Náš útočník odhaluje, jaký je život v našem současném týmu a vzpomíná na to, jak moc se změnila dynamika oproti jeho raným letům ve fotbale.
Eddie jako útočník byl vždy zvyklý být středem pozornosti týmu. Tak tomu bylo vždycky. Když hrál poprvé za svůj první klub, Hillyfielders, v jihovýchodním Londýně, vedl útok jako spolehlivá devítka.
Jeho střelecká bilance na té úrovni byla, jak byste očekávali, velmi působivá. A od té doby nepřestal dávat branky. Ale Eddieho největší vzpomínky z té doby jsou stejné jako u kteréhokoli jiného devítiletého dítěte – zábava a kamarádi.
Stále vzpomíná na tyto zárodky své kariéry s láskou, ale podotýká, že měl štěstí, že si mohl vychutnávat přátelskou, týmovou a rodinnou atmosféru po celou dobu svého působení ve fotbale – a to zejména v současném týmu.
Ale jaké to bylo, kde to všechno začalo?
„Hillyfielders byl opravdu pěkný klub,“ začíná. „Měl jsem to tam rád. Byl jsem tam od kategorie do osmi po kategorii do devíti let, než mě začali skautovat. Takže ne dlouho, ale mám odtamtud skvělé vzpomínky, je to jedno z nejpříjemnějších období.
Hrál jsem jako útočník, vždycky jako útočník. Musím říct, že jsem byl docela produktivní! Nepamatuji si zápas, ve kterém bych v té době nedal gól.
Vlastně to bylo docela legrační, protože na některé zápasy jsem chodil trochu se zpožděním, protože jsem vždycky v neděli chodil do kostela. Přicházel jsem až před začátkem zápasu a trenér z toho nikdy nebyl nadšený, ale pak jsem hrál a vždycky jsem dal gól, tím jsem to vynahradil!
Atmosféra v týmu byla skvělá, všichni jsme spolu dobře vycházeli a s několika hráči se bavím dodnes.“
S budoucím nejlepším střelcem v historii anglických mládežnických reprezentací do 21 let na hřišti, nebylo překvapením, že Hillyfielders byli úspěšným týmem během Eddieho působení. Říká však, že se žádný z jeho spoluhráčů nestal profesionálem.
„Konkrétně z mé věkové skupiny nikdo nepokračoval v profesionální kariéře, ale v kategorii nade mnou se několika hráčům docela dařilo. Někteří z nich se dostali na slušnou úroveň akademie a podobně. Ale stejně to byla dobrá parta a já se chystám se s nimi brzy sejít, abychom spolu něco podnikli. Je hezké vědět, že jsou na mě hrdí.
„Vždy mě podporovali a vidí mě jako jednoho z nich. Jsem na to opravdu pyšný. Být součástí té rodiny je skvělý pocit.“.
„Měli jsme středního obránce, který byl velmi dobrý, jmenoval se Ayo a skautoval ho Charlton. Byl opravdu dobrý a vzpomínám si, že se o něj zajímalo několik týmů, byl to opravdu dobrý hráč. V tomto věku však není vždy zřejmé, kdo bude v kariéře pokračovat a něčeho dosáhne. Kariéra je dlouhá, těžká a potřebujete, aby se vám dařilo. Každý nemá vždycky stejné příležitosti, ale my jsme v tom týmu měli docela dost slušných hráčů. Často jsme vyhrávali.“
Takže jsi byl Eddie jako hlavní postava také kapitánem?
„Ne, byl jsem útočník a číslo 9, ale nebyl jsem kapitán ani nic podobného. Myslím, že by nevypadalo moc dobře, kdyby se kapitán objevil pozdě na každý zápas!
„Když mi bylo asi sedm nebo osm let, hrál jsem i za okres Lewisham,“ dodává. V tom týmu jsme měli spoustu dobrých hráčů. Úroveň byla velmi vysoká. Byl tam hráč jménem Jaden Brown, který se stal profesionálem. V minulé sezoně působil v Sheffieldu Wednesday. Hodně hráčů z našeho týmu pak ve fotbale něco dokázalo.“
Kromě toho, že Eddie začal získávat zkušenosti jako střelec, nabral také první zkušenosti s tím, jaké to je být součástí týmu a učil se žít a pracovat s ostatními.
Je to součástí fotbalu, kterou má podle svých slov obzvlášť rád a nedávno se obnovilo jedno z přátelství, které navázal na začátku svého pobytu v Chelsea, kde strávil pět let ve stejném mládežnickém týmu jako Declan Rice.
„Spousta kluků vyrůstala ve stejné čtvrti, takže jsme se znali i mimo fotbal,“ vysvětluje. „Navzájem jsme si pomáhali, moji rodiče nás vozili, nebo naopak. Zvlášť když jedete do akademie, cesta je trochu delší.
„V Chelsea jsem byl od devíti let, takže to byla celkem dlouhá doba. S klukama, kteří přišli z podobných čtvrtí jako jihovýchodní Londýn, Lewisham, jsme byli pohromadě. Jezdili jsme vlakem, nebo nás rodiče vozili autem. To nás sblížilo jako přátele a byla legrace. Všichni jsme vyrůstali jako velká rodina.
„Jezdili jsme společně na turnaje, naši rodiče a rodiny byli pořád kolem nás, takže jsme se všichni poznali, a samozřejmě i Deccers (Declan) byl součástí toho. Proto máme teď tak dobrý vztah. Máme spoustu společných vzpomínek, znám jeho tátu a on zná moje rodiče. Je to velká rodina, která vždy zůstává s vámi.“
Od doby, kdy Eddie nastoupil do akademie Arsenalu, uplynulo devět let a nyní si užívá stejnou rodinnou atmosféru v současném prvním týmu. I když přiznává, že mu pomáhá, že hrál fotbal v mládežnických týmech nejen s Declanem, ale také s Reissem Nelsonem, Bukayo Sakou a Emilem Smithem Rowem.
„Myslím, že mám se všemi dobré vztahy,“ říká. „Nejvíc asi s Reissem. S ním jsem samozřejmě hrál dlouho a také s Bukayem. V podstatě kluci z Hale Ends. Všichni jsme si prošli stejnou cestou, vzájemně si rozumíme. Takže mám dobrý vztah se všemi, ale kdybych měl vybrat jednoho, tak asi Reisse, je pro mě jako bratr.
„Ale myslím si, že je to ku prospěchu tomuto týmu. Všichni jsme opravdu pohromadě, cítíme se jako rodina a rozumíme si, víte? Stýkáme se i mimo fotbal, takže je to opravdu dobré.“
Součástí úspěšného a efektivního týmu však podle Eddieho není jen podobnost v týmu, ale také různorodost a směsice osobností.
„Máte možnost poznat charaktery lidí a myslím si, že se tým vzájemně doplňuje. Pomáhá to, že hodně z nás je podobného věku, stále jsme mladí a vstupujeme do naší nejlepší fáze, kdy si můžeme navzájem rozumět. Máme určitá témata, o kterých si můžeme povídat a které nás spojují a máme v týmu několik skvělých osobností.“
„Každý má samozřejmě jiný charakter, ale nakonec se to všechno spojí v jeden celek. Všichni chceme dělat to samé, tedy pomáhat klubu vyhrávat. Rozmanitost ve fotbalových týmech je podle mě úžasná, prostě úžasná. Myslím, že Arsenal byl v tomto ohledu vždycky dobrý.
„V šatně máme hráče různých národností, mluvíme různými jazyky. Je to dobré i pro nás, protože od nich samozřejmě můžete tu a tam něco pochytit. I pro mě samotného, poznávám různé kultury. Rád do toho vnáším i svou kulturu. Takže si myslím, že to je to, co je opravdu dobré, že se můžeme všichni míchat a integrovat a také respektovat kultury ostatních a učit se o sobě navzájem, abychom se více poznali.“
Eddie je v současném týmu výjimkou, protože nikdy nehrál v zahraničí, ani nebyl na hostování, takže se v naší šatně naučil hodně cizích jazyků?
„Pár slovíček jsem pochytil, nevím ale, jestli jsou všechna správně! Osobně se chci sám naučit ještě pár jazyků. Až na to budu mít čas, určitě chci studovat.
„Hodně se toho učíme i od ostatních,“ pokračuje. „Když například pojedu do Francie, promluvím si s Willem a podobně. On mi řekne o místech, která bych měl navštívit. Nedávno jsem se Cedrica ptal na Portugalsko, tak je to vždycky. Vždycky si navzájem pomáháme, pokud někdo něco potřebuje a platí to i pro zdravotnický personál a ostatní personál klubu. Máme takový vztah. Díky tomu je to mnohem příjemnější místo, kterému se dá říkat práce i domov.“
Eddie říká, že tým si během sezóny často užívá týmové stmelovací akce, které pomáhají udržovat veselou náladu a všechny sbližují. Může jít o různé akce, od týmového grilování až po skupinové aktivity, přičemž jeho oblíbenou hrou byla loni hra založená na hádankách, do které se zapojili všichni hráči.
„Proběhlo několik dobrých akcí,“ usmívá se. „V minulé sezóně jsme byli v Crystal Maze. Bylo to pro mě něco nového, sám jsem něco takového ještě nezažil, takže to bylo fajn, byla to dobrá zábava a mohl jsem trávit čas se spoluhráči nejen na fotbale. Dává nám to možnost ukázat trochu víc ze sebe a pomůže vám to vyjádřit se, což se může přenést i na hřiště. Takové věci mám rád, myslím, že je máme rádi všichni.“
Co pro čtyřiadvacetiletého hráče znamená týmový duch, když je již pevnou součástí týmu Arsenalu a má na svém kontě více než 100 startů?
„Pro mě to znamená jednotu,“ říká. „Držet při sobě ve všem. Při výhrách, při prohrách – jste spolu. A prostě vytvářet dobré prostředí pro práci a úspěch. To pro mě znamená týmový duch.
„Moje role v tom je být sám sebou. Být každý den tou nejlepší verzí sebe sama a přispívat k tomu na hřišti i mimo něj, povzbuzovat lidi a hrát co nejlépe. Vždycky chci pro sebe a pro své spoluhráče to nejlepší.“
A pokud jde o příklady a inspiraci legendárními týmy, Eddie říká, že nemusí hledat daleko.
Byly mu sice teprve čtyři roky, když Invincibles v roce 2004 vyhráli titul Premier League, ale říká, že každý v klubu si je tohoto úspěchu plně vědom, počínaje akademií.
„Samozřejmě, že si to uvědomujeme. Samozřejmě byl to úžasný tým. To, co dokázali, už nikdo jiný nedokázal zopakovat. Myslím, že je to něco velmi výjimečného a mít za sebou takovou historii klubu je pro nás jako hráče důležité. Mnoho mých oblíbených hráčů pochází z této éry.
„Co se týče mě, vždycky jsem vzhlížel k Thierrymu. Všichni si z toho týmu bereme inspiraci. Doufám, že jednoho dne budeme moci být součástí týmu, který zde bude pokračovat v dalších historických úspěších. Oni nastavili laťku, které se všichni společně snažíme dosáhnout.“
