Těžko bychom v současném kádru Arsenalu hledali kontroverznějšího hráče než jakým Theo Walcott.
Přitom kariéra našeho anglického rychlíka začala pohádkově: ve čtrnácti smlouva s Nike, v patnácti premiéra v Championship, v šestnácti Arsenal, v sedmnácti MS, v devatenácti hattrick Chorvatsku, ale poté už jen několik nepřesvědčivých sezón plných kolísavých výkonů. Je pochopitelné, že fanoušky Walcottův herní projev frustruje. Vždyť je to jako najít v moři bednu plnou šperků a následně zjistit, že většina zlata v ní už dávno zrezivěla. Fanoušci cítí, že jim po hřišti běhá hráč s opravdu výjimečnými schopnostmi a nedokáží pochopit, proč je jeho talent na hřišti znát jen přibližně v jednom z pěti zápasů, jinými slovy, proč se Theo od svého příchodu do klubu nijak znatelně nezlepšil. Odpověď na lamentování gunnerů po celém světe je nečekaně prostá – za všechno může Theovo dětství. Walcottovy fotbalové začátky totiž předznamenaly průběh jeho nepochybně úspěšné, ale zatím ne zcela naplněné kariéry.
Abychom lépe pochopili vliv Theova fotbalového jara na jeho současné výkony, pomůžeme si přirovnáním, respektive krátkou bajkou:
Kdysi žila v Moravských Beskydech početná smečka vlků. Ulovit potravu vyžadovalo trpělivé stopovaní zvěře, tiché plížení, nápaditost a spolupráci. Vlci dobře věděli, že kořist nedostanou zadarmo. V tom samém lese tehdy žil i mladý medvěd, který se nikam plížit nemusel. V dětství se totiž naučil otevírat vrátka od ohrady blízkého statku a každý týden si zde v noci ukradl jednu či dvě bezbranné ovečky. Jednoho dne však farmáři došla trpělivost a svůj plot vybavil pevným visacím zámkem, který medvěd nedokázal otevřít. A tak – zatímco vlci v lese dále trpělivě lovili jeleny – rozmazlený medvěd strádal, protože v životě nikdy nepotřeboval víc než jeden trik, který teď však nezabíral.
Theo Walcott je na tom podobně jako Beskydský medvěd. Fotbal začal hrát závodně až v deseti letech, přesto nastřílel hned svou první sezónu v dresu Newsbury více než sto gólů. Taktika byla asi vždy stejná: „kopněte bálon dopředu za obranu, Theo u něj bude první“. V žákovských a mládežnických kategoriích ještě nebyla mužstva dostatečně takticky vyspělá na to, aby si poradila s tak rychlým hráčem jako byl malý Theo, který se tak dostal do samostatného úniku na branku soupeře možná i několikrát za zápas. Rychlost byla vždy Walcottovou hlavní zbraní (a je téměř jisté, že by se bez ní do Arsenalu nikdy nedostal), přesto mu paradoxně zabránila v dalším rozvoji. Podobně jako medvěd z bajky, ani Theo se na odměnu příliš nenadřel – nemusel být silný v soubojích, nemusel být kreativní ani technicky vyspělý – vždy si vystačil s rychlostí. Walcott se tak v dětství (v klíčové etapě vývoje fotbalisty) z herních dovedností naučil pouze relativně slušně zakončovat. Víc nepotřeboval. Co mu však vycházelo mezi nedostatečně fyzicky a takticky připravenými protivníky v žákovských soutěžích, už v Premier League tak dobře nefunguje.
Walcottovy omezené fotbalové dovednosti jsou znát zvláště proti soupeřům, kteří na Emirates Stadium přijedou s cílem ubránit bezbrankovou remízu a „zaparkují autobus“ před vlastním pokutovým územím. Theo se v zahuštěném prostoru jen těžko prosazuje a více než rychlého geparda připomíná spíše pomateného ledního medvěda převalujícího se v Pražské zoologické zahradě na červencovém slunci. Není ve své kůži a svým protihráčům více překáží, než pomáhá. Nejen, že nemá dostatek místa pro své náběhy, ale také je nucen při hře více přemýšlet a to mu nesvědčí. Nerozumějte mi špatně, Theo mimo trávník působí jako sympatický a chytrý chlapík, jeho fotbalová inteligence je však průměrná. Pravdu má Arsené Wenger, který tvrdí, že Walcott je hráč, který se na hřišti řídí především instinktem, a proto mu svědčí otevřené zápasy, kdy soupeřovu obranu ztrhá svými neunavnými náběhy. Další faktorem, který Walcottovi nehraje do karet, je jeho známost – většina mužstev, trenérů i jednotlivých obránců, si uvědomuje nebezpečí hrozící z Walcottovy strany a dobře se na něj takticky připraví. Není náhoda, že se Theo v lize (kromě otevřených klání proti silným soupeřům) v minulosti prosazoval hlavně proti nováčkům – vzpomeňme na jeho hattrick proti Blackpoolu v roce 2010 či na povedené zápasy proti Wolves a Norwich FC v loňské sezóně.
Přestože spousta fanoušků Thea kvůli jeho nevyrovnaným výkonům zatracovala, Walcott měl vždy na své straně toho nejlepšího advokáta – Arsené Wengera. Poslední dvě sezóny odehrál Theo většinu zápasů (a často i v dobách, kdy byl očividně z formy) a na pravé straně našeho útoku v podstatě neměl konkurenci. Nyní je však situace jiná. Příchod Podolského, forma Gervinha a talent Oxlade-Chamberlaina způsobily, že Walcott po dlouhé době přišel o místo v základní sestavě. Vypadá to, že Wenger ztratil trpělivost – ať už kvůli hráčovu nedostatečném progresu či jeho váhání okolo podpisu nové smlouvy. Otázka je, zda našemu rychlonožkovi konkurence prospěje. Theo si asi moc dobře uvědomuje, že se nyní nachází ve svých nejlepších letech a pokud chce v Arsenalu po sobě zanechat stopu (nedávno jsem se dočetl, že se chce stát legendou jako jeho vzor Thierry Henry) měl by tomu učinit v následujících sezónách. Walcott musí hrát, protože času moc nezbývá. Za tři, čtyři roky už totiž může začít ztrácet svoji rychlost, bez které by, jak víme, dopadl jako onen Beskydský medvěd.
Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se Theova kariéra dále vyvine. Jak bylo nastíněno výše, je nereálné očekávat, že se Walcott radikálně zlepší. Sice na sobě stále může v určitých aspektech hry (centrování, zakončení apod.) zapracovat, avšak legendou jako Thierry Henry se pravděpodobně nikdy nestane. Theo bude vždy stejným hráčem, jakým se naučil být v dětství – tedy útočníkem, který spoléhá především na svůj instinkt a neuvěřitelnou rychlost. To však neznamená, že nemůže být platným hráčem pro Arsenal. Jistě vstřelí ještě spoustu nádherných branek a předvede nespočet povedených akcí – vše dobré bude ale vyváženo mnoha frustrujícími momenty. Je v zájmu všech fanoušků Arsenalu, aby podobných momentů bylo co nejméně, takže nám nezbývá než popřát Walcottovi hodně štěstí do dalších bojů v červeno-bílém dresu: Run, Theo, run.
Yankee
