Jeho veřejná image je taková, že je považován za vtipálka týmu. Především je to světoznámý představitel toho, čemu říká “Dench,“ ale existuje i druhá o mnoho vážnější stránka Emmanuela Frimponga. Když byl ale jeho blízký kamarád a spoluhráč Benik Afobe úplně na dně, tak šla sranda a zábava stranou.
Všechno to začalo jedno úterý večer v březnu. Benik Afobe byl toho času v Millwallu na hostování. Deset minut před koncem zápasu běžel obrat o míč obránce soupeře, jenže přišlo nečekané uklouznutí. Nepříjemný pád a pronikavá bolest zastavila mladého útočníka a jeho kariéru. Zápas a sezóna byly u konce.
Okamžitě po diagnóze zraněného křížového vazu v koleni byl Afobe pochopitelně na dně. V roce 2011 už prožil dlouhé období mimo hru s vážným problémem s kyčlí, a nyní čelil dalším dlouhým hodinám, týdnům a měsícům na lůžku, v rehabilitačním centru a při práci v posilovně. Byl připraven o svou největší radost, fotbal, a opravdu jej to zasáhlo.
Byl to právě Frimpong, který si sám prošel dvěma vážnými zraněními, a ten mu pomohl v momentech, kdy to nejvíce potřeboval. “Lidé vidí Mannyho a myslí si, že neustále směje a vtipkuje, ale byl to on, který se posadil vedle mě a řekl mi, že to nebude tak špatné,“ řekl dvacetiletý útočník. “Poukázal na to, že i jemu se podařilo vrátit, a opravdu mi to hodně pomohlo. Také mi hodně pomohl Jack Wilshere. Byl mimo hru 18 měsíců, a věděl, jaké to je. Kdybych mu řekl, že jsem opravdu dole, a že prožívám opravdu bolestné období, tak by mě ujistil, že je to normální, že to nepřijde hned, že musím pokračovat ve tvrdé práci v posilovně na své rehabilitaci, a komunikovat s fyzioterapeuty.“
“Oni dva pro mě byli opravdu důležití, nejen proto, že si už předtím také prošli zraněními, ale také proto, že v klubu patří mezi mé nejlepší přátele. Nejdůležitější je, abyste kolem sebe měli rodinu, dobré přátele. Nic jiného kromě rehabilitace. Pokud máte kolem sebe negativní lidi, nebo pokud nemáte v pořádku svou mysl, tak potom není šance, abyste se dostali zpět do své nejlepší formy.“
V listopadovém rozhovoru v tréninkovém centru, pět dní po úspěšném návratu na trávníky za rezervu proti Aston Ville, měl Benik zpět na tváři svůj oslnivý úsměv. Od osudného okamžiku zranění uběhlo osm měsíců, a jeho láska pro fotbal a Arsenal za to období nijak neutuchla. O svém prvním utkání po zranění mluví, jako by to bylo finále mistrovství světa v Riu de Janeiru, a ne v mrazivém Boreham Woodu. Jeho nadšení je ale úplně pochopitelné.
“Když jste zraněný, tak jediné, o čem přemýšlíte, je, abyste se vrátili zpět. Nepřemýšlíte nad tím, jaké to bude, když už se vrátíte. Chcete prostě znovu hrát se svými spoluhráči. Sledoval jsem, jak si mnoho mladých hráčů vede opravdu dobře, a celý tým si vede opravdu dobře. Byl jsem za to pravdu rád, a já už jsem tam chtěl být s nimi a být součástí týmu. Takže fakt, že jsem zpět, je to nejlepší, co jsem si mohl přát. Jsem strašně rád.“
“Myslím si, že ten moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem zpět, přišel, když jsem se oblékl do zápasové soupravy před zápasem s Aston Villou, protože to bylo poprvé po dlouhé době. Odehrál jsem zápas za zavřenými dveřmi proti týmu Nike XI, ale to jsem se obléknul do normálních věcí. Před zápasem s Aston Villou jsem se obléknul do zápasové soupravy, dal jsem si předzápasové jídlo, a pomyslel jsem si, že přesně na toto jsem čekal, opravdu mi ty zápasy chyběly, přípravy s týmem, cestování na stadion, poslouchání muziky na sedačce. Prostě jsem si pomyslel, “a je to tady.“ Normálně nebývám nervózní, ale tentokrát tomu tak bylo. Od posledního zápasu oplynulo opravdu hodně času.“
“Chyběl mi ten život kolem týmu, smích a vtipkování na tréninkovém hřišti. Dokonce i ty nepříliš oblíbené věci, běhání a práce na fyzičce. Všechno to mi chybělo. Rád střílím branky a taky je připravuji. Pro tohle žiju.“
Někteří hráči, kteří jsou na marodce dlouhou dobu, se od fotbalu vzdalují, nechtějí si připomínat to, čeho se nemůžou zúčastňovat, ale to nebyl případ Benika. Student této hry využil čas na marodce velmi chytře. Sledoval zápasy po celém světě a studoval nejlepší útočníky světa. To je přístup, se kterým by francouzský manažer jistě souhlasil.
“Hodně jsem sledoval fotbal, a hodně jsem se naučil,“ směje se. “Hodně jsem sledoval útočníky po celém světě, jako je Robert Lewandowski a Cristiano Ronaldo. Vím, že ten není tradičním útočníkem, ale v moderním fotbale musíte být schopný hrát jako útočný záložník nebo křídelník, takže jsem hodně sledoval útočně laděné fotbalisty.“
“Třemi hráči, které mám rád, jsou Luis Suarez, Ronaldo a Lewandowski. Olivier Giroud má také fantastickou sezónu, ten způsob, jakým vtáhne lidi do hry tím, že udrží míč, to je úžasné. Hraje s ohromnou sebedůvěrou. Minulá sezóna byla jeho první v Premier League, ale už tehdy vstřelil hodně branek, a tento rok zahájil taktéž oslnivě. Je to opravdový týmový hráč, což na něm opravdu obdivuji.“
“Ronaldo by měl opravdu vyhrát Zlatý míč. Momentálně je to můj nejoblíbenější hráč. Třeba Chuba Akpom miluje Zlatana Ibrahimoviče, a hádáme se spolu, kdo je lepší: Lewandowski nebo Ibrahimovič. Říkám mu, že co se týče dovedností, je lepší Ibrahimovič, ale co se týče práce a přínosu pro tým, to vede Lewandowski. Já a Chuba neustále vedeme takový typ debaty, protože oba fotbal milujeme.“
Akpom možná vytěžil z Benikova vynuceného zranění, když byl povolán do prvního týmu, kde dostal šanci, když se jeho starší spoluhráč trápil na marodce, ale vůbec u Benika nenajdete stopu nějaké žárlivosti. “Fotbal je takový. Vy máte smůlu, a někdo jiný se chopí své příležitosti. Já samozřejmě proti Chubovi nic nemám, tak to ve fotbale funguje. Jsme dobří přátelé, a když se mu dařilo v Asii a dával branky, tak jsem byl mezi prvními, kdo mu psal a gratuloval. Nikdy jsem nebyl nějaký žárlivý hráč. Pokud by mělo být po mém, tak hrajeme vepředu oba dva, ale stále existuje možnost, že by tomu tak třeba někdy mohlo být.“
“Nejsem hloupý. Vím, že to bude nějakou dobu trvat, než se vrátím zpět do formy, ale potom, co jsem si už letos zahrál za juniorku, bych se chtěl ještě letos podívat do áčka. Pokud bych se tam dostal, tak by to bylo perfektní, ale pokud bych odešel někam na hostování, taky dobře. Chci hrát do konce sezóny dospělý fotbal. To je můj cíl.“
Náš rozhovor se už téměř blíží ke konci, takže se Benika ptám, co si odnesl ze svého dlouhého pobytu na marodce. Na chvíli se odmlčí, a potom od něj dostaneme smysluplnou odpověď, kterou byste očekávali jen od vysoce inteligentního člověka se skvělým charakterem.
“Před nějakou dobou by zranění zkříženého vazu v koleni znamenalo vážné ohrožení kariéry, ale díky všem těm zdravotnickým výhodám, a chirurgům, kteří jsou k dispozici, díky všem těm rehabilitačním centrům, které máme, vím, že se můžu vrátit zpět ještě v lepší formě. Dělal jsem si nějaké rychlostní testy, jsem vlastně ještě rychlejší, než jsem byl předtím. Silově jsem se trochu zvednul, plus jím zdravěji a ztratil jsem trochu na tělesném tuku. Nějakým způsobem to byl dar z nebes.“
“Jsem také trochu silnější mentálně. Vím, že lidé někdy říkají, že při rehabilitaci procházíte dobrými a špatnými obdobími, ale abych byl upřímný, tak jsem nikdy neměl špatné období. Byl jsem dole možná první týden. Potom jsem byl ale neustále pozitivní. Hodně jsem se naučil o tom, jak věci v životě působí na vaši mentalitu. Pokud je mentalita dobrá, tak si nemůžete vést moc špatně.“
/Arsenal.com/
