Reportér listu Daily Mail, mluvil s našim koučem o politice a jeho pohledu na současný svět. Přinášíme vám nyní překlad tohoto velmi zajímavého čtení. Rozhodně se máte na co těšit. Nevzdávejte tento článek kvůli jeho délce. Čtěte pečlivě.
Je zajímavé, že mluvíme o politice, v co věříte?
Politicky jsem pro výkonnost. Do roku 1990 byl svět rozdělen na dva, buď byli lidé komunisté nebo kapitalisté. Komunistický model nefungoval po stránce ekonomické, to víme všichni. Kapitalistický model ovšem také není bez chyb. Nemůžete ignorovat zájmy jednotlivce, ale věřím, že se svět pomalu vyvíjí. Posledních 30 let přineslo lidem ze západu trochu peněz, další politický krok bude vydělávání maxima peněz každým.
To by ale muselo být globální, protože kdyby jedna země měla maximální mzdy, každý by se do ní stěhoval.
Přesně tak. Ale pokud se podíváte na současné dění ve světě, největší problém je potřeba celosvětové vlády. Není jiná možnost. Předpokládám, že do 50-ti let se to stane skutečností. Jinak se budou problémy jednoho státu přenášet na druhý. Už to není tak, že pokud jste zaměstnanec a v sousední zemi se nedaří ekonomice tak jste v suchu, není to tak. Vše je propojeno.
To je logické. Je potřeba síly, která lidi sjednotí a zajistí dodržování pravidel.
Ano, všichni se snažíme žít jakoby to neexistovalo. Ale za 50 let bude v Evropě 4% populace. Opravdu si myslíte že můžete opustit Francii nebo Anglii izolovanou? To není možné.
Převedeno na fotbal, to co navrhujete je, že by měly být po celém světě stejná pravidla. Například platové stropy ve fotbale.
V tuto chvíli to tak nevypadá. Lidé akceptují, že 50 lidí na světě vlastní 40% jejího jmění. Dá se to akceptovat? Vážně si myslíte, že dvě miliardy lidí, kteří mají na přežití dva dolary denně to akceptují? Už to dlouho trvat nebude.
Jak tedy spojíte své myšlenky, které jsou skoro socialistické se svou prácí ve fotbale? Kde je člověk člověku vlkem, což si lidé vykládají jako problém kapitalismu?
Já myslím, že lidé žijí ve světě, kde se soutěží a lidé to milují. Lidé, kteří jsou soutěživí by měli být odměnováni. Ale peníze o kterých mluvím nemají nic společného s fotbalovými hráči. Fotbalisté si nevydělají nic oproti těm lidem o kterých jsem před chvíli hovořil. Nejlépe placený fotbalový hráč si v porovnání s nejbohatším člověkem světa vydělá jen zlomek.
Co já myslím, je, že jsme viděli první znaky už během ekonomické krize v Americe. Lidé revoltovali proti bonusům a Barrack Obama řekl, že už není přípustné platit tak velké množství peněz nikomu. Je to první znak. Dokonce v tak kapitalistické zemi jako je Amerika to není přijímáno. Je to poprvé, co jsem slyšel od amerického prezidenta, říct něco takového. Zabere to 10, 20 let než to lidé přijmou jako fakt. V soutěživém světě nedokáží všichni lidé držet stejné tempo, ti pomalejší odpadají. O ty se musíme postarat. Nesmíme je nechat umřít na ulicích.
Mluvíte přesně jako návrh Tonyho Blaira, který tomu říkal Třetí cesta. Nejbohatší lidé by se vzdali části svých úspor a dali by je těm na úplném dnu.
Možná bude jmění limitováno, ano. Ale musíte odměnovat lidi, kteří ženou svět kupředu. Ty, kteří vynalezli vakcíny, letadla, protože oni pracují ve dne v noci. Né ti co leží na posteli a čekají na další den. Lidé, kteří pracují dělají svět lepším a odměňovat takéto lidi je normální.
Jak teda realizovat myšlenku s pěnezi ve světě sportu? Nemyslíme jen platy, ale třeba skupování klubů nebo přestupy?
Vím, že o čem tady mluvím je v přímém rozporu se současným stavem fotbalu. Ceny za hráče se zvedají, jsou vyšší a vyšší. Pokud srováme částky před 10 lety a dnes, uvidíme že šly hodně nahoru. Ale žijeme ve světe, kde se soutěží a proto říkám, že něco z toho co se teď děje je finanční doping. V Arsenalu žijeme z peněz, které si vyděláme.
Ostatní kluby přijímají peníze od vlastníků. Nežijí z peněz ze zápasů. My máme sponzory, práva z televizí, permanentky, z toho žijeme. Já bojuji, aby klub žil z toho, co si sám vydělá a ne aby žil z toho, co mu kdo dá.
Ale Arsenal má stále masivní dluhy.
Máme dluhy, protože jsme stavěli stadion.
Ano, ale dluh je dluh, podle Michela Platiniho. Ten nerozlišuje mezi dluhem z nákupu drahého hráče a postavením stadionu.
Ano, to je chyba. Jsou to naprosto odlišné věci. S výstavbou velkého stadionu roste kapitál. Platini mluví, ale neví že v Anglii nás stála koupě parcely £125m. Ve Francii stojí 1€.
Protože všechno je národně financováno.
Přesně tak.
Když se tedy podíváte na Chelsea a Manchester City, jak se cítíte.
Nejsem závistivý.
Ani podrážděný? Když lidé dávají přednost klubu, který nemá ekonomické problémy jako vy?
Pro mě není problém přijmout, že některé kluby mají více peněz než Arsenal. My se snažíme jít jinou cestou, která je alespoň pro mě, čestná. Jsou tu určité základy. „Stavíme stadion, tak přivedeme mladé hráče, abych nemusel na trh hráčů bez peněz, které jsme utratili za stavbu stadionu.“ Vytvořil jsem tým. Vytvořili jsme styl hry, jistou kulturu v klubu, protože ti chlapci přicházejí v 16 nebo 17 letech a žijí s námi tak mají ke klubu pouto, protože vyrůstali pospolu.
Lidé, které potkáte od 16 do 20 let, to jsou vztahy které v životě pokračují. To je náš případ a snad nám to dodá jiný rozměr síly, kterou ostatní kluby nemají. Pohráváme si s úspěchem. Ne minulý rok, protože jsme nebojovali o titul, ale v roce 2006, kdy jsme byli ve finále Ligy mistrů. Tým stál pospolu a měli na to vyhrát jenže se to nepodařilo. A od té doby jsou pochybnosti jestli můžou něco vyhrát.
Jak tedy odpovíte na kritiku, i z vlastních řad, že máte tak neotřesitelnou důvěru ve své hráče? Že jste dva z nich pustil a přitom žádného nekoupil?
Ano, ale jakmile se do této pozice dostanete, jste v pasti. Když měl Cesc 18 nebo 19, nechal jsme ho hrát s Vieirou ve formaci 4-4-2 a viděl jsem že to nefunguje. Potom jsem se musel rozhodnout zda nechat Paddyho jít, protože spojení Gilberto a Vieira fungovalo, Fabregas s Gilbertem také, ale né Fabregas s Vieirou. Ale Cesc měl 19 a já věděl, že pokud nebude hrát, bude chtít odejít a tím bychom riskovali všechno, všechnu tu práci, kterou jsme do tohoto hráče vložili. Nyní čelíme tomu samému s Jackem Wilsherem.
Je mu 17 a nemůžeme po něm chtít, aby hrál každý zápas, odehraje pár utkání. Ale příští rok už bude hrát pravidelně v základu, bude to chtít. Pokud ale koupíme hráče na jeho pozici, bude chtít odejít. To je důvod proč vyznáváte buď politiku kupování hotových hráčů, 23+ anebo to dělat tím naším způsobem. Tým, který máme má už 23 let v průměru a myslím si, že jsou dostatečně vyspělí, je to pro klub velmi důležitý rok, přímo masivně. Vím, že lidé už nemají trpělivost.
Myslíte si, že tým to zvládne?
Ano
A co byste nazval tím zvládnutím?
Vítězství v Premier League. Je to ambiciozní konstatování, vím to. Ale co jiného by to mohlo být? Pokud řeknu druhé místo, nikdo se s tím nespokojí.
Myslíte si, že v nákupu hráčů vězí nebezpečí. Ale kdyby vám dal někdo k dispozici £100m a řekl, že to musíte utratit, co byste dělal?
Mám to utratit za jednoho hráče nebo více?
To je na vás.
OK, nejsem proti tomu. Pokud máte peníze a najdete hráče, který rozhoduje zápasy a má kvalitu, a nezáleží na tom jak drahý je, měl byste to udělat. Ale takových hráču mnoho není.
Proto jste odmítnul Real Madrid? Když vás kontaktovali, museli vědět co se bude dít. (Wenger přikyvuje) Mohl jste vést celý tento projekt. S Ronaldem a Kaká. Proč jste nepřijmul?
Chci tady tu práci dokončit. Vybudoval jsme tento tým. Kdybych ho opustil, zradil bych své zásady a přesvědčení. Je to jednoduché. Nemělo to co dělat s Realem Madrid. Bylo to o Arsenalu. Mám tu projekt, který jsem začal před čtyřmi lety a chci jej dokončit, nemohu opustit tento tým.
Neznamanel by pro vás úspěch v Realu Madrid, takový díky kterému se utratily velké peníze, tolik co v Arsenalu?
Věřím v práci, ve spojení mezi hráči, to dělá z fotbalu týmový sport. Můžete vyhrát různými způsoby.Zajímá mě týmová etika. Nejsem fanda tenisu, ale mám rád Davis Cup. Nefandím golfu, ale mám rád Ryder Cup. Je to zvláštní, vím to.
Zdá se, že je napětí mezi mužem, který nechce vyhrát za každou cenu, protože odmítnul Real Madrid aby zůstal v Arsenalu.
Pokud bych šel do Realu, určitě bych utrácel. Podle mě je ale důležitější se podívat co máte ve vlastním klubu k dispozici a analyzovat jak moc můžete být úspěšný. Arsenal bude více úspěšnější, když postavil stadion, není to vůbec lehké postavit stadion a zůstat tam, kde jste byl. Podívejte se na kluby, které postavili stadion a na jejich současnou pozici dnes. Derby County, Leicester City, Coventry City, Southampton. Všechny šly dolů.
Je také těžké zůstat, tam kde jste a přesto aspirovat na vítězství a být zavázán atraktivnímu fotbalu? Jeden známý v kanceláři říkal, že pokud byste nebyl za zavázaný a improvizoval jste, vyhrál byste více trofejí.
Ano, ale pokud se vás zeptám, kdo byl nejlepší tým na světě řeknete Brazílie. A hrají pěkný fotbal? Ano hrají. Který tým vyhrál minulý rok vše co mohl? Barcelona. Krásný fotbal. Nejsem proti tomu být pragmatický,
Popsal byste tedy fotbal jako umění? Vidíte estetickou kvalitu a nejenom funkčnost a efektivitu? Hýbe to s vámi?
Věřím, že cíl všeho živého je, aby se jeho činnost stala uměním. Když čtete fantastickou knihu, hýbe to s vámi. Objevíte v sobě něco nového. Pokud však žijete jako zvíře, v čem je pak smysl? Co dělá život zajímavým, je naše snaha přiblížit tyto činnosti k umění. Fotbal je takový. Když sleduju Barcelonu, vidím umění.
Jak tedy reagujete na fotbal? Díváte se na hodně videí ze zápasů, reagujete jen intelektuálně?
Objevuji věci, které se dají použít. Které mohu napovědět hráčům, aby je použili ve hře. Ale jindy si hru užívám jako muziku. Sedím tam a občas se soustředím je na 20 minut. Ale když to dělám, tak se soustředím na každou maličkost. Když hráč přihraje, jestli mohl přihrát lépe, co udělal špatně. Ale jinak se se svou manželkou bavím jako normální chlapík, který sleduje fotbal. Ale v momentech, kdy tu hru bedlivě sleduji, tak si ty momenty pamatuji abych je mohl předat svému týmu.
Tento rok vám bude 60. Je to dlouhá doba na to žít jako hráč. Někteří lidé vydrží dávat fotbalu jen do svých 40-ti let. Vy jste zasvětil fotbalu celý svůj život.
Ano, ale pro každou vášeň musíte zaplatit cenu. To říkám i hráčům Když jste hladový, jen váš žaludek říká, že jste hladový, jen část těla. Když jste hladový po úspěchu, je to celým tělem. Není to jen část těla, která chce v sobotu odpoledne zvítězit. Je něco ve vašem těle, co vám říká, že je důležité tuto vášeň naplnit a podřídit tomu vaše skutky. To je základ života. Dělám věci, které se mi nechtějí dělat. Někdy místo tréninku bych raději zašel do parku se projít a užít si života, ale to není má vášeň.
Občas se sportovci stane, že vše vyhrává, vše se mu daří, ale řekne si: Záleží na tom?
Ano to je post-natální deprese. Je to to samé jako u rodiček.
Míváte to?
Samozřejmě. Když se dostanete na takovou úroveň. Je to jako když berete drogy. Pokud vystavíte své tělo, i nervový systém takové zátěži, musí přijít útlum, není jiná možnost.
Přemýšlel jste někdy, zda je fotbal natolik důležitý abyste mu zasvětil celý svůj život?
Samozřejmě.
A jak jste si na to odpověděl.
Nejdůležitější v životě je mít cíl a jít si za ním. Potom je zbytek méně stresující. Je špatné nemít svůj cíl. Vstanete ráno, užijete si jednu, dvě minuty, ale co potom? Někde v každém z nás leží touha být užitečný, být potřebný, mít své kvality a ukázat je světu.
A váš cíl to udělat je velmi velký.
Nejsem si jistý. Věřím, že sport na té nejvyšší úrovni je velká lekce. Každou sobotu, je zápas, pokud selžete, každý řekne že jste idiot. Neříkám, že je to správné nebo špatné, tak to prostě je. Když prohrajete, zeptáte se sám sebe, proč? Řeknete si, že jste tým nepřipravil dostatečně a příště to uděláte lépe, abyste lidi znovu nezklamal. Stanete se v přípravě pečlivý a důsledný a tím jsem se stal já. Vím, že zním jako robot.
Je robot dobré přirovnání?
Ano, každý kdo má cíl se chová jako robot.
Musíte být úspěšný abyste takto ospravedlnil své činy?
Ano
Pokud by tedy byl moment, kdy byste věděl že už nemáte Arsenalu co dát, bodlo by vás to u srdce?
Musíte si položit otázku, zda jste vy špatný, nebo je vaše politika špatná. Pokud je odpověď ano, pak se musí náležitě něco stát.
Koho se tedy snažíte přesvědčit jako manager Arsenalu?
Když jste manager Arsenalu a prohrajete zápas, jedete domů naprosto znechucení. Potom si uvědomíte, že to ovlivní celý váš víkend. Celou vaši rodinu. Cítite tu váhu a tu odpovědnost. Někdy je dobré to ignorovat a být trochu sobecký, protože když nad tím začnete přemýšlet, stane se z vás blázen.
Podívejme se na tu světlou stránku. Rodiny soupeře se kterým jste prohrál jsou šťastné.
Když jsem trénoval Nancy, Platiniho otec byl ředitelem klubu. Měli jsme špatný tým a vyhráli jsme každý třetí zápas. Jednoho dne mi řekl: „Víš co už nemůžu vystát? Když vidím lavičku soupeře jak po každém gólu skáče radostí.“
To jste cítil s Alan Pardewem? (Wenger měl s Pardewem jeden konflikt, který se týkal oslavy gólu.)
Ano. Myslel jsem potom na Platiniho otce. Jedna z věcí, které jsem objevil v Japonsku bylo z koukání na sumo zápasy. Nakonci nikdy nemůžete říct kdo vyhrál a kdo prohrál, protože neukazují emoce, mohly by ztrapnit poraženého. Je to neuvěřitelné. Proto učím tým umírněnosti.
To vysvětluje vaše chování při zápasech. Lidé vás vnímají jako klidného a rozhodného, ale když kamera zabírá někoho jiného najednou se chováte jinak.
Ano stává se to, ale v různých částech roku. Někdy jste pod velkým stresem nebo jsou časy, kdy jste méně odolný vůči sebekontrole.
DRUHÁ ČÁST
Nemůžete být od přírody neůvěřivý člověk. Jedna z věcí, které jste toto léto udělal, bylo prodání dvou vašich hráčů Emmanuela Adebayora a Kola Tourého do Manchesteru City, jednoho z hlavních rivalů v bojo i místo v Lize mistrů. To je znak sebevědomého muže, možná až příliš
Pravda, ale nakonec to dospěje do následujícího bodu. Můžete zabránit City v tom aby vytvořili velký tým? Nemyslím si to, protože mají k dispozici mnoho peněz. Má jediná otázka byla jestli si můžeme dovolit Adebayora prodat, když byl méně důležitý. Z toho mít strach by byl problém.
Popisujete se jako emocionálně založený člověk, obzláště co se týče čelení stresu. Když nejste na hřišti, projevujete emoce?
Nejsem extrovert. Nerad ukazuji své emoce. Nazačátku své kariéry jsem se naučil své emoce kontrolovat. Tím, že z vás vycházejí můžete někdy týmu ublížit. Například po zápase můžete váš tým seřvat a říct věci, kterých budete litovat. To nedělám. Naučil jsme se tomu v Japonsku. Manželovi tam zemře žena a on jde do práce a nikomu o tom nepoví. Nechtějí zatěžovat svými problémy ostatní spolupracovníky.
To není zrovna zdravé, že ano?
Pro tu osobu je to hrozné. Kdykoliv je ve světe nějaké trauma, psychologové chtějí aby o tom lidé mluvili, protože je důležité to ze sebe dostat. Občas zato, že to v sobě dusím, platím cenu.
Jak se to projevuje?
Nevím co to dělá mému zdraví. Ale v mojí hlavě to problémy způsobuje, to je jisté.
Zahrnuje to taky, když říkáte, že jste neviděl něco co bylo namířeno proti vašemu hráči a přitom všichni víme jak to skutečně bylo?
Ano, protože si říkáte. Proč to udělal? a neumíte si to vysvětlit. Ale když si tím získáte pověst, dokonce i když se opravdu nic nestalo a vy to řeknete, lidé vám nevěří. Ale někdy jsem to viděl, ale lhal jsem a řekl jsem, že jsem to neviděl jen abych ochránil hráče.
Jste velmi disciplinovaný, pracujete velmi tvrdě, kontrolujete emoce. Jak vycházíte s hráči? Je otcovský nebo čistě profesionální vztah?
Všeobecný. Profesionální. Je to povolání, kde musíte mít pozitivní pohled na lidskou povahu nebo se stanete paranoidní. Vždy si musíte myslet, že to hráč chtěl udělat dobře. Znal jsme pár trenérů, kteří se s tím neuměli smířit. Jako trenér nesmíte být podezřívavý. Když příjde do práce nový šéf, je podezřívavý na všechny pod sebou. Zblázní se z toho. Trenér je tu od toho aby pomohl, musí si myslet, že když pomůže správným způsobem tak se mu hráči odvděčí.
Myslíte si že to byl právě problém Josého Mourinha, že byl podezřívavý ke všemu?
Neznal jsem ho dobře, takže ho nemůžu soudit. Mě rozhodně podezříval.
A Sir Alex Ferguson?
Nyní máme dobrý vztah, ale tak to vždycky nebylo. Zlepšilo se to od té doby co jsme přestali s United bojovat na té nejvyšší úrovni.
Jste dobrý kamarád s ostatními trenéry?
Ne. Nemá to co dělat s kvalitou toho člověka. Například bych zavolal trenérovi Evertonu, proti kterému hrajeme v sobotu a řekl bych mu „Poslyš, ten hráč mě rozčiluje nevím co s tím“ okamžitě by toho využil. Některé trenéry respektuji, za to co v životě dokázali, ale nemůžete být s každým kamarád a být pořád otevřený.
Proto nechodíte po zápase na skleničku?
Po většinu času ano. Co můžete říct po tom když jste vyhrál? A pokud jste prohrál, tak chcete být co nejrychlej idoma a připravit se na další zápas.
Co lidé se kterými pracujete, je mezi nimi a vámi taky bariéra?
Ano je, protože jsem šéf. Musí tam být také důvěra, protože jinak by to nefungovalo.
Jak to vztahujete na hráče? Je vám 59, jste jiná generace a oni žijí odlišným životním stylem. Když jste byl mladý hráč a přijel jste ze Štrasburku do Cambridge a zapsal jste se na třítýdenní kurz angličitny, místo toho abyste jel na dovolenou. Už tehdy jste studoval.
Co máte společného v kabině?
Přijel jsme zde protože jsem si neuměl představit, že bych žil jen ve Francii. Chtěl jsem vést mezinárodní život a měl jsem pocit, že to poznám v Anglii. Měl jsme vzdělání ze dvou zemí: Německa a Francie. Byl jsem Francouz s vlivem z Německa, i způsobem jakým se dívám na fotbal to cítím. Byl jsem narozen těsně po válce, byl jsme vychován k nenávisti vůči Německu, ale když jsem překročil hranice uviděl jsem, že lidé z Německa jsou stejní. Chtěli být jen šťastní a domyslel jsem si, že bylo naprosto stupidní je nesnášet. To mě nakoplo k tomu, abych chtěl jezdit po celém světě.
Už od útlého věku jste měl na normálního hráče jiný rozhled.
Byl jsem v Maďarsku, o prázdninách na jeden měsíc. Chtěl jsem vidět jak fungoval komunistický režim. Cestoval jsem všude. Přijel jsem přesvědčený, že to nikdy nemůže fungovat.
Myslíte si, že se tak chová dnes někdo z vaší kabiny?
Aby byl tým úspěšný, musí být hráči inteligentní. To né vždycky znamená, aby chodili do školy. Analyzují problém a najdou řešení. Inteligentní hráč, který se umí odhadnout, odhadne jaký byl jeho výkon. Reportér se ho zeptá „Jak hodnotíte váš výkon?“ Hráč ví, že hrál na nic a tak řekne, že to nestálo za nic a že udělal to a tamto špatně. Pojede domů zamyslí se a příště to už nedělá. Takové hráče mám rád. Ale když fotbalista zahrál mizerný zápas, a přesto řekne, že hrál skvělě, tak o něj mám obavy.
Kdy „vypínáte“ o fotbalu? Nebo naplňuje celý váš život?
Ano zabírá. Když se v tom pohybujete 30 let, je nemožné tomu uniknout. Je to bláznivé.
Takže ve vaší obsesi je bláznivost?
Ano.
Dá se říct, kdo byl ve sportu vyjímečný?
Ano. Pracoval jsem 10 let s Dennisem Bergkampem a nikdy jsem neviděl takového puntičkáře. Záleželo mu na každé maličkosti. Byl neuvěřitelný, na i mimo hřiště. To samé Thierry Henry. Když jste Titimu zavolali v 10 večer, byl doma. I když mu bylo 23 let. A mluvit s Thierrym o fotbale, to je šílenství, nemůžete ho porazit.
Dělal jste to někdy? Telefonáty v 10 večer? Jako test?
Většinou ne, nemůžete kontrolovat lidi v Londýně – musíte být optimista.
Přál jste si někdy uniknout této obsesi? Neřekla vám někdy dcera nebo manželka „Poslyš Arséne, zklidni se.“
Podívejte se, Sir Bobby Robson umřel. Viděl jste jeho poslední zápas? Bylo to sice jen pro charitu, ale Bobby měl stále tu jiskru v oku. Mohl sedět doma, ale chtěl na fotbal. Zbývaly mu dva, tři dny a chtěl jít na zápas. Doma by asi seděl a přemýšlel o smrti, možná by byl vystrašený. Fotbal byla jeho vášeň.
Bojíte se co jaký bude váš život po fotbale?
Samozřejmě.
Co se stane s odhodláním a vášní které máte, pokud už nebudete na vrcholu své trenérské činnosti?
Nemůžete být pořád na vrcholu. protože potřebujete psychickou sílu. Musíte se rvát o vítězství. To se pomalu v životě míchá se zkušenostmi, s porozuměním, se vztahy s hráči. Myslím si, že stále ve fotbale budu účinkovat až skončím jako trenér. Možná jako chairman.
Nechtěl byste objevit něco nového?
Uměním bych například nepohrdnul.
Jaké máte rád malíře?
V tuto chvíli mám blíže k abstrakci.
Chodíte do galerií?
Ano, protože mám kamaráda, který jednu vede. Galerii v Nice, když mám čas zajdu tam.
Byl jste někdy v Tate Modern?
Ano, ale předtím než jsem zde byl managerem. Od té doby ne.
To není Tate Modern. To je Tate Britain. v Tate Modern jsou nyní hlavní abstraktní díla, líbilo by se vám tam. Co filmy? Jaké máte rád?
Viděl jsem jich hodně. Hlavně ty ze 70. let. Fellini, Fassbinder, tohle období. Naposledy jsme viděl Lovce jelenů. To se mi velmi líbilo. Klasika. Posledních 10 let, jsem ale mnoho filmů neviděl.
Co tedy děláte když příjdete domů?
Fotbal. Politika. Debaty o společnosti. Potom vypnu kdy chci. Politické debaty ohledně volby amerického prezidenta byly fantastické, jako ve Francii. Pro mě to byl Arsenal vs. Manchester United.
Mohl byste být politický poradce. Mohl byste začít fušovat do politiky
Ano, to by mě také bavilo, to je pravda. Jsou tu jisté paralely. V politice je poražený ten, který začne ukazovat svou agresi. Základní pravidlo.
To je pravda také ve sportu.
Ano. To říkal každý o Kevinu Keeganovi v Newcastlu. Prohrál protože se chytl s Fergusonem. Není pravda, že sestoupili protože měli špatnou defenzivu, to si ale lidé myslí.
Jaký je nejlepší politický řečník kterého jste viděl?
Nicolas Sarkozy je dobrý. Obama má velké charizma, ale nemá zkušenosti v politice. Je to muž, který může změnit svět, ale nemá za sebou 20 let v politice. Sarkozymu je 54 a už před 30 lety měl proslovy. To je masivní rozdíl.
Byl jste vzhůru celou noc jen abyste sledoval volby v USA?
Ano. Mám v USA přátele, ve chvíli kdy byl Obama zvolen, tak od něj dostali děkovnou SMS. Byla to skvělě organizovaná kampaň.
Dříve jste přirovnával podobnosti k politice, Jak kontrolovat emoce, ovládnout strach…
Pokud se zamyslíte nad svým vzděláním, je to o strachu. Strach být neúspěšný, zklamat lidi, zklamat sebe. Tiskovky jsou také o strachu. „Co se stane když pohrajeme? Co se stane když nevyhrajete? Proč nikoho nekupujete?“ Vše je doprovázené strachem.
Jak se tedy nad to povznášíte? Obzvláště když vám není dobře a jste nucen pořád odpovědět si na ty otázky sám?
To je ten problém. Když se tím necháte nahlodat a začnete mít pocit, že když to neuděláte tak se svět zboří. Potom se stanete snadno manipulovatelným. Zleva doprava. Dostanete se do fáze, kdy nemůžete říct hráčům „Věřím, že jste dobří“, život je plný příkladů vlivu a víry. Ráno uvidíte štěstí nebo smutek a ovlivní to váš celý den.
Tak funguje placebo efekt. Vemete si prášek, který nedělá nic, ale vy si myslíte že vám má pomoct a bude fungovat. Ale na koho se obracíte, když máte nějaký problém? Kdo vás dostává z kaše?
Vždy se někdo najde. Většinu života jste na dně, ale to je hloupost. Náš čas zde je limitovaný, nevíme kdy skončí a je zbytečné strávit ho v útrapách. Pokud toho nejste schopný, je těžké vás vytáhnotu z bryndy. Kyž pracujete jako trenér, každý vás chce potopit, na to si musíte dávat pozor.
Dostane se k vám ta negativita?
Jsem normální člověk, který má slabosti. Někdy je těžké být pozitivní, když prohráváte zápasy.
Vzpomínám si, že před nekolika lety, bylo to v dubnu po porážce s United v FA Cupu 4:0. Řekl jste „Ještě je porazíme a vyhrajeme titul.“. Přitom jste na ně ztráceli 6 bodů. Každý si říkal, že to nemůžete myslet vážně.
Souhlasím. Ale nikdy nikdo nic nedokázal bez bláznivého přesvědčení, které se potom vyplnilo a každý byl překvapený.
Poslední fotbalová otázka. Rada v Arsenalu nedávno změnila postoj. Obrátili se zády k prohlášení, že máte mnoho peněz na utrácení a přivedení posil.
Myslím si, že jim došlo, že mě tímto prohlášením vystavili velkému tlaku, nepomohlo mi to. Podle mého názoru, byli taky pod velkým tlakem když vydali toto prohlášení. Nyní jsme prodali dva hráče a máme peníze k dispozici.
Takže si myslíte, že Arsenal může dosáhnout svých cílů bez pomoci Alishera Usmanova zvenčí?
Ano, náš ekonomický model je dobrý, dokud se držíme na špici. Za šest nebo sedm let budeme za vodou. Ale to není má starost. Firma funguje nejlépe, když každý dělá to, za co je placen.
Takže na vás představenstvo netlačí abyste přijmul pomoc zvenčí?
S touto ekonomickou politikou jsem souhlasil před šesti nebo sedmi lety a tento rok uvidíme, jestli to bylo správné rozhodnutí. Proto bude tato sezona tak zajímavá.
/dailymail/
