Merino o životě s otcem fotbalistou

Náš španělský záložník mluví o tom, jak fotbal v jeho rodině ovlivnil jeho život a dosavadní kariéru.

Mikel Merino se narodil jako fotbalista. Jeho otec, Angel Merino, měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru v La Lize, během níž hrál za šest různých klubů, než se stal manažerem. Když se Mikel v roce 1996 narodil, byl pravděpodobně na vrcholu své slávy – pravidelně nastupoval ve středu pole Celty Vigo.

Není tedy pochyb o tom, že Mikel má fotbal v krvi. „Fotbal je moje vášeň,“ říká. „Fotbal je důvodem, proč každý den žiji s takovou intenzitou a miluji ho. Nemůžu si pomoct, ale musím se na fotbal dívat a hrát ho. Miluji, když mám kolem sebe míč.“

Lásku ke hře však Mikelovi v mládí nevštípil jen jeho otec. Náš záložník také připisuje zásluhy velmi vlivnému trenérovi z počátků kariéry, jehož rady a hodnoty zůstaly pro Mikela základními principy po celou dobu jeho kariéry, jak vysvětluje: „V dobách, kdy jsem byl mladý, se náš trenér, který byl opravdu dobrým přítelem mé rodiny, zaměřoval na mentální stránku fotbalu.“

„Učil nás, abychom si hru užívali, snažili se být dobrými spoluhráči a snažili se dělat všechno pro to, abychom byli nejlepší verzí sebe sama. Samozřejmě pak k tomu přidával i technické základy: přihrávky pravou, přihrávky levou, jak udržet rovnováhu těla a tak dále. Ale pro mě byl tehdy hlavní důraz kladen především na mentální aspekty hry.

Jmenoval se David Cabrera. Měl přezdívku ‚Pi‘ a vlastně jsem s ním stále v kontaktu,“ dodává Mikel. „Bylo mi pět nebo šest let, když jsem začal hrát, tehdy byl můj školní tým první, ke kterému jsem se připojil. Pi byl pro hráče opravdu, ale opravdu dobrý. Nejen kvůli trénování, ale měl s hráči dobrý vztah, něco jako mentor.“

„Chtěl z nás vychovat dobré lidi, nejen dobré hráče, takže nás vždycky kontroloval, ujišťoval se, že je s dětmi všechno v pořádku a vždycky mluvil i s rodiči. Takže to byl pro nás všechny dobrý začátek.“

„Rodiče byli ti, které jsem následoval, co se týče chování a učení se od nich, ale Pi byl pro mě také důležitý a fotbal byl moje velká vášeň, i díky jeho výchovnému aspektu, protože nás učil nejen o věcech na hřišti.“

Jeho otec Angel odehrál v profesionální kariéře více než 500 zápasů a poté působil jako trenér v Osasuně a Pena Sportu, takže Mikel měl vedle sebe vždy vůdčí vliv – někoho, kdo si tím prošel.

Mikelovi je nyní 28 let, je to zkušený záložník a mistr Evropy se Španělskem, ale stále se občas opírá o rady svého otce?

„Ano, protože oba prostě milujeme fotbal, milujeme taktiku, a protože je i trenérem, ví, co se ve hře děje. Ještě teď spolu mluvíme o každém zápase, o akcích a situacích, kde se můžu zlepšit a podobně.“

„Ale když jsem vyrůstal, to, že jsem ho měl u sebe, mi hodně pomohlo,“ dodává Mikel. „Nejen povídání o taktice nebo o fotbale, ale také to, že jsem viděl, jak se chová. Když jsem měl v mládí potíže nebo problémy ve hře, v těch letech, kdy jsem se trápil, taková poselství, která mi posílal, byla vždy o tom, abych byl trpělivý.“

„Říkal mi, abych se pořád snažil a hrál dál. Také mi říkal o tom, abych byl zodpovědný za své činy. Říkal mi, abych si nemyslel, že za něco mohou ostatní, ale abych vždy přemýšlel o tom, co mohu udělat, abych to zlepšil? Co jsem udělal špatně a co musím udělat lépe, abych tento problém překonal.“

„Kdysi býval mým největším kritikem!“ Mikel dodává. „Teď mi asi neříká všechno, co si myslí, to moje matka je teď spíš kritik! Ale vždycky mi pomáhal.“

„Vždycky mi říkal, abych se kritikou příliš netrápil. Poslouchej důležité lidi kolem sebe, ty, kteří pro tebe chtějí to nejlepší a ber to jako pozitivum. Nevnímej to negativně a nezlob se nebo se nerozčiluj – využij to jako palivo od těch lidí, kteří pro tebe chtějí to nejlepší.“

Mikelův strýc, Angelův starší bratr Julian, byl také profesionálním fotbalistou, hlavně v nižších španělských divizích, takže v genech zřejmě něco je.

Mikel vzdává svému otci hold svými gólovými oslavami, při nichž krouží kolem rohového praporku, stejně jako to slavně udělal jeho otec poté, co v roce 1991 skóroval za Osasunu. Mikel to poprvé napodobil, když skóroval za Španělsko na Euru, na stejném stadionu ve Stuttgartu, kde se Angel trefil v Poháru UEFA.

Jeho otec však nikdy nehrál za zahraniční klub. Mikel je v Anglii už podruhé, v roce 2017 hrál za Newcastle, kam byl zapůjčen z Borussie Dortmund.

„Ze začátku to bylo samozřejmě těžké,“ říká Mikel o svém prvním stěhování do zahraničí, protože člověk je vždycky zvyklý být ve své komfortní zóně. Rodiče vám všechno zařídí, mluvíte svým jazykem, cítíte se skvěle.

„A pak se najednou musíte přestěhovat do Německa a snažit se mluvit německy nebo anglicky, což neumíte. Pak do Newcastlu a naučit se přízvuk, což je ještě těžší než němčina!“

„Ale všechny tyto zkušenosti vás posouvají vpřed a pomáhají vám dozrát. V budoucnu se ukážou jako užitečné a právě teď mám pocit, že jsem připravený na cokoliv, co přijde, protože jsem předtím zažil ta období, kdy jsem byl mimo svou komfortní zónu a musel jsem se přizpůsobit, naučit se nové jazyky a nějakou dobu se necítit úplně pohodlně.“

Mikel však nyní v Premier League exceluje. Přišel s pověstí fyzicky silného hráče, který vyhrává souboje a dominuje ve středu pole a v této sezoně v lize zatím vyhrál 56 soubojů. Před naším nedávným zápasem s Aston Villou měl v průměru jeden vyhraný souboj na každých 12 minut na hřišti, což je větší číslo než u kteréhokoli z jeho spoluhráčů.

Jeho fyzická zdatnost však nebyla vždy jednou z jeho hlavních předností, když vyrůstal.

„Když jsem byl malý, asi v osmi nebo devíti letech, byl jsem na opravdu, opravdu dobré technické úrovni,“ říká. „Ale když jsem pak začal dospívat a dospěl, dozrál jsem o něco později než ostatní. Takže po fyzické stránce jsem byl ve srovnání s ostatními hráči trochu nerozvinutý.“

„Takže jsem musel držet krok s ostatními prostřednictvím svých technických, taktických a mentálních aspektů, protože po fyzické stránce jsem na tom ještě nebyl dobře.“

„V těch letech jsem se trochu trápil, ale když mi bylo 17 let, ve druhém ročníku akademického týmu, za jedno léto jsem hodně vyrostl. A právě v tom roce jsem se začal dostávat na opravdu vysokou úroveň.“

„Pak jsem se začal více rozvíjet. Stal jsem se vyšším a silnějším a techniku už jsem měl, protože jsem se na ni soustředil dříve. Před tím létem jsem hrál hlavně jako křídlo, protože jsem byl malý a měl jsem dobré technické schopnosti.“

„Ale pak jsem vyrostl, zesílil a začal jsem hrát jako záložník. Tehdy jsem se začal učit hrát ve středu pole a začal jsem více ukazovat, co umím.“

Mikel je v mnoha ohledech dokonalou kombinací techniky a síly a není divu, že říká, že vždy dával přednost technické stránce tréninku, i když za své mentální kvality vděčí škole.

„Vždycky jsem rád pracoval na přihrávkách a podobných cvičeních,“ říká. „Tenkrát se hodně trénovaly přihrávky, i když můj tým tak ani nehrál! Ale trénink byl o tom, jak dostat míč do správných míst, jak používat správnou rotaci těla, jak používat obě nohy. Také hodně nácviku držení míče, udržení míče před soupeřem. Ty se mi líbily nejvíc.“

„Škola pro mě byla také obrovsky důležitá,“ dodává. „Zvlášť když vezmete v úvahu, že všichni moji přátelé, fotbal i celý můj život byly spojené se školou. Byla pro mě zásadní, a to nejen kvůli přátelům a vztahům s lidmi, ale také kvůli tomu, jak můžete trénovat svou mysl. Jak můžete být chytřejší, jak se můžete stát moudřejším člověkem. A to pomáhá i ve fotbalovém světě.“

„V tu chvíli si to neuvědomujete,“ dodává. „Myslím, že ve chvíli, kdy se tyto věci dějí, se soustředíte jen na přítomnost. Jsem opravdu odolný člověk, rodiče mě v tomto směru vychovali.“

„Kdykoli se vyskytne nějaký problém nebo situace, ve které se necítím dobře, moje myšlení je prostě takové, že se tomu musíte postavit a překonat to. Nepřemýšlíte o tom, jestli je to dobře, nebo je to špatně, je to něco, co se stane, a vy to musíte překonat.“

„Ale když se časem ohlédnete zpět a zažijete více obtížných situací, začnete si říkat: ‚Dobře, tohle už jsem někdy zvládl.‘ A protože jsem to už zvládl, jde to teď snáz.“