Julie Aršavinová: Copak je možno pochybovat o vlastním manželovi?

Abychom se dověděli, co je nového v životě Aršavina v Anglii, redaktor ruského Sport-Expressu Boris Levin zavolal jeho manželce.

L: Je těžké být manželkou jednoho z nejpopulárnějších lidí v Rusku?

A: Tuto otázku dostávám v poslední době velmi často. Mohu říct, že je těžké být nejen manželkou slavného člověka, ale právě Andreje Aršavina. On je nekonvenční osobnost, ale proto jsem se do něj zamilovala. Ale žít s takovou osobností není jednoduché. Jestli řekl, že tak to musí být, tak to tak taky muselo být. Bez jakýchkoliv kompromisů

L: A jestli něco podobného říkáte vy? Kompromisy jsou možné?

A: Řeknu to tak, ne vždycky.

L: To je velmi zajímavé, ale myslím, že se nebudeme hlouběji věnovat vaším rodinným hodnotám. Raději pokračujme v tématu popularity. Jak vnímáte to, co se píše o Andrejovi v tisku?

A: Ach, na rozdíl od něj, neumím klidně vnímat všechny hlouposti, jichž se o Andrejovi napsaly hory v poslední době. Je urážlivé až k slzám, když se publikuje zjevná lež nebo domněnky o příčinách těch či oněch událostí. U nás v Rusku je vztah k tisku dosud váženější, proto, když se objeví nesmysl, okamžitě se rozletí, ale hlavně, všichni mu věří.

L: Ale s tím se nedá nic dělat.

A: Chápu to, proto se snažím neotevírat ty noviny a internet – zdroje, které si dovolují volně nakládat s fakty.

L: S tímto vztahem k tisku jste asi těžce prožívala přestup manžela do Arsenalu.

A: Máte pravdu. Všechny tyto telefonní rozhovory, změny situace několikrát denně. A ještě když si vymysleli, že bráním Andrejovi v odjezdu… Pochopitelně je těžké měnit život s dvěma malými dětmi na rukou, ale nikdy jsem nepochybovala o účelnosti podobného kroku. Bránit splnění Aršavinovy touhy? Vůbec mě to nemohlo ani napadnout!

L: V nejkritičtější dobu jste odjela do Austrálie. Byla to náhoda nebo záměr?

A: Kdyby byl Andrej v Pitěru, tak bych samozřejmě nikam neletěla. Byl ale na soustředění a zůstat sama v rodném městě, které pouze propírá tvého milovaného člověka, bylo nad všechny síly. Podvědomě jsem pochopila, ze musím někam odjet. V Austrálii jsem se šťastně ocitla v protifázi – všechny hlavní události probíhaly v noci, v důsledku čehož mi o nich vyprávěl Andrej ráno. Teď vím, že hlavní je dovídat se novinky ze správného a spolehlivého pramene.

L: Věřila jste od samého počátku, že se manželovi v Anglii všechno podaří?

A: A jak mám pochybovat o vlastním muži?

L: Některá ruská vydání se pokusila rozdmýchat celou historii z vašeho rozhovoru o Londýně a anglické kuchyni. Rozhovor byl publikován po zápase Ruska v Anglii. Připomínají vám ho v mlžném Albionu?

A: Od počátku jsem neřekla o Londýnu nic špatného. Město se mi líbilo, zejména po exkurzi s velmi dobrým rusky mluvícím průvodcem. Ano, i organizace toho zápasu a dobrosrdečný vztah anglických fanoušků k hostům z Ruska se mi velmi zamlouvaly. Co se týká jídla, tak člověk, který je zvyklý na ruskou kuchyni, si velmi těžko najednou přivyká na cizí jídlo. Jsem vychována na babiččiných pirohách a máminých polívkách, proto jsem ani doma nedávala přednost cizím restauracím před ruskými. Plus nálada po prohře sborné si ještě k tomu žádala něco lepšího, nebyla chuť na kulinářské experimenty. Ale nikdo v Anglii mi tento rozhovor nepřipomínal. V Rusku si přejí rozdmýchat skandál kolem Aršavina daleko více, než na Britských ostrovech.

Syn už mluví „U nás v Londýně“

L: Po posledním příjezdu už jste se dívala na Londýn ne jako návštěvník, ale jako jeho budoucí obyvatel. Změnily se dojmy?

A: Zatím jsem nově neměla možnost ohodnotit Londýn. Návštěva nebyla tak dlouhá a neviděla jsem muže celé dva měsíce, proto všechny myšlenky byly jen na něj a o něm. Celý zbytek času padl na výběr domu. Proto vztah k Londýnu, jako k místu pro život, se vytvoří později. Bude záviset na mnohých jednoduchých věcech – jaké jsou kolem obchody, jak vypadá školka, kde je možné si upravit účes a podobně.

L: Jaké máte hlavní požadavky na budoucí bydliště?

A: Hlavní je, aby se Andrej pohodlně dostal na základnu. Jestliže cestou na trénink ztratíte hodinu a půl až dvě v jednom směru, to životu na radosti nepřidá.

L: Váš manžel v jednom z našich posledních rozhovorů pochyboval, co je důležitější – blízkost k základně nebo k centru města.

A: Nakonec jsme vybrali variantu někde uprostřed.

L: Jak budou velké změny podle vašich předpokladů v rodinném životě?

A: Myslím, že nemalé. Pro mě je nyní hlavní problém jazyk. Chci si ho osvojit , jak jen to půjde nejrychleji, abych s sebou netahala Andreje kvůli každé maličkosti. Nyní v Petrohradě mi našli velmi dobrou učitelku, s níž probírám intenzívní kurz pro začátečníky. V Londýně budu mít učitele, který rusky nemluví. Z jedné strany je to velmi dobré, plně se vnořím do nového jazyka a nebude ani šance se ho nenaučit, ale z druhé musím mít aspoň základní znalosti. Ve škole jsem se učila německy, proto angličtinu začínám od úplného začátku.

L: Máte z toho velké obavy?

A: Ne, už nyní jsem pochopila, že všechno záleží jen na mě. Můj přístup je takový, že věřím, že se s problémem vyrovnám

L: A co Andrej- během dvou měsíců se už naučil hodně?

A: Těžko se mi na to odpovídá, ale moje sestra, která ukončila odbornou školu a anglicky umí velmi dobře, říká, že Andrej mluví prostě překrásně.

L: Anglická kuchyně vám nevyhovuje jako dřív?

A: Právě naopak. Byli jsme v několika restauracích a mám jen to nejlepší mínění.

L: Má váš muž nějaké nové známé?

A: Přirozeně. Většina z nic je anglicky mluvících.

L: A vy byste chtěla rusky mluvící?

A: Je mi to jedno, jen aby za to stáli.

L: Sotva jste první den v Anglii, hned jste volala Larise Pavljučenko.

A: A co je na tom? V Rusku jsme se viděli zřídka, pouze na nějakých akcích, ale nyní se budeme bavit jako příbuzní. Volala jsem jí a ona mně, zajímala se, kdy se už definitivně přestěhujeme do Londýna.

L: Neznepokojuje vás fakt, že vaši manželé jsou hráči znepřátelených klubů?

A: Když Vova Bystrov přestoupil do Spartaku, nijak se to neprojevilo na našich vztazích s jeho manželkou Alenou. Dosud se s ní stýkáme tak hezky jako dřív.

L: Jak se cítil v Londýně syn Artem?

A: poté co jsme se vrátili do Pitěru, všechny své průpovídky začíná slovy „U nás v Londýně…“ Podle mě to vypovídá o mnohém. Nyní je Artem zaujat tím, že rozhoduje, které hračky si vezme s sebou. Chápe, že jede na nové místo ne na návštěvu, ale aby tam žil. Jediné, co se mu v Londýně nelíbilo, byl taťka mluvící anglicky. Všichni ostatní ho nezneklidňovali, dokonce se uvolil komunikovat s nimi. Zvlášť se spřátelil s ženou, jež nám pomáhala prohlížet domy, i když neuměla ani slovo rusky. Překrásně si rozuměli na emoční úrovni. Ale když začal tatínek vyslovovat něco nesrozumitelného, Artem se rozrušil a pokoušel se ho přerušit, donutit ho vrátit se k ruštině.

L: Bude těžké nechat Janu v Pitěru?

A: Ovšem. Tím spíš v tomto věku, kdy se mění ne po dnech, ale po hodinách. Dokonce teď, když jsem odlétala do Londýna, udělala první krůčky. A já jsem je neviděla! Ale zatím ji zde převézt nelze. Musí si zvyknout na stravu, na nějaké jiné věci a na podzim po dovolené si ji sem přivezeme. Nejvíce z toho měla radost moje máma, aspoň někoho tady necháte, říkala.

L: Těžko se smiřuje s vašim odjezdem?

A: Velmi. Jestli by mohla všeho nechat, odjela by se mnou. I mi se bude po ní stýskat. Myslím, že s ní budu mluvit z Londýna hodiny.

Emirates, to je fantazie

L: Co vás nyní před definitivním odjezdem zneklidňuje ze všeho nejvíc?

A: Nic zvláštního. Prostě ráda bych, aby se všechno rychle a hlavně dobře vyřešilo s bydlením. Už jsme si vybrali, ale jsou tam dosud ještě nějaké problémy.

L: Co vám tam bude chybět ze všeho nejvíce?

A: Petrohrad. Ale pochopila jsem, že mi moje rodné město nedělá radost bez Andreje. Třetího dubna jsme slavili Janiny narozeniny a to byla jakási hranice, jako bych ukončila povinný program a teď se nemůžu dočkat až odletím do Londýna za manželem.

L: Proč to už není možné udělat zítra?

A: Je nezbytné vyřešit ještě několik otázek týkajících se dokumentů a bytu. Hned poté – Londýn.

L: Už jste byla na zápasech Andreje v Anglii? Velmi se liší od Ruska?

A: Situace na stadionu je úplně jiná. Ne lepší, ne horší, prostě jiná. Úplně jinak se fandí, na stadionu jsou lidé jakéhokoliv věku, hodně žen v červených šatech. První dojem je velmi dobrý. Zvlášť se mi líbilo, jak se podporují oblíbení hráči. Jen co Andrej dostane míč, celý stadion už zahučí. Rozezní se jakýsi současný výkřik, cítíš společnou emocionální vlnu. U nás něco takového není. Z „Emirates“ jsem nadšená, je to fantastická aréna. Vzpomínám si na Wembley před dvěma lety, říkala jsem si, jaký je to nádherný stadion, ale teď chápu: Arsenal má ještě lepší. Byla jsem na exkurzi na Emirates a mám hodně dojmů. Ale hlavní – tráva. Z dálky se zdálo, že trávník je umělý, jak byl rovný, hladký a stejnobarevný. Když jsem se přesvědčila, že je živý, dlouho jsem se vzpamatovávala, nevěřila jsem, že může být něco takového.

L: Co vás ještě nadchlo?

A: Líbilo se mi velmi, jak je vše připraveno pro manželky a děti fotbalistů. Na stadionu je speciální prostorná místnost, kde je možné sedět na měkkých divanech, dívat se na zápas a čekat na manžela. Je tam bar pult s čajem, kávou, nápoji, limonádami, ale také švédský stůl se zákusky. To u nás nemáme. Vzpomínám, že v Pitěru jsem musela čekat na Andreje přes dvě hodiny v autě, než se vrátí z dopingové kontroly. A zde se sedí v teple a v komfortu. Když přijdou fotbalisté, každý se povinně osobně zdraví se všemi přítomnými. Atmosféra je nejsrdečnější. Východ z lóže je situován tak, že vycházíš přímo na místo, kde stojí tvoje auto.

L: Už jste se s někým v této místnosti seznámila?

Sotva s ženou Rosického. Zatím neumím jazyk, ale jakmile se ho naučím, věřím, že se budeme stýkat stejně, jako s kamarádkami v Zenitu. Nemohu říct, že jsme byli blízkými přítelkyněmi, ale volali jsme si pořád. I nyní jsem je všechny zvala na narozeniny dcery a velmi ráda jsem je viděla.

L: Můžete říct nějaké první závěry o tom, jak žijí lidé v Londýně?

A: První, čeho si všimneš nejdříve, je povinný široký úsměv při setkání a neméně povinná otázka „Jak se vám daří?“ Nezeptat se tak je hloupé. Jako první jsem se naučila právě tuto otázku. Ale nějaké hlubší závěry budu moci udělat až po rozvinutější komunikaci. Doufám, že brzy překonám jazykovou bariéru. Tím spíš, že Andrej i já jsme rádi s lidmi, bavíme se s přáteli a se známými. Neradi sedíme na jednom místě. Umíte si představit, co všechno je k vidění v Londýně? A Wimbledon! Náplň na celý měsíc mám zajištěnou, velmi miluji tenis a jestli se mi podaří sehnat lístky, budu tam každý den.

L: A co Artem?

A: On už byl se mnou na Australia Open. Podle mě se mu to líbilo. V každém případě, lehce vydržel pět a půl hodiny v semifinále za účasti Nadala. Přitom to není fotbal, kde je možné si poskákat, požvanit, tam musel být potichu.

L: Tím chcete říct, že tenis se synovi líbí více než fotbal?

A: Na fotbale někdy máme potíže. Když se hrál superpohár s ManUtd. A Andrej zůstal první poločas na lavičce, Artem dostal hysterický záchvat na tribuně a křičel: „Kde je táta?“ a kopal nohama. Musela jsem ho odvést do kavárny, abych ho utišila. Vrátili jsme se až v druhém poločase, když Andrej už hrál.

L: Jaké jsou hlavní těžkosti v životě ženy fotbalisty?

A: Častá a dlouhá odloučení. Ale, jak jsem pochopila, v Anglii jich bude méně než v Rusku.

L: Budete muset měnit v Anglii rituály? Zejména, vím, že nikdy nevoláte Andrejovi v den zápasu.

A: Ano, když Dick Advocaat několikrát zrušil předzápasová soustředění, moje jízlivá sestra se neopomenula zeptat: Vy si teď celý den neřeknete ani slovo?


L: Řekli?

A: Ovšem. Výsledky nebyly špatné. Ale v Arsenalu se jezdí do restaurace večer před zápasem.

L. Pouze toto?

A: O druhých vám říkat nebudu, od toho jsou to rituály.

L: Po čem teď toužíte?

A: pouze po tom, uvidět svého muže,

L: A jestli budeme mluvit o obecnějších věcech?

A: Pak po tom, aby se Andrejovi v Anglii všechno dařilo a všichni nepřející lidé aby zmlkli jednou a navždy.

/sport – express/