„Poslední hrdina Arsenalu: když je tým pod palbou, kapitán hrdě vzdoruje.“
„Drží a nepustí. Robin van Persie nedovolí, aby Arsenal sklouzl do propasti. Je nejlepším střelcem Premier League. V pravý čas v sobě objevil hrdinu.“
Už se stmívalo. Oblohu protkal temně oranžový odstín. Robin van Persie stál u okna a díval se do parku. Hampstead, klidná čtvrť na severu Londýna, oblíbená adresa umělců a slavných osobností. Žil tu i největší anglický spisovatel Charles Dickens. Táta mu v dětství četl Olivera Twistra, příběh o tom, že dobré skutky a odvaha se vyplatí.
„Robine, telefon!“
Van Persie se vytrhl ze zamyšlení. Rozhlédl se po pokoji. Shaqueel, jeho pětiletý syn, sledoval televizi. Maličká dcera Dina spala.
„Kdo to je?“ zeptal se Bouchry, své manželky, která k němu natahovala ruku s mobilem.
„Arséne,“ zašeptala.
Mrkl na displej. Za chvíli bude devět večer. Co může chtít?
„Haló?“
„Robine, omlouvám se. Máš chvilku?“ Nezaměnitelný francouzský přízvuk. Hluboký, sytý hlas. Trenér Wenger má charisma i v telefonu.
„Děje se něco?“
„Fabregas odchází. Je to definitivní. Oficiálně to oznámíme za pár dnů. Tobě to říkám jako prvnímu.“
Ticho. Van Persie myslí na Ceska. Za Arsenal začali hrát ve stejnou dobu. Ihned si to vybaví. Sezona 2004/05. Tentokrát skončili druzí. Nebýt suverénní Chelsea, měli by titul. V týmu zářil Thierry Henry. A taky Robert Pirés, Ashley Cole, Fredrik Ljungberg, Denis Bergkamp. Kapitán byl Patrick Vieira.
„Barcelona?“
„Hhm. Věř mi Robine, snažil jsem se. Ale nešlo to. Nedal se udržet.“
V té sezoně za Arsenal vstřelil 10 gólů. Cesc jen tři, to si pamatuje, protože si ho kvůli tomu rád dobíral. Kolik jim, hergot, bylo? Páni, 21 a 17 let. Noviny psaly: Úžasní mladíci! Budoucnost patří kanonýrům!
„To není všechno,“pokračoval Wenger. „Nejspíš nás opustí i Nasri. Manchester City za něj nabízí příliš, příliš moc. Zkouším ho přesvědčit, jenže…“
„Mám s ním promluvit?“
„Ne, je to marné. Chce jít.“
Takže Fábregas a Nasri. Dvě opory. Nezbytné jako srdce a plíce. Předtím odešel i Gaël Clichy. A za týden začíná liga, prokrista! Brání se tomu, ani vteřinu se to nechce připustit, ale napadá ho: vždyť my budeme slabí. Bezbranní až hrůza.
„Robine, už tě nebudu zdržovat.“ Wenger zní unaveně. Odkašle si a zas mluví tím uhrančivě melodickým barytonem. „Jen jednu věc…Budeš nový kapitán.“
Van Persie zavřel oči. Samozřejmě to tušil. Když byl Cesc zraněný, měl pásku on. Ale tohle. Jako by mu něco spadlo na záda. Něco těžkého. Měl pocit, že Wengera slyší najednou z podivné dálky.
„Víš, existuje jedno francouzské přísloví: Opravdoví kapitáni se rodí v bouři. Je mi líto, chlapče, ale nic jiného než tu bouři ti nabídnout nemůžu.“
V noci špatně spal. Neklidné myšlenky ho zaplavily jako rozvodněná řeka. Potichu vstal. Chtěl se podívat z okna, ale ve skle spatřil jen svůj odraz.
„Jsi největší talent své generace. Nepromarni ho,“ kladl mu kdysi na srdce Johan Cruijff, nizozemská legenda. „Kůň, který táhne, bývá nejvíc bit,“ konejšil ho táta, když si stěžoval, že jsou k němu trenéři tvrdší než k ostatním. „Fotbal není spravedlivý. Nestačí zazářit jednou. Musíš hrát dobře pořád,“poučoval ho Marco van Baštěn, další velikán.
A pak si vzpomněl, co říkal Sietje Mouse, jeho mentor a rádce, když vedli jeden ze svých obvyklých hovorů.
„Něco ti povím,“začal Sietje.
„A jéje, zas něco o vůli,“ ušklíbl se Van Persie. Sietje na něj udiveně pohlédl. „Všechno je o vůli.“
Rváč a rebel
V mládí měl víc problémů, než kolik je písmenek v Bibli. Vyrůstal v Rotterdamu, největším evropském přístavu a středobodu různorodých kultur. V osmi ho vyhodili ze školy.
„Byl to divoch,“ vzpomíná Robinův otec, sochař Bob van Persie. „Až moc drzý, odbojně nepřizpůsobivý. S jeho matkou, malířkou a návrhářkou šperků, jsme ho vedli k individualismu a svobodomyslnosti. Snad i proto si vysloužil pověst buřiče. Věčně v opozici, to byl on.“
Bydleli v multietnické čtvrti plné přistěhovalců. V pěti letech propadl fotbalu. Fanaticky. Začal hrát za místní SBV Excelsior. Nejvíc se však vyřádil před barákem. Pouliční fotbalové řežby byly pověstné. Zápasy v kleci, tak se jim říkalo. Afričané, Arabové, kluci z bývalé Jugoslávie. Den co den vedli vyčerpávající bitvy.
„I když pršelo a venku nikdo nebyl, prosil mě, abych se s ním šel zakopat aspoň já,“vypráví táta. „Kdykoliv jsme vyšli před dům, třeba jen nakoupit, měl u nohy balon.“
V 11 letech byl třída. Na asfaltu stejně jako na trávníku. Trenéři ho zároveň rozčileně napomínali: Uklidni se, sakra! Do poločasu byl schopen nasázet čtyři góly. A nechat se třikrát vyloučit, kdyby to šlo. „Měl nejvíc gólů,“ potvrzuje táta. „A karet.“
Ve čtrnácti přestoupil do akademie Feyenoordu. O jeho talentu se proslýchalo čím dál víc. Ale v žilách mu stále koloval výbušný střelný prach. „Fotbalem byl posedlý. Mnohdy však působil arogantně. Jako by mu spoluhráči spíš překáželi,“ vzpomíná Rik van der Donk, tehdejší kouč.
Ve škole žádna změna. Rebeloval na plný úvazek. Učitele vytáčel tím, že si jich buď nevšímal, nebo jim naopak horlivě odpovídal- když se na nic neptali.
Vypadalo to, že si neporozumí vůbec s nikým, samotný a odtržený jako medvěd na ledové kře, ale pak se objevil Sietje Moush. „Dodnes se tomu musím smát,“ kření se Van Persie. „Je to jako z Karate Kida: Sietje byl můj Miyagi.‘ naráží na filmovou postavu starého japonského mistra, který dává lekce usmrkanému bažantovi ze střední.
Moush, Nizozemec marokánského původu, pracoval jako školník. Bylo mu 40 let, když poznal 15letého frajírka, který měl na hlavě vyholený kopačák. Osud spřádá nejrůznější nitě. A z těch dvou se stali přátelé.
„Kantoři, profesoři, zažil jsem jich plno. Ale doopravdy mě něco naučil až… školník,“ vykládá Van Persie. „Získal si mou důvěru i pozornost. Krucinál, byl chytřejší než kompletní pedagogický sbor. A upřímnější. Začal jsem chápat pojmy jako pokora, obětavost, soudržnost. Jako bych celou dobu čučel do země. A teď zvedl hlavu.“
V 17 letech debutoval v lize. Brzy byl pevnou součástí týmu a v devatenácti dal 16 gólů ve 28 zápasech. Pak zabředl do toho nejhoršího, co se fotbalistovi může kromě zranění stát. Vleklého sporu s trenérem.
Feyenoord vedl respektovaný Bert van Marwijk. Van Persie mu vyčítal, že ho nestaví. Marwijka štvalo, že si na něj vyskakuje cucák. Přeli se čím dál víc, až měli pocit, jako by vrazili hlavu do vosího hnízda, kdykoli se viděli.
Jediný světlý moment: vítězství v Poháru UEFA v roce 2002. Ale jinak? Trenér ho několikrát přeřadil do rezervního týmu. Na různě dlouhou dobu. A v předvečer utkání Superpoháru UEFA, kdy se Feyenoord utkal s Realem Madrid, vítězem Ligy mistrů, poslal mladého útočníka domů. Nelíbilo se mu jeho chování na tréninku.
Ze sestavy ho potom víceméně vytlačil Van Hooijdonk a Salomon Kalou. Odmítl prodloužit smlouvu a čekal na přestup. „Nemohlo to dopadnout líp. Arsenal mě zachránil.“
Zrod kapitána
„Sedni si,“ poručil mu Arséne Wenger. Van Persie věděl, že je zle. Udělal chybu. Šíleně hloupou chybu.
Byl konec února 2005, den po utkání v Southamptonu. V Arsenalu je od léta. Sedí vedle Denise Bergkampa, svého dětského hrdiny, hraje s Thierrym Henrym. K tomu vzhlíží od první minuty. Poprvé cítí, že umí míň než ostatní. Je to docela příjemný pocit. Zdravý.
Jenže teď, ach jo, teď to podělal. Arsenal na dálku bojuje s Chelsea o titul. Jsou to zběsilé dostihy o každý bod a rozhodnout může sebemenší ztráta.
V Southamptonu vedli 1:0 pak vyfasoval žlutou. Úplně zbytečnou. O půli si k němu Wenger přidřepl a speciálně mu domlouval, aby brzdil. A on? V 50. minutě se vztekle ohnal po soupeři. Červená! Domácí pak vyrovnali.
Druhý den si ho Wenger předvolal do kanceláře. Van Persie se posadil, jak mu přikázal, a očekával spršku nadávek. Trenér však nekřičel. Vůbec nezvedl hlas. „Jsi dobrý hráč. Ale to ty víš, viď?“
Van Persie pokrčil rameny.
Wenger se opřel o desku stolu. Tyčil se nad ním jako socha. „Jenže být dobrý nestačí. To je na téhle úrovni v podstatě každý. Pokud to chceš ve fotbale dotáhnout výš, musíš něco změnit.“
„Ale co?“vyhrkl Robin. „Co přesně?“
„To ti neřeknu. Přijď na to sám. „Wenger se zlehka usmál. „Teď jdi. A pokud jsi to ještě neudělal, všem se v kabině omluv. Procítěně, mladej.“
Byl to jeden ze zlomových milníků Van Persiho života. „Kdyby mě seřval, jak by to udělal každém druhej, za týden by se mi to vykouřilo z hlavy. Místo toho mě o sobě donutit přemýšlet, až mi bylo blbě od mozku, a já přestaů být natvrdlej amatér.“
Po odchodu Bergkampa a Ljungberga kryl záda Henrymu jako druhý nejlepší útočník. A když v roce 2007 zmizelo i jeho veličenstvo Thierry, převzal zodpovědnost a povinnosti velitele.
„Dlouho ho srážely zdravotní potíže,“ upozorňuje Wenger. Třeba sezonu 2009/2010 promarodil takřka celou. Naplno to rozbalil až loni. S 18 góly byl třetím nejlepším střelcem Premier League. „Oproti Henrymu hru i výtečně tvoří. Má vytříbenější techniku a připisuje si plno asistencí,“všímá si Bergkamp.
Od srpna už je to vyloženě jen na něm. Nebýt jeho, Arsenal by byl dobytnější než zahradní altánek. Chtěly by ho bohaté kluby. Tak jako Fábregase. Jako Nasriho. On ale zůstává věrný týmu, kde dospěl. Kde se stal lepším hráčem i člověkem. Velkým kapitánem.
Týmy v Anglii se nedávno zapojily do projektu Fotbalové hvězdy čtou dětem. Van Persie se při té příležitosti zmínil, že mu táta předčítal i Olivera Twistra od Charlese Dickense. „Všechno tam dobře skončí. Tak to v životě bohužel nechodí,“ povzdechl si.
„Jak to?“ zeptal se Wenger. „Podívejte se na nás. Všichni nás chválí, jak jsme sympatickej klub, ale co z toho. Letos zase nic nevyhrajeme.“
„No jo, ale v těch příbězích se to dobré stane až na konci, ne?“
„Jasně.“
„No vidíš. Tohle není konec.“
/Sport GÓÓÓL!/
číslo 3, ročník I., 5. března 2012
