Vždy jsem měl takové zvláštní spojení s Arsenalem. Začalo to ještě před tím, než jsem sem přestoupil. Ani nevím jak to vysvětlit. Teda kromě jednoho příběhu.
Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem videoher. Jsem z generace, která běhala venku. Snad jen s výjimkou FIFA. Většinou jsem hrál kariéru. Mód, kde jste manažer. Vždy jsem si vybral Arsenal, to byl můj FIFA tým.
Když jsem v Norsku vyrůstal, sledoval jsem hodně Premier League a z Arsenalu jsem měl opravu dobrý pocit. Viděl jsem klipy s Thierry Henrym a dalšíma Invincibles. Věděl jsem, že klub historicky vychoval řadu playmakerů, jako Fabregas, Nasri, Ozil – inteligentní technické hráče, skvělé s míčem a schopné překvapivých přihrávek. Hráče podle mého gusta.
Když jsem byl starší, kolem roku 2015, jsem se začínal ve FIFĚ objevovat jako hráč. Ze začátku jsem si moc podobný nebyl, ale byl jsem v té hře, to pro mě bylo obrovské. Takže logicky, první co jsem udělal, když jsem si hrál na Arsene Wengera bylo, že jsem koupil sám sebe. HAHA.
Já a Arsenal, to mi přišlo jako skvělé spojení. Tohle zvláštní spojení se změnilo v realitu, když jsem sem před dvěma roky přestoupil. Bylo to rozhodnutí, které mi změnilo život. Na trénink chodím každý den s úsměvem. Ale rozhodně to není mód Kariéra. Je to úplně jiná cesta, než jsem si ve FIFĚ představoval. V reálném životě si prostě nemůžete vybrat kam půjdete a že to bude perfektní.
Všichni se ptají, jak jsem jako teenager v Norsku zvládal všechen ten hype. Upřímně, nevím jak na to odpovědět. Je to zvláštní, ale v té chvíli mi to přišlo… normální. Myslím, že jsem byl moc mladý a možná moc naivní? na to abych tomu úplně rozuměl a vnímal, víte.
Lidé si přestavují, že jsem se všem zprávám musel vyhýbat a žít v nějaké bublině. Ale tak to nebylo. Většinou jsem si vše co o mě v novinách psali četl. Ale přečetl jsem si to, a řekl si „OK, fajn“ a hotovo, víc jsem to neřešil.
Měl jsem kolem sebe skvělou rodinu, kamarády a fajn život. Byl jsem kluk co miluje fotbal. Byl jsem celkem posedlý. V Drammenu jsem měl asi 100 metrů od domů umělý trávník. Tam jsem prožil celé dětství. Teď, když se někdy vrátím domů do Norska, na tom stejném hřišti děti postávají, povídají, občas vystřelí párkrát na branku a já si říkám „Co to proboha děláte?“ Takhle jsem si já s kamarády na tom hřiště nehráli. My hráli turnaje, jeden na jednoho. Byla to vážná věc.
Měl jsem velké štěstí, že jsem měl svého otce Hanse Erika. Byl mým trenérem v Drammen Strong, mém prvním klubu, pak i v Stomsgodset do mých 13 let a osobní trenér od malička. Hrával v první norské lize jako záložník. Takže jsem nehrával s klukama, ale trénoval s tátou, tvrdě trénoval.
Možná si myslíte, že je to klasický příběh otce, který tlačí na syna, aby se věnoval denně sportu. Bylo to přesně naopak. To já byl ten, který nutil tátu každý den se mnou trénovat. Znal věci, které ostatní rodiče ne a já se od něj chtěl učit, chtěl jsem mít navrch.
Zvlášť posedlý byl tréninkem rychlosti a toho abych vnímal své okolí. Vždycky trval na tom, abych před zpracováním míče kouknul přes rameno. V zimě, když se nedalo hrát venku, mě brával do haly, kde jsme pilovali kontrolu míče. Přihrával mi odrazem od lavičky a já ho musel zpracovávat. Stával mi za zády a vždy mě z jedné strany presoval. Já musel před zpracováním míče kouknout přes rameno a zareagovat a přizpůsobit se tomu odkud na mě tlačí.
Dnes, když vidíte jak se obtočím kolem obránce, ten dotyk s míčem a rychle čtení hry, to je hala. To mám od táty. V té době jsem se soustředil na to, abych byl nejlepší. Věděl jsem že mám talent, ale nedopustil jsem, aby mi to vlezlo do hlavy. Užíval jsem si to, užíval jsem si, že můžu hrát s kamarády za svůj domovský klub.
Pak se vše hrozně rychle vyvinulo. Ve 13 letech jsem debutoval za Stromsgodet. V 15 jsem se stal nejmladším hráčem co nastoupil za seniorskou reprezentaci. Pak se vše „zbláznilo“.
Pamatuji si, jak jsem nasotupil na 20 minut zápasu s Bulharskem v kvalifikaci na EURO 2016. Bylo to v Oslu, na stadionu Ulleval, kde víc než 20 000 lidí začalo bláznit. Pokaždé, když jsem se dotkl míče, jásali.
V Norsku jsme hrozně dlouho neměli žádnou „superstar“, takže byli trošku zoufalí. Pak, když slyšeli o tom mladém klukovi z Drammenu, chtěli věřit, že to konečně bude on. Ikdyž ještě netušili, jestli bude dobrý, nebo ne. To k tomu šílenému hype ještě přidalo.
Pak hype rostl a najednou jste spojování s Realem Madrid. Táta měl na starosti jednání s kluby, bylo toho opravdu hodně. Navštívili jsme Bayern, Dortmund, Manchester United, Liverpool a dokonce i Arsenal. Létali jsme soukromými letadly, cítili jsme se speciálně.
Neříkám to jen tak, ale skutečně jsem tehdy byl blízko přestupu do Arsenalu. Když jsme tam byli, měl jsem možnost trénovat v Colney. Potkal jsem Arsene Wengera. Vzal mě s tátou na večeři. Bylo to skvělé, ale zvláštní. Byl to Arsene Wenger! Legenda, kterou jsem sledoval v TV, když jsem vyrůstal. A najednou s ním sedím u stolu a jím steak a hranolky. Byl jsem nervózní a říkal jsem si, jestli mě zrovna teď analyzuje. „Analyzuje mě? Odsoudí mě, když sním hranolky? Možná bych je měl nechat. HAHA“
Tak proč nakonec Real? Hodně jsme o tom s tátou a celou rodinou mluvili. Nakonec Madrid je Madrid. Vyhráli Ligu Mistrů a měli tam nejlepší hráče na světě. Tenkrát jsem miloval Isca. S míčem byl neuvěřitelný. Další z hráčů podle mého gusta. Ale nejdůležitější částí jejich nabídky bylo, že měli Béčko, které hrálo regulérní soutěž (žádnou soutěž rezerv, nebo juniorku) a kde bych mohl okamžitě hrát dospělý fotbal. A manažerem byl Zinedine Zidane. Bylo to kompletně skvělé.
Než jsme jim to oficiálně oznámili, pamatuji jak jsme s tátou sledovali zápas Realu v TV. V jedné chvíli se na mě obrátil s telefonem v ruce s otázkou „Je čas, oznámíme jim to?“ Mluvili jsme o tom rozhodnutí hrozně dlouho. Bylo těžké odmítnout všechny ty skvělé kluby. Nakonec jsme to udělali. Táta měl v telefonu asi týden, nebo dva, uložený koncept. Něco jako „Martin se rozhodl a chce k vám přestoupit. Poku o něj ještě stále stojíte.“ Řekl jsem mu, ať ji odešle.
Moje přestavení, teď už je to trošku cringe, ale vím že o tom tehdy mluvilo spoustu lidí. Stal jsem se prakticky meme. Takže bych rád vysvětlil co se stalo.
Poslali letadlo, které nás ráno vyzvedlo v Norsku. Vzbudil jsem se, pořád napůl rozespalý. Vlasy mi trčely do všech stran. Neměl jsem čas se osprchovat. Oblékl jsem si první věc, co jsem našel. Něco formálnějšího jsem si dal do tašky a vyrazili jsme. Myslel jsem, že v Madridu na hotelu budu mít čas se osprchovat, převléct a upravit. Po přistání mi však došlo, že jedeme hned do tréninkového centra na lékařskou prohlídku a pak hned na tiskovku. Žádný hotel.
Říkal jsem si „Počkat, fakt to jako bude teď?“ Najednou sedím vedle legendy Emilia Buttragueňa, který byl v perfektním obleku, který mě představuje světu. Vím, že jste viděli ty fotky. Je ve starém pruhovaném svetru, neosprchovaný, snažil jsem se aspoň rukou narovnat vlasy.
Byl to největší den mého života. Byl jsem hráč, kterého Real Madrid získal, přes zájem spousty dalších klubů a vypadal jsem, jako náhodný kluk, kterého vytáhli z prohlídky stadionu. Buttragueňa mě představuje a já myslím jen na věci jako „Kéž bych si vzal aspoň jiný svetr. Mohl mi to někdo říct. Proč mi to nikdo neřekl???“
Další věcí na kterou jsem myslel, byla moje „Confirmation“. V Norsku je to zvyk, když dítě dospívá. Já měl svou v 15 letech. Je to pro rodinu a blízké přátele, a na konci máte krátký prostor. Při svém jsem totálně zamrzl. Moc jsem se styděl promluvit jen před svou rodinou. Lidmi, se kterými se cítím nejlépe. Na fotbalovém hřišti jsem měl sebevědomí, ale mluvit před lidmi. Ani náhodou.
O rok později, sedím před všemi těmi lidmi na tiskové konferenci Realu Madrid. Ve svém pruhovaném svetru. Umíte si to představit? Byl jsem naprosto mimo svou komfortní zónu, mohli jste mi to vidět v obličeji. Když byla řada, abych promluvil, na uších obrovské sluchátka a já šeptal v norštině něco jako „Jo mám ohromnou radost… um… jsem nesmírně hrdý.“
Paradoxně si myslím, že šlo o moment, který u spousty lidí změnilo to, jak mě vnímají. Když jste slavní, lidé o vás mají určité představy. Jako byste byl superhrdina, kdo dokáže cokoli. Umíte hrát fotbal, takže musíte umět i mluvit, celkově se chovat a dát za sebe vždy všechno. Ale to není vždy možné.
Myslím, že po té tiskovce lidé dokázali lépe pochopit čím si procházím. Viděli stydlivého kluka. Viděli jste dnešní 16 leté? Soucítili se mnou a viděli, že jsem normální kluk.
Pár dní po prezentaci jsem jel na první trénink. Bylo to neskutečné. Nebyl jsem dost starý na to, abych mohl řídit, takže mě musel odvézt táta. Odvezl mě na trénink s Iscem, Ronaldem, Benzemou, Modricem, Ramosem a Balem, jako by mě vysazoval u školy.
Přemýšlel jsem, jak se ke mě tihle hráči budou chovat v šatně. K tomu malému klukovi, který neumí ani slovíčko španělsky. Ale všichni byli milí, ti co mluvili anglicky – Kroos, Modric, Ronaldo – ti na mně ze začátku zvlášť dohlíželi. Radili mi a hrozně pomáhali. Upřímně si myslím, že se nikdo z nich skutečně nebál, že by je 16letý kluk připravil o místo v týmu.
S týmem jsme měli v plánu, že budu trénovat s prvním týmem a hrávat za béčko. Zdál se to být skvělý plán, ale skončilo to tak, že jsem nebyl součástí ani jedné skupiny. S béčkem jsem netrénoval, takže jsem si nevytvořil žádné vztahy. V áčku jsem byl jen kluk, co s nimi trénuje, ale zápasy jsem s nimi neabsolvoval. Cítil jsem se trochu odstrčeně. Vyl jsem zaseknutý někde mezi.
Už jsem nehrál s tou jiskrou, která byla pro mou hru typická. Hrál jsem moc opatrně. Víc jsem se bál, abych neudělal nějakou chybu, než aby se soustředil na svou hru. Moje hra byla vždy o tom, udělat rozdíl. Průnikové přihrávky. Dnes už vím, proč se stalo, co se stalo. Pořád jsem byl ještě kluk, ale naučil jsem se, že musím být nemilosrdný. Musí vám to být trochu jedno. Na hřišti musíte ukázat své pravé já.
Po pár letech jsem neudělal žádný progres. Noviny mi vyčítali, že jsem hned nenaplnil všechna ta očekávání. Byl jsem snadný cíl. Kdo mě zná ví, že se často směju. Z venku můžu často působit víc nerudně, než jsem. Díky tomu pro ně bylo snazší psát o mně, jak se nemohu přizpůsobit. Pamatuji si jeden titulek „Teď je to buď a nebo pro Martina Odegaarda.“ A já si pomyslel, buď a nebo? Vždyť je mi 18!
Možná, kdybych byl Španěl, dali by mi více času. Upřímně nevím, nakonec tak to s hypem chodí.Dneska jste buď nejlepší přestup v historii, nebo stojíte za ho*no. Nic mezi.
Poslyšte, nechci aby to vyznělo, že lituji času stráveného v Realu. Vůbec ne. Přestup do Madridu pro mě byl přínosem. Naučil jsem se spoustu o tom, co stojí za tím dostat se na vrchol. Sledoval jsem, trénoval a učil se od nejlepších hráčů na světě, svých idolů. Hrál jsem na Bernabeu. Naučil jsem se vypořádat s překážkami. Je to součástí toho, kým jsem dnes. Je to důvod, proč jsem dnes tam, kde jsem.
V těžkých chvílích jsem se nikdy nesložil. Říkal jsem si „Co můžu změnit. Jak se můžu zlepšit?“ Protože nejsem hráč, kterému stačí v největším klubu trénovat a čas od času si na pár minut zahrát. Vždy jsem přemýšlel co musím udělat, abych se stál největší verzí sebe sama. Proto jsem se potřeboval posunout.
Předtím v Norsku se zdálo, že jsem měl spoustu možností. O pár let později a já se musel smířit s tím, že už na mně kluby nestojí frontu. Když hrajete ve FIFĚ kariéru přejdete z Realu do Herenveenu, musíte si myslet, že jsem udělali něco špatně. Nic proti Nizozemské lize. Pro mě to však byla fantastická zkušenost. Hrál jsem pravidelně za první tým, přesně to jsem potřeboval. Svým hostováním, v Herenveenu, kde jsem dospěl jako člověk, i Vitesse, kde jsem dospěl jako hráč, vděčím mnohé.
V Herenveenu jsem si udělal řidičák (takže mě už táta nemusel vozit). Naučil jsem se být sám sebou a být sám za sebe zodpovědný. Ve Vitesse jsem potkal Leonida Slutskeho. Věřil v mé schopnosti, přesto po mě nechtěl v každém zápase nějaká kouzla. Zlepšil mé rozhodování a týmovost. Brzo se mi začali zase dařit i těžké, průnikové přihrávky.
Po dvěma a půl sezonami na hostování v holandsku jsem byl připraven vrátit se do LaLigy. A alespoň na dvě sezony se usadit v Realu Sociedad. To nakonec nevyšlo. Je to skvělý klub, na krásném místě. Fanoušci jsou opravdu propojení s klubem. Svým způsobem je baskicko podobné Norsku. Lidé působí více uzavřeně, ale mají daleko otevřenější srdce, pečují o vás a ochraňují vás. Stanete se jedním z nich a to se mi líbilo.
Hrál jsem dobře a byl jsem tam šťastný. Po sezoně ale zavolal Real a já si pomyslel, že tu šanci musím využít. To je to o co jsem od svých 16 let stál. Se Zidanem jsem z dřívějška měl dobrý vztah. Z doby, kdy trénoval béčko a dobře se o mě staral. Proto jsem doufal, že to tentokrát výjde. Pak jsem ale chytil Covid. Nastoupil jsem k prvním dvěma zápasům, ale nedařilo se mi. Pořád jsem ještě nebyl zcela zdráv. Pak jsem nedostal moc šancí, skoro žádnou. Pak jsem v TV sledoval Sociedad a říkal jsem si, že jsem tam ještě mohl být. Často jsem na to myslel.
Před lednovým oknem jsem o tom mluvil s agentem. Shodli jsme se, že s tím musíme něco udělat. Nevrátil jsem se jen proto, abych tu byl. Chtěl jsem hrát. Musel jsem hrát a zlepšovat se. Snažil se mě uklidnit. Říkal, že jsme jednu smlouvu právě zrušili, abych se mohl vrátit do Madridu. Že jsem vždycky říkal, že chci stabilitu a teď po 5 měsících chci zase odejít? Ale já už se rozhodl.
Můžu Realu jen poděkovat, že investovali do 16letého kluka. Všichni měli jen ty nejlepší úmysly. Nikomu nic nevyčítám, ale potřeboval jsem místo, kde se usadím. Kde najdu opravdový domov. To jsem našel na severu Londýna.
FIFA Kariéra. Tahle malá vzpomínka mi proběhla hlavou ve chvíli, kdy agent zmínil zájem Arsenalu. Cítil jsem, že je to ono. Měl jsem s Artetou videocall. Řekl mi o projektu. V té chvíli se ‚Arsenalu moc nedařilo. V tabulce byli 15., ale ten call… upřímně, vsadím se s každým, že po hovoru s Artetou budete věřit všemu co řekne.
Je úplně jinde, nedá se to popsat. Je nadšený do fotbalu, je to s ním intenzivní a je upřímný… občas trochu blázen. Ale když mluví víte, že vše co říká že se stane, se skutečně stane. Řekl mi o svých plánech. O tom co buduje. Věděl co se v klubu musí změnit. Vyprávěl mi o všech těch skvělých mladých hráčích – Saka, Martinelli, Smith-Rowe, atd. atd. Řekl mi jak mě chce zapracovat do týmu, jakou má pro mě pozici a jak se pod ním můžu zlepšit. Cítil jsem, že plánuje něco speciálního.
Ne, že bych potřeboval další ujišťování, ale dostal jsem taky spoustu zpráv od fanoušků Arsenalu na instagramu, abych podepsal. Ale nejen já, i celá rodina a všichni koho sleduji. Je to úžasná, aktivní skupina fanoušků. Různí lidé mi ukazovali, že pod jejich posty bylo spoustu komentářů jako „Vyřiď Martinovi ať podepíše s Arsenalem“. To bylo prostě wow.
Musím říct, že co jsem tu, fanoušci byli fantastičtí. Někteří lidé si myslí, že nám hráčům je to jedno, ale není. Na Emirates, pokaždé když vypíchnete soupeři míč do autu, celý stadion jásá jako byste dali gól. Davají vám sebedůvěru, že dokážete cokoli.
Na konci sezony 20-21 jsme skončili osmí, přesto nikdo v klubu nepochyboval, že cesta kterou jsem se vydali je správná. Všichni v nás věřili. Bylo to součástí plánu. Dokonce i během období, kdy se nedařilo. Jasně, že nás štvalo, když jsme přišli o Ligu Mistrů, zvlášť, když jsme to měli ve vlastních rukou. Ale poučili jsme se z toho. Vrátili se více semknutí, silnější, hladovější.
Bojujeme teď o titul, ale je před námi ještě dlouhá cesta. Věřte mi, na květen ještě nikdo nemyslí. Je to klišé, ale jdeme zápas po zápasu, trénink po tréninku. Kousek po kousku. Jedno ale řeknu. Jestli je ještě někdo, kdo v tento tým nevěří, poslouchejte má slova, tenhle tým nemá žádný limit, nic co by nemohl dosáhnout. Jsem hrozně hrdý, že jsem jejich kapitán a cítím, že tu zůstanu hodně dlouho.
Po vítězství s West Hamem na Boxing Day jsem měl možnost promluvit si s Arsene Wengerem. Bylo to poprvé od roku 2018 co byl na Emirates a také poprvé co jsem jej viděl, od chvíle, když jsem s ním večeřel steak s hranolkama. Hezky jsme si popovídali, říkal že mou kariéru dál sledoval. I poté co jsem si vybral Real. Byl upřímný a řekl mi, že v jedné chvíli měl o směřování mé kariéry velké obavy, ale teď, teď je rád jak se mi ve správném prostředí daří.
Uvědomil si, že od doby co jsem odešel z Norska, vše působilo tak nějak – dočasně. Neměl jsem stabilitu, hluboké spojení s klubem. Až doteď. Je to pro mě moc důležité.
Pokaždé, když vedu tým na hřiště na Emirates, na moment se zastaví a vychutnám si tu chvíli jen sám pro sebe. Chci si užít tu atmosféru, natěšené fanoušky. Pokaždé když hrají North Londom Forever, poslouchám a sám pro sebe si zpívám taky.
Pokaždé z toho mám husí kůži. Zavřu oči a vzpomínám na toho kluka na umělém hřišti v Drammenu. Kdybyste tomu klukovi ukázali tento okamžik a řekli mu, že je to jeho budoucnost… umřel by pro tu možnost! Byla to zatraceně dlouhá cesta, ale žiju svůj sen.
Jsem doma a to nejlepší teprve příjde.
Zdroj: /theplayerstribune.com/
