Nketiah – Na tomhle jsem pracoval už od mládí

Když Eddie Nketiah vybíhal jako střídající hráč na hřiště v zápase Carabao Cupu proti Norwichi, měl v hlavě pouze jednu jedinou věc: ovlivnit zápas.

Uběhlo 15 vteřin a Eddie vyrovnal. Netrvalo moc dlouho a vstřelil i vítěznou branku. Mise splněna.

I přes tyto dvě velmi důležité branky má před sebou ještě dlouhou cestu k tomu, aby se stal regulérním hráčem prvního týmu. To ale neznamená, že kus cesty již neušel.

Jeho příchod k našemu týmu nebyl zrovna typický. Své umění začal pilovat na ulicích Lewishamu, poté se připojil k tamnímu klubu a později si jej vyhlédla londýnská Chelsea. Ta jej však už ve 14 letech nechala odejít.

„Fotbal jsem hrál ze začátků u nás na ulici – v parku jsme měli jedno oplocené hřiště, klec. Hrát tam bylo opravdu velmi těžké, šlo o hrdost a každý chtěl předvést, jak je dobrý a co umí, bezpečné to tam taky nebylo, každý se musel postarat sám o sebe.“

„Pokud do vás někdo zajel, prostě jste se museli zvednout a hrát dál, fauly prostě nebyly. V kleci padala velká spousta ošklivých slov a abyste se s tím vypořádali, museli jste mít opravdu hroší kůži, pak jste mohli ukázat, jak dobří jste.“

„Začínal jsem v Hillifordu, to byl místní klub a já tam hrál v kategorii do 9 let, pak jsem se připojil k Chelsea, kde jsem vydržel až do kategorie U-14. Do vyšší jsem se už nedostal, protože mi řekli, že další smlouvu už nedostanu. Týden na to mě viděl Ian Gilmour, Charlieho táta – ten byl v té době skaut v Arsenalu – ten mě přivedl do týmu a týden na to jsem podepsal novou smlouvu.“

„První rok byl opravdu intenzivní, snažil jsem se udělat si mezi ostatními jméno. Myslím, že jsem v prvním roce ve 20 zápasech dal 24 branek, celkově to pak bylo 26, takže si myslím, že to pro mě byl docela produktivní rok. Následující rok jsem dal zase 24 gólů. V té sezóně to bylo pro mé sebevědomí moc pozitivní a nyní jsem dal branku i na té nejvyšší úrovni, takže jsem dokázal, že zvládnu i tohle.“

Poté, co zaujal svými výkony za náš tým U-23, si připsal Eddie svůj první start za A-tým v Evropské lize proti BATE Borisovu, pak už následoval jeho proslulý výkon proti Norwichi, kdy naskakoval z lavičky.

„Byl jsem tak šťastný a potěšený, když mě Boss zavolal a řekl, že jdu na hřiště, i když třeba jen na čtyři nebo pět minut. Jen ten pocit, že všechna ta tvrdá práce, kterou jste odváděli několik let za sebou, se vyplatila a sen se stává skutečností a že můžete jít na hřiště s jedněmi z nejlepších hráčů na světě – to byl pro mě skvělý pocit.“

„Byl jsem tak šťastný, adrenalin ve mě doslova pumpoval a já dychtil dotknout se míče a ukázat, co všechno dokážu, to byl opravdu výjimečný moment.“

„Proti Norwichi jsem měl nutkání vběhnout na hřiště a hlavou se mi honily myšlenky jen na to, abych dostal šanci a dostal tým zpátky do hry, ukázat, že jsem na tom správném místě, dychtil jsem po tom, abych hru ovlivnil. Bylo úžasné jít na hřiště a dokázat to za tak krátký čas, pouhých 15 vteřin.“

„O tomhle sníte každý večer jako dítě, když jdete spát, a proměnit to ve skutečnost byl skvělý pocit. Byl jsem tak ohromený a vzrušený, že jsem trochu ztratil hlavu během oslavy gólu, většinou jsem v klidu.“

„Abych byl férový, ta oslava nakonec ze záznamu vypadá fajn, takže bych neměnil nic z toho večera, možná kdybych dal hattrick, ale na to bude ještě spousta času.“

/arsenal.com/