Tak do Madridu to kluci nedotáhnou a já nebudu mít to štěstí slavit s nimi na San Bernabeau evropský klubový titul, prostě zraněními zdecimovaný Arsenal podlehl Messimu ….
Všichni se jistě pozastavíte nad úvodní fotografií a titulkem, ale objasnění jejich významu jsem trochu uschoval do textu a bude tak přáno jenom zvídavým a trpělivým čtenářům posledního článku o away zápasech Arsenalu v ročníku 2009-2010 Ligy Mistrů na stránkách www.gunners.cz.
Hned úvodem se Vám ale musím omluvit, že jsem tentokrát nenahrál sekvence zápasu na kvalitní video, bohužel, váhový limit způsobil, že kamera i se všemi kabely zůstala protentokrát doma a videa jsou pořízena foťákem. Není to sice ono, ale opravdový fanoušek nebude o nic ochuzen, tedy doufám.
Celý ten trip totiž začal tak trochu nešťastně. Nelétám do míst zápasů speciálem Thomas Cook jako Arsenal nebo jeho fanoušci, a tak jsem s ohledem na vysokou cenu letenek byl odkázán na osobní vůz tuzemské provenience, schovaný v mé garáži. Ten však bohužel dva dny před odjezdem utrpěl úraz, neboť ne všichni v této zemi jsou pečliví a mění si včas brzdové destičky tak, jako já. Takže místo dálnice směr Katalánsko mne čekal odtahový vůz směr klempírna a šílenství nazvané sehnat si narychlo dopravu do Barcelony. Naštěstí existují společnosti (díky Maty), které den před odletem umí levně prodat letenku a nabízejí komfortní služby moderními letadly. Není to sice Business Class od British Airways, ale ty dvě hodiny se to dá v pohodě přežít :-). Musel jsem sice oželet dva zaplacené noclehy ve Francii, ale co by mohlo kanonýra zastavit v jeho cestě za klubem do tolik vychvalovaného města, s bájemi opředeným stadionem Camp Nou….
Barcelona je město opěvované po architektonické stránce, město Gaudího a jeho rozporuplných dokončených či věčně rozestavěných staveb, město se zašlou olympijskou slávou, hlavní město hrdého Katalánska, tak silně dávajícího najevo svou identitu, až pamětník RVHP a dnes hrdý občan Evropské unie nad tou „identitou“ kroutí hlavou. Ale zejména je to město „Barcy“. S fotbalovým klubem se setkáte prostě všude, v každém obchodu, kde prodávají tuny dresů a dalších předmětů s logem klubu, chipsy počínaje a lízátky se Zlatanem konče, v každé restauraci, kde se diskutují zápasy, v televizi, kde na každém kanálu celé dny před zápasem nikdo neřešil nic jiného než zápas s Arsenalem, na každé ulici, kde vlajky vlají na balkonech či z oken.
Barcelona je ale také město dvou tváří, asi v žádné jiné evropské metropoli nenajdete centrum města, kde s úderem klekánice se nejživější městská tepna, zde La Rambla či Plaza Catalunya překypující do té doby turisty, kavárničkami, živými sochami, ale i kapsáři či hráči skořápek, mění v naprostou stoku lidské civilizace, plnou drogových dealerů, prostitutek, bezdomovců a zlodějských band z Balkánu. A tak při večerní procházce světoznámou gotickou čtvrtí je nejlépe se vybavit paralyzérem či obranným sprejem, jinak riskujete přinejlepším okradení, které je tam na denním i nočním pořádku. A do muslimské čtvrti sousedící hned s tímto centrem, snad nedoporučuji chodit vůbec, tím ale neříkám, že bych proti nim něco měl.
Ale abych nebyl jen negativní, ve jmenovaném centru jsou i krásné puby, tapas bary, obchůdky, butiky, kebaby jeden vedle druhého, paláce, kostely se světově proslulou gotickou katedrálou a tak člověk, plížící se po setmění od hotelu k pubu na předzápasový hlasivkový trénink má možnost ocenit i kulinářské umění ochutnáním věhlasných tapas. Milovníci piva jsou pak konfrontováni i s nabídkou vynikajících vín a dorazit nakonec do pubu je úkol splnitelný jen fanoušky skutečně velmi morálně odolnými.
Pro prohlídku Barcelony jsem opět zvolil vyhlídkové autobusy. Není to sice levná záležitost, skoro 30 E za dva dny, ale při troše šikovnosti se dají použít i jako MHD a je pravda, že pěšky či metrem bych památky objížděl týden. Takže můj obzor o Barceloně se postupně rozšířil o přístav s nádhernou budovou celnice, Kolumbův památník, impozantní kabinovou lanovku od olympijského stadionu až na pobřeží, budovu obchodního centra, zaoceánské, vojenské či trajektové lodě, obrovské soukromé jachty, dále pak olympijskou vesničku přetvořenou na hotely, byty a kanceláře a celou východní čtvrť s kontroverzním mrakodrapem Agbar. Stejně tak mne ohromily davy relaxujících lidí na plážích (bylo v průměru 15 stupňů), budova kasina, či různé další památníky, fontány a kašny. Zklamala mě uzavřená budova pro koridu, prý se přestavuje na shopping centrum, inu, asi už zřejmě hovězí nejde tak na odbyt.
Zklamal mě ale, nebo spíš především, Camp Nou. Vnímavý čtenář se jistě nad touto poznámkou zastaví a bude se dožadovat smysluplného objasnění pohany mířící k této fotbalové modle. Ale odpověď je poměrně jednoduchá. Když jsem vyhlídkovým autobusem dorazil den před zápasem ke stadionu, čekal jsem nejen stovky fanoušků Barcy (ti tam možná někde i byli), ale čekal jsem především velké prostranství s obrovským komplexem jménem FC Barcelona, se spoustou fanshopů, nádherným stadionem u kterého se každý fanoušek bude moci vyfotit a sáhnout si na něj, muzeem, prostě měl jsem před očima takovou oázu, či spíše mekku fotbalu. Místo toho jsem vystoupil u třímetrového plotu s nalepenými stánky stylu Vojtanov, který mě a další fans odsoudil k pozorování šedého stadionu ze vzdálenosti 50-100 metrů, to podle toho odkud ho pozorujete, se spoustou různých i nevzhledných budov a neutěšených prostranství okolo. Jediné, co bylo přístupné, tak byla úzká ulička (opět mezi ploty) k jedné budově poblíž stadionu, kde se nacházely 4 pokladny (zavřené) obsypané překupníky, fanshop (zavřený) a zřejmě muzeum (zavřené). Davy fanoušků se v té úzké uličce mísily se sportovci, kteří vycházeli z vedlestojícího tréninkového malého stadionu určeného snad na florbal či co a výsledkem byl nepřehledný lidský guláš, že nebylo možné nalézt ani muzeum ani místo prodeje vstupenek na tour stadionem. Ono bylo stejně ten den zavřeno, jak mi řekl poté jeden místní „hlídalka“, takže v principu ani nebylo co hledat.
Rozhodně jsem se nechtěl spokojit s tím, že budu Camp Nou fotit přes zrezivělý plot a tak jsem zkusil nejprve nalézt díru, kterou vždy někde tesař nechá a posléze i přemluvit ozbrojenou stráž v kukani jediné brány, vedoucí ke stadionu. Bez výsledku. Zmlsán Alkmaarem či Lutychem, kde den před zápasem bylo možné se vmísit mezi televizní techniky a proniknout až na plochu, či Ashburton Grove, kde se dá stadion krásně prohlédnout zblízka, sáhnout si na něj, nakoupit něco, prostě užít si to fanouškovsky, jsem obešel celou chloubu Katalánska a zjistil, že je to nepřístupná betonová obluda. Našel jsem ale při této obchůzce Gate 21, tak důležitý pro away fans. Tímto gatem jsme měli doporučený vstup do stadionu v přesně daný časový úsek před zápasem, aby byla zřejmě zajištěna naše ochrana :-). Takže asi po hodině, co jsem nafotil oplocenou šedivou betonovou kostku, jsem nasedl do vyhlídkového autobusu a raději odjel, abych stihl předzápasovou přípravu v pubu.
Ta příprava vypadala tak, že večer před zápasem vejdete do ulice Carrer de Ferran, kde se nacházejí čtyři puby, vyhledáte ten pub, odkud se ozývá největší řev, u vchodu se obrovskému černochovi prokážete zpěvem „We love you Arsenal…“ a pak už za stálého zpívání a skandování se proderete dovnitř a zjistíte, že to je jediný pub vlastněný domácími, který je po okraj naplněný fanoušky The Gunners, kteří tak vlastně večer před zápasem přišli bojovat s Barcelonou. Proderete se k pultu, zakoupíte třeba Fosters, vrátíte se do klubka zpívajících a pijete a zpíváte dle libosti, a to vše několikrát „da capo al fine“ :-). Večer pak zakončíte menším přátelským konfliktem s obsluhou, věšící v pubu vlajku Barcelony a odmítající vlajku jejich milovaného klubu rituálně spálit nebo přes ní umístit karton s nápisem One-nil to the Arsenal. Naštěstí vše končí okolo třetí v klidu a míru… ( VIDEO PART 1 ).
V den zápasu nás všechny vzbudilo sluníčko, které již od dopoledních hodin lákalo k posezení v kavárničkách či zahrádkách u některých pubů nebo k pěší prohlídce centra města. Město si žilo svým životem, jenom ze všech novinových stánků na nás koukaly palcové titulky místních plátků, upozorňující na dnešní zápas. Marné by však bylo hledání ve městě skupinek kanonýrů, vysedávajících před puby či bloumajících po památkách. Všichni kanonýři, nebo spíše ti, kteří přiletěli „na otočku“, což byla většina, byla soustředěna poblíž přístavu v části zábavního centra, kde na doporučení organizátorů setrvali v přilehlých restauracích a za ochrany policie až do odpoledne, kdy se postupně autobusy přemístili na stadion. Ti, kteří přijeli individuálně, se pak od raného odpoledne soustřeďovali právě v Carrer de Ferran v pubech, jak jinak než za bedlivého dohledu po zuby ozbrojených policistů. Zápasovou přípravu pak museli na hodinu přerušit a přemístit se k hotelu trochu mimo centrum, kde pro ně měli pracovníci Arsenalu přichystané vstupenky a instrukce. V nich pak bylo napsáno to, co z webu arsenal.com věděli už dříve, že je nezbytné na stadion dorazit ke Gate 21 mezi 18. a 19. hodinou, což pak poslušně splnili….
Krátce po šesté odpolední byl v okolí stadionu ještě klid, kanonýři se pomalu trousili ke svému Gate 21 a domácí fans aby člověk špendlíkem hledal. Již v bráně nás čekala první kontrola, poté druhá a pak hned další. Osobní prohlídka jako na Heathrow airport, vážně. A zákaz focení, to aby člověk asi nemohl někde zveřejnit to potupné šacování. Následně uličkou vytvořenou reflexními vestami jsme poslušni instrukcí mířili do útrob té betonové obludy a vyšlapali stovky schodů až na „střechu“ Camp Nou. Doslova a do písmene, sektor fanoušků soupeře je na stadionu slavné a opěvované Barcelony umístěn v nejvyšším místě stadionu, a aby se ti chudáci snad ani náhodou nesezpívali, je roztažený po obvodu od půlící čáry až za branku. Tak jsem si s nostalgií vzpomněl na naše Emirates a jeho away sektor a uvědomil si, že jsme klub skutečně na úrovni, klub, který si váží svého soupeře a umí pro jeho fanoušky připravit kultivované prostředí a umožnit mu kontakt s jeho hráči. Ale zpátky do betonové kostky Camp Nou. Asi po deseti minutách jsme se začali v tom bludišti orientovat, našli si svůj vstup na tribunu, obhlédli svou řadu, identifikovali prostor nazvaný sociální zázemí a začali omrkávat občerstvovací kiosek. Dokonce i na jeden hot dog s místní klobásou jsme si troufli, pivem zapili a společně na drahotu zanadávali. Jen pro příklad popíši nákup jednoho fanouška, který si za dvě bagety, dvě coly, chipsy a dvě piva v plechovce připravil 20 euro a málem omdlel při oznámení, že jeho svačinka stojí euro 35! Vzal to však s klidem Angličana a tomu nerudnému Katalánci s úsměvem vše vrátil. Ono to občerstvení mělo svá další specifika, třeba to, že minerální vodu v pet lahvi vám odšroubovali a víčko odebrali, prý abychom jím nemohli házet dolů na fanoušky Barcelony. Jak úsměvné, i malé dítě přeci ví, že petka se dá hodit i bez víčka a plná či poloprázdná nadělá více užitku než nějaké víčko :-)). Ale nařízení je nařízení a musí se dodržovat. Za to pak při zápase roznášeli na tribunách plechovkové pivo a kelímky, které pak právě dolů na spodní tribuny nádherně létaly. Jeden „kelímkáč“ dokonce letěl až dolů po okraj naplněný a zlatavý gejzír osvěžil fanoušky soupeře:-).
Kanonýři postupně po načerpání sil obsazovali svá místa na tribunách a zjišťovali, že se zapadajícím sluncem se začíná ochlazovat a že „tam nahoře“ docela fouká. Od moře se řítila černá mračna a já si snad teprve v ten moment uvědomil, že stadion nemá střechu. Sice nakonec nezapršelo, ale vítr zesiloval. Naštěstí se blížilo rozcvičení hráčů a tak většina z nás se začala konečně soustředit na příjemnější věci. Jako první vyšli standardně naši brankáři, potom Pat s létajícími talíři a nakonec hráči, všichni po příchodu zvedli hlavu a hledali zdroj obrovského křiku a skandování a mávali nám, i když podle mého na nás nemohli vidět, nad naším sektorem byly reflektory, které je musely oslňovat. Slyšet nás ale určitě bylo, hravě jsme překřičeli celý Camp Nou, on tam totiž v té době vyjma nás skoro nikdo nebyl, místní se totiž začali trousit až po rozcvičení. A pak už běžely sestavy, pomalu se rozjížděl domácí kotel „ultras“ – což bylo asi tak 200 lidí za brankou domácích, ve středovém kruhu se připravovala ke třepání vlajka a my stále pokračovali v už nerovném boji s rostoucí přesilou domácích fans.
Průběh utkání popisovat nebudu a ani nechci, někteří mne velice zklamali a výsledek taky moc nepotěšil. Stejně ale musím přiznat, že tak jako na Camp Nou jsem si snad ještě žádný away zápas Ligy Mistrů neužil. Bude to znít možná sadomasochisticky, ale já se společně s těmi čtyřmi tisícovkami kanonýrů bavil, skandovali jsme, zpívali, posunovali si po tribuně obrovskou a krásnou vlajku, a to dokonce i když stav už pro nás nebyl nic moc. Ani ohlušující yeeeeeeeeeees nechybělo, do ztichlého stadionu to byl krásný zážitek, stejně jako těch pár minut naděje. Neodpustili jsme si obratem po vstřelené brance tradiční Who are ya a také Your support is f***ing Sh*t, protože to co fanoušci Barcy předváděli, to se fanděním opravdu nedalo nazvat. Ostatně můžete to shlédnout na videu ( VIDEO PART 2 ). Nebýt těch bubnů a několika desítek fans za brankou s vlajkami, tak tam bylo ticho jako v kostele. Pak ale přišel fatální Mikaelův kiks a katastrofický scénář jak od Verdunu dokonaný nadlidskou snahou tohoto našeho stopera. Ale co, není každý den posvícení. Kluci se s námi po zápase pěkně rozloučili, ale nevím nevím, jestli se Ebouemu podařilo dohodit až k nám svůj dres, možná ho hodil do toho VIP sektoru Arsenalu, co byl nad naší lávkou a kde taky seděl Cesc. Kdo ví, jak mu bylo, když jeho Arsenal dostal takový klepec.
Po zápase nás nechali standardně hodinu na místě, tak přišly na řadu vlaštovky, několikrát „One Arséne Wenger“ a další. Parádní nálada ( VIDEO PART 3 )pokračovala i ve ztemnělých chodbách a schodištích stadionu, je to úžasné, když jdete husím pochodem spolu se stovkami dalších a všichni zpívají a zpívají. Ostatně v tom zpěvu se pokračovalo až ven, než jsme se rozdělili na ty, co utíkali k autobusům a ty, co vyrazili lovit taxíky… Večer jsme ještě stihli jednoho Fosters v pubu My Bar, spolu s několika dalšími kanonýry. Oproti včerejšímu dni už ale vše probíhalo tak nějak potichu, kdo ví proč.
Přes noc po zápase se změnilo počasí, v noci začalo pršet, citelně se ochladilo a tak na místo chození po památkách jsme se rozhodli, že navštívíme Tapas bar a zkusíme ty Katalánce jedny porazit alespoň v něčem, když už to nedopadlo ve fotbale. Vybrali jsme si Etxea, docela příjemný podnik, s milou, přívětivou, ale přesto barcelonsko-fotbalovou obsluhou (asi dva dny předtím se pochechtávali mému přívěsku s kanónem) a rozhodli se, že jim sníme všechny tapas, což jsou malé plátky baget s oblohou propíchnuté párátky, aby držely pohromadě. Tapas Bar je vlastně taková malá samoobsluha, kde vyfasujete talíř, chodíte jako mlsný kocour podél pultu a vybíráte a nabíráte si na talíř, na co máte chuť. Nikdo Vás přitom nekontroluje, co a v jakém množství jíte (takže v Čechách jako živnost zcela nerealizovatelné). Přizpůsobili jsme se, jen nám ale bylo divné, že si všichni okolo nechávají párátka od snědených tapas na talíři. Takže jsme si nabrali co hrdlo ráčilo a začali soupeřit s kuchyní. Což o to, nápad to byl dobrý, chutný (byly i chobotnice 🙂 ), ale v kuchyni bylo asi moc kuchařů či co, nebo jim možná přivezli toho dne moc baget, a tak jsme i protentokrát prohráli. I finančně. Při placení nám vrchní spočítal párátka a vynásobil pěknou cenou v eurech. Ale co, alespoň jsme si domů odváželi pěkných 18 katalánských párátek, která nám po zaplacení nechali, no řekněte, kdo z Vás to doma, pánové, má? :-)).
Tak nashle při away zápasech příštího ročníku Ligy Mistrů…. Oooh to, oooh to be, oooh to be a Gooner.
A fotky jsou standardně jako vždy umístěné na RAJČETI STAČÍ ZDE KLIKNOUT !!!
P.S. Pokud někdy někdo pojedete do Barcelony, tak nezapomeňte v ulici Carrer de Ferran navštívit originální irský pub jménem My Bar. Točí tam fakt dobrý pivo, obsluha je perfektní, mají otevřeno do dvou do noci, dávají tam fotbal, samozřejmě že jenom ostrovní a s jednou pěknou slečnou za pultem se domluvíte i slovensky 🙂
/Patrick/
Camp Nou je skutečně velký, připomínal mi moskevské Lužniki 🙂
jeden z mála pěkných pohledů z venku
už nám to odpočítávají
tak rychle na gáblík
byla to pěkná výška …
u nás je už plno, co tam dole?
a jde se na to …
oáza v centru Barcelony
