Interview: Emi Martinez

Jaký rozdíl znamenal pro Emiho trénink po uzavření ligy?

„Jak k tomu přistoupíte je všechno. Talent nestačí. Je to mentální hra.“

Emi Martinez vždy věřil, že dostane šanci prosadit se jako jednička – a když se připravuje na své první finále FA Cupu, cítí, že jeho sebevědomí bylo konečně odměněno.

„Když nehraješ, musíš se vyrovnat s frustrací, musíš se vyrovnat s tlakem. Neexistují žádné výmluvy.“ Řekl. „Druhý brankář si může někdy říct: Ou, je to jen nedostatek zápasů. Je to jiné, když trénujete, nebo hrajete. Neexistuje žádná omluva, pokud děláte všechno správně.“

„Moje žena mi po uzavření soutěže říkala: Proč tolik trénuješ? Protože jsem si myslel, že bych mohl mít šanci. Možná ji dostanu. A podívejte, mám ji. Po dvou zápasech už jsem byl zdatnější než kdy předtím.“

„Poté, co se Bernd zranil proti Brightonu, jsem musel udělat hodně zákroků, a mohlo to vypadat jednoduše, protože jsem si byl jistý, že jsem dělal správné věci, abych se připravil na každý zápas.“

„Mám na zahradě branku ve skutečné velikosti.“ Dodal. „Jakmile došlo k uzamčení soutěže, fitness trenéři nám poslali program. Klub nám dal návod na trénink, očividně jsme nemohli nikam jít.“

„Měl jsem spoustu prostoru. Měl jsem činky, venku minitělocvičnu. Dělal jsem pořádný brankářský trénink. Pro brankáře je normální, pokud jste dlouho nic nedělali, nebo sebou nepraštili o zem a začnete trénovat, tak můžete mít modřiny v oblasti kostí. To je něco, co dělám od té doby, co jsem byl zavřený doma, takže když jsem se vrátil k týmu, cítil jsem se skvěle.“

Martinez – Mé emoce před finále poháru

Emi Martinez si stále živě pamatuje den, kdy jeho matka a otec nejedli jen proto aby on a jeho bratr neměli hlad.

Byl to jen jeden příklad obětí, které pro něj jeho rodina udělala, když se snažil prosadit ve fotbale – a teď stojí na pokraji toho, aby si zahrál ve finále FA Cupu.

„Bylo to trochu emotivní (když v semifinále zazněl závěrečný hvizd).“ Řekl Martinez. „Ne proto, že bychom porazili City, které je pro mě teď jedním z nejlepších týmů v Evropě, ale spíš kvůli tomu, jak moc jsem bojoval o to, abych si zahrál finále s klubem, který miluju.“

„Už je to deset let, co jsem přišel do klubu, a při závěrečném hvizdu vám všechno proběhne hlavou. Přál bych si, aby tu na finále byla moje rodina, samozřejmě s 80 nebo 90 tisíci fanoušky ve Wembley, což je něco, co se nehraje každý den.“

„Přál bych si, aby tu v sobotu byla celá moje rodina. Jak jsem řekl, pocházeli jsme z chudé rodiny a vidět mě tam vyhrávat trofej před 90 tisíci lidmi a získat medaili by bylo něco.“

„Vzpomínám si na svůj debut v Champions League proti Anderlechtu. Můj táta letěl 27 hodin, aby se dostal na zápas a brečel celých 95 minut!“

„Jsem tak daleko od domova. Kvůli uzavření jsem neviděl mámu a tátu už rok. Bude to těžké, ale budu na ně myslet, až budu hrát.“

„Vzpomínám na den, kdy jsme s bratrem jedli a táta s mámou ne. Takže vím přesně, čím si prošli. Bydlel jsem v Buenos Aires a vídal jsem se s nimi jen dvakrát měsíčně, když jsem cestoval, protože si nemohli dovolit koupit benzín, aby mě mohli navštívit. Takže vím, co pro mě udělali, abych se dostal na vrchol, kde jsem teď.“

/arsenal.com/