavit ani bezpočetné stánky s lákavým občerstvením či zaručeně pravými suvenýry. Poslední překážkou pro tuto tsunami byly turnikety na stadionu a pak již nic nebránilo vystoupat po schodištích stadionu do útulných „čekáren“, s nekončící zásobou piva, nealko, burgrů a všeho možného dalšího. Při konzumování jsme sledovali Arsenal TV Online, přečetli si sestavy, poslechli si předzápasové rozhovory a ti více nedočkaví již nakukovali na plochu stadionu, zda-li se již nezačalo rozcvičování. Já osobně jsem nevydržel muka čekání a vyrazil skoro jako první obsadit sedačku a přesně jsem stihl nástup „slepic“ na plochu. Přivítalo je mohutné skandování away sektoru a slabé bučení skoro prázdných tribun. Bylo to zvláštní, ale ještě v moment odchodu hráčů po rozcvičení do šaten byly tribuny poloprázdné. Potom se však během pěti minut všichni z „čekáren“ přemístili na tribuny a znělku Premier League a nástup hráčů již sledoval plný stadion. A pak přišlo něco, co mi skoro vyrazilo dech a co jsem dosud na Emirates nezažil. Asi minutu před výkopem celý stadion začal vstávat a zpívat „And it’s Arsenal,  Arsenal FC, We’re by far the greatest team, The world has ever seen…“ a vydržel zpívat několik minut, skoro z toho šel až mráz po zádech. V ten moment jsem pochopil, že obavy ze špatné akustiky Emirates jsou zcela liché, stejně tak i názory (mé), že v důsledku dvou pater tribun není možné zpěv či skandování koordinovat. Celý problém „tichého Emirates“ je v kvalitě soupeře a chuti fans své hráče podpořit. Mě to tak asi nepřipadne (třetí zápas na ES), ale když chodíte na Arsenal dvacetkrát za rok a to po dobu několika let, možná se těžko hledá motivace proti soupeřům, jak to říci, prostě méně atraktivním. Utkání se Sp**s je však prostě nejprestižnější zápas roku a tomu odpovídala i atmosféra v hledišti.

Nálada po úvodním hvizdu byla vynikající, celou dobu se zpívalo, skandovalo, jen občas jsme krásné chorály museli přerušit a umravnit away sektor pod námi, který až do 40 minuty chvílemi nebezpečně „kvokal“. Pak však přišla nádherná jedenáctivteřinovka v podání Robina a Cesca a já měl pocit, že zbouráme Emirates. Ještě jsme ani nezačali křičet oslavné „Who are ya“ po prvním gólu a už náš kapitán ztrapnil slepičí výběr včetně  záchytného Gomése podruhé. Krásné na tom bylo, že jsem byl přímo za Gomésovou brankou a oba góly jsem viděl jak z partesu. Nádhera! A radost Cesca po vstřelení branky byla prostě úžasná. Jen co dozněla erupce oslav, oči všech kanonýrů na stadionu se otočily směrem k sektoru hostů a jako na povel se ozvalo mohutné několikaminutové „Who are ya, Who are ya“. Bylo přitom přímo skvělé pozorovat zmoklé slepice nejen na hřišti, ale i ty v away sektoru.

Přestávka probíhala v útrobách stadionu podobně jako první poločas, tedy řev, křik, zpěv, nadšení všech bylo takové, že nikomu nevadily fronty na WC, prostě zpívalo se všude, i v těch frontách. Jak uběhla přestávka tedy ani nevím, najednou tu byl druhý poločas a hned mé zjištění, že Totte**am má skutečně pevné fanoušky, ba až skalní. Tak skalní, že někteří stadion opustili už o přestávce a další po prvních minutách druhé půle, když nepřišel vysněný tlak jejich miláčků. Po třetí brance to byl již skoro úprk a 15 minut před koncem byl již sektor hostů poloprázdný. Nám to však mohlo pouze přidat na náladě a užívali jsme si naši exhibici a odměňovali hráče za každou dobrou přihrávku krásným „heeeyyy“ doplněné temným bučením při zapojení se do hry někým ze slepičího výběru.  Závěrečné minuty se pak již zvrhly do mohutného „Three-nil to the Arsenal, Three-nil to The Arsenal, Three-nil to The Arsenal, Three-nil to The Arsenal….“ .

Poděkování hráčům po zápase bylo  bouřlivé a dlouhé, zapomenuty byly promarněné šance Eduarda nebo Arshavina. Nejdéle se loučil RvP, který dlouho mával fanouškům přímo pod sektorem „tvrdého jádra“, tedy za lavičkou Bosse a dál směrem k rohovému praporku. Nakonec Robin věnoval fanouškům svůj dres a byl odměněn tím známým „Robin van Persie, Robin van Persie…“. Prostě MOTM (jen těch nesmyslných výkopů od Hliníka, které RvP musel hlavičkovat, inu Hliník si asi neuvědomil, že tam už dlouho není B52 ), i když myslím, že v sobotu nechali všichni hráči na hřišti celou duši. Hodnocení hráčů už zde na stránkách bylo, rád bych jen doplnil pár postřehů. Ohromila mě obrana, její sehranost, důraz, zastupitelnost. Zvlášť bych ocenil oba stopery, kteří si užili Crouchových loktů až až, myslím, že na něj budou dlouho vzpomínat. Cesc zaslouží absolutorium, Diaby se ve druhé půlce našel, jen ten AA23 se nám nějak vzdaluje od toho Andreie, který běhal a ukazoval celému světu, že má na pravé ruce čtyři prsty. Jako by se trápil, chyběla mu lehkost a nápad v soubojích jeden na jednoho, možná i trocha štěstí. Hodnotit Songa by bylo nošením dříví do lesa a Bendtner mi na křídle prostě nesedí. A s povděkem jsem během rozhovorů před zápasem či o přestávce konstatoval, že se svým názorem nejsem osamocen. Boss bude mít těžkou volbu, kam našeho B52 umístit, až se Theo uzdraví. Jako posledního jsem si nechal Eduarda, který mi z tribuny připadal, jako by se na hřišti chvílemi hledal. Ten neproměněný únik bych mu ani nevyčítal, možná byl překvapený, že rozhodčí nepískl ofsajd. Neodpustím si ale poznámku, že to není ten Dudu z předloňské sezóny, já vím, zranění bylo přímo fatální, a návrat určitě velmi těžký, ale tým od něj očekává především góly a ty zatím nepřicházejí. Věřím, že když bude pravidelně nastupovat, jeho čas teprve přijde.

Nechodím na Arsenal tak často, abych odcházel před závěrečným hvizdem, takže jsem si vychutnal poděkování hráčů, postupné vylidňování stadionu, tradiční pozápasový nástup sekaček a následně vyhazov od pořadatelů. Ten mne trochu zamrzel, protože jsem se chtěl ještě vyfotit a tak. Ale maršál byl dost nerudný a tak jsem ho nedráždil, inu, asi chodí na zápasy častěji než já nebo má doma hezkou manželku.

Venku jsem si ještě vpravo od fanshopu počkal na několik aut s odjíždějícími hráči a měl jsem tak možnost třeba zahlédnout Cesca a nebo Thea (má pěkného golfíka). Vypozoroval jsem taky systém, jak lze získat podpisy hráčů, který Vám zcela bezplatně prozradím , berte to jako odměnu za to, že jste vydrželi číst až sem. Takže, hráči vyjíždějí ze suterénu stadionu vlevo od kanonů, směrem k viaduktu. Když máte štěstí a hráč vyjede vlevo na kruhový objezd, který je přímo před kanony, musí mu jeden vstoupit do cesty na přechodu, hráč zastaví a v ten moment se k němu ostatní vrhnou pro podpisy. Za necelých deset minut jsem viděl dva úlovky. Je jen malý problém, auta mají zatmavená skla, ale co by to bylo za fanouška Arsenalu, aby nevěděl, kterým autem jeho oblíbenec jezdí a na které straně má volant .

Stanice metra Arsenal byla z neznámých příčin zavřená a tak jsem musel až na Finsbury pěšky a kousek od nádraží jsem byl svědkem i negativní stránky takového derby, tedy rozmíšky fanoušků, při které musela zasahovat policie. Nechtěl jsem si kazit náladu a jel raději do města, kde v Soho je jeden překrásný pub, který mohu všem návštěvníkům Londýna pouze a jenom doporučit. Tady jsem zažil skutečný a nefalšovaný halloween, takový, o jakém jsem zatím jenom slyšel nebo četl. Masky a zase jen masky, jejichž autorům se ve fantazii meze prostě nekladou. Celý pub byl zařízen jako pirátská loď a to včetně bukanýrské obsluhy. Když jsem tak pozoroval ten rumraj, obsluhy a hosty v maskách, tu fantastickou a přirozenou zábavu, vzpomněl jsem si na nedávné povzdechnutí jednoho známého, který vlastní překrásnou restauraci a chtěl na čarodějnice svým hostům zpříjemnit a zatraktivnit večer a požádal své zaměstnance, aby se na čarodějnice stylově převlékli. A výsledek se, jak by řekl klasik, záhy dostavil, dámská část jeho personálu mu dala výpověď a pánská se hodila marod. Jemu tak zbyly oči pro pláč a desítky nespokojených hostů. Asi ten kapitalismus u nás ještě dlouho fungovat nebude….

Věřím, že příští severolondýnské derby vyjde zase na halloween a já budu mít opět to štěstí, že budu při tom.

Vážně, stojí to za to.

/Patrick, foto vlastní/

fanoušci se začínají dvě hodiny před zápasem pomalu scházet

ze všech světových stran přicházeli kanonýři

„arsenalizace“ zvenku je vskutku impozantní

„arsenalizace“stadionu zevnitř probíhá taky úspěšně

„arsenalizace“ zavítala i do fanshopu, inu, nedejte si ráno topinku „AFC“

bylo to neuvěřitelné, ale ES byl vyprodaný 🙂

po první půlce bylo „vymalováno“

dobojováno …..

RvP se loučí s fanoušky

vyjma sekaček ES na pár dní osiří

cestou na Finsbury jsme šli na pár piv (a bylo jich víc) 🙂

na Finsbury máme „třetí fanshop“

a pak už jen Soho a halloween až do „rána“