Stanley Kroenke byl prostě šikovnější a chytřejší, než jeho uzbecko-ruský konkurent Alisher Usmanov. Po několik let Američan skupoval další a další akcie klubu a současně posiloval spolupráci s vedením klubu. Přineslo mu to ovoce v podobě lepší znalosti nejen samotného klubu, ale i jednotlivých akcionářů, kteří byli nebo jsou v jeho vedení. A efektem této trpělivé práce bylo odkoupení dvou balíků akcií a získání 62% podílu v klubu. Nesouhlas jeho konkurenta Usmanova a trucovité neakceptování nabídky na převzetí už na této skutečnosti nemůže nic změnit. Chce se říci, zaplaťbůh…
Kdyby bylo po mém, osobně bych nejraději viděl klub stále v rukách vlastníků, kteří se podepsali pod jeho vývojem za poslední řekněme dekádu. Svět jde však dál a všechno spojené s byznysem nabírá stále větší obrátky, někdy je nutné i reagovat na generační či osudové změny. A nejinak tomu bylo v případě Arsenalu. Souboj dvou akcionářů s de facto stejnými podíly musel konec konců vést k jedné ze dvou vývojových cest, buď akcie dlouhodobých anglických vlastníků půjdou za velkou louži do země se standardními pravidly, nebo na studený a divoký východ. Pokud bych já byl majitelem akcií, nebylo by pro mne jiné volby, než prodej Američanovi, i když mnozí mohli bezpochyby strašit příklady převzetí Stanovými krajany, ale Arsenal není Manchester, či Liverpool.
Sice nejsem odborníkem na anglické právo a ani špičkovým ekonomem, ale snažil jsem se v posledních měsících porozumět všemu, co by mne přivedlo k jasnějšímu pohledu na situaci kolem akcionářské struktury našeho klubu. Jak je napsáno už výše, to, že dojde k převzetí klubu, bylo měsíc od měsíce jasnější. Ještě nedávno byli největšími akcionáři Arsenalu Stan Kroenke (29%), Alisher Usmanov, resp. jeho červeno-bílý holding s indickým miliardářem Farhardem Moshinim za zády (27%), Dany Fiszman (16,11%) a Lady Nina Bracewell-Smith (15,9%). Berouc pod úvahu, že Lady Nina se netajila záměrem své akcie prodat a jedině naši dva miliardáři byli ochotni a schopni od ní akcie odkoupit, stanuli jsme jako klub na rozcestí. Arsenal se mohl dostat do rukou boháče z Ameriky, či do rukou dvou boháčů z Asie.
Vše to vlastně začal před několika lety jistý David Dein, který se rozhodl opustit vedení Arsenalu a svých 14,85% akcií klubu prodat za 75 miliónů liber dost nečekaně investiční společnosti Red and White Holdings Ltd, jejímž se stal obratem ředitelem. Současně oznámil, že má zájem hrát výrazně aktivní roli v rozhodování o budoucnosti Arsenalu. A možnost skutečně nepřátelského převzetí klubu byla na světě. Usmanov, jako osmý nejbohatší muž Ruské federace, ve spojení s indickým miliardářem Farhadem Moshinim, spolumajitelem (mimo jiné) investiční banky Panmure Gordon, byli přetěžkým soupeřem našeho amerického sportovního byznysmena. Usmanov má pověst tvrdého obchodníka a to dokonce i mezi ruskými oligarchy. Řekne-li se Solncevská mafie, jsme skoro u Usmanovů doma, byť možná jen v předpokoji. Allisher má na každý pád úzké vazby na Kreml a exprezidenta Vladimíra Putina, ale blízko mu je zejména Dimitri Medveděv, bývalý předseda skupiny Gazprom a nynější vládce Kremlu. A tak skutečnost, že byl za sovětské éry v nápravném zařízení je dnes jen glosována Financial Times jako „pestrá kariéra“ a je snad tou největší drobností v curriculum vitae tohoto Uzbeka, bohatnoucího každodenně na otrocké dětské práci na uzbeckých bavlníkových plantážích.
Pan Usmanov, tvář holdingu, neboť Moshini je spíše v ústraní, slíbil hned po nákupu akcií napodobit úspěch Romana Abramoviče z Chelsea. Dokonce pro ostrovní tisk řekl, že „jeden z mých krajanů ukázal, že dokáže vytvořit SUPERCLUB a já ho budu následovat. Věřím, že Arsenal má velký potenciál růstu“. V tomto si Usmanov rozuměl s Deinem, který byl názoru, že bez velkých investic nemá Arsenal budoucnost a na svou stranu získal i Arsenal Supporters‘ Trust, sdružující kolem 2-3% drobných akcionářů. Respektovaný Arseblog tehdy k situaci v klubu napsal, že „pokud tato skupina převezme Arsenal Football Club, pak ztratíme vše, co jsme. Tradici, hodnoty, integritu, historii – to vše by šlo na vedlejší koleji, pokud se staneme další Chelsea“. Andrew Hill ve svém sloupku ve Financial Times k tehdejší situaci poznamenal, že „řízení fotbalového klubu Arsenal vypadá jako nějaký bizarní střet z doby studené války, kdy na jedné straně stojí Rusové, na druhé straně Američané, a mezi nimi ředitelé, a každá skupina ovládá podstatnou část akcií“.
Rozhodující otázka je tedy již vyřešena, stand-off nehrozí, klub má většinového vlastníka schopného prosadit své zájmy a plány, vlastníka čitelného stejně, jako je čitelná a srozumitelná země jeho původu, alespoň co se sportu týká. Trio Usmanov, Dein a Moshini sice odmítlo své akcie k nabídce Kroenkeho převzetí prodat, ale jejich 27% je a zůstane navždy minoritní. Máme však před sebou další vážnou otázku, nepůjde Arsenal cestou, kterou se nedávno vydaly kluby jako Manchester United či Liverpool? Je převzetí Kroenkem spíše nadějí do budoucna, příslibem přísunu peněz pro Wengera na velké letní transfery, nebo se spíše máme obávat, že tak jako v případě MU nebo LFC bude nový vlastník čerpat z klubu finance na pokrytí svých vlastních obchodních závazků?
Ono, jak to tak vlastně v podobných situacích bývá, všichni zainteresovaní ujišťují všechny zúčastněné, že je před nimi jen růžová budoucnost plná stabilních financí a péče o co nejlepší zítřky. Ale je to dost pro tak ceněnou známku Arsenal, jejíž finanční hodnota se výpočtem přes nabízenou cenu akcií blíží jedné miliardě liber? Jako laikovi, respektive pouze pasivnímu účastníkovi všech věcí kolem převzetí klubu je pro mne velmi těžké na takovou otázku dát jednoznačnou odpověď. Musím přiznat, že Kroenke má mou důvěru, akcie Arsenalu zdá se nekoupil na dluh, kterým by mohl zatížit náš milovaný klub, tak jako to chytře udělala třeba rodina Glaserů v Manchesteru. Nebude se tak opakovat situace, kdy všechny zisky generované klubem jdou jen na pokrytí splátek těchto úvěrů. To ale nemůže automaticky garantovat, že Kroenke nikdy nesáhne do Arsenalu pro peníze. Bude důležité sledovat výroční finanční zprávy, protože jestli přáním amerického miliardáře bude výplata dividend, které klub v poslední dekádě nevyplácel, nikdo proti tomu nebude schopen nic udělat.
Stan Kroenke ale naštěstí není člověkem odnikud. Je známý z řady jiných sportovně-obchodních investicí. Prostřednictvím KSE (Kroenke Sports Enterprises) je vlastníkem několika týmů v USA jako jsou Denver Nuggets (NBA), Colorado Rapids ( MLS), Colorado Avalanche (NHL) nebo St. Louis Rams (NFL). Jeho curriculum vitae a způsob, jakým vede svůj dosavadní byznys napovídá, že své investice opatruje a to velmi vážně a dlouhodobě. Nejinak tomu bude i s Arsenalem. Podle vzoru amerických firem se nebude Kroenke míchat do kompetencí sobě podřízených osob, takže lze předpokládat, že nikdy nenastane situace, kdy si v novinách přečteme, že „Stan se setkal s Bossem, aby ho seznámil se svým novým nákupem či mu oznámil změnu taktiky“, tak jako je to běžné třeba v Chelsea.
Navíc vyjasnění vlastnické struktury našeho klubu může napomoci vylepšení marketingové pozice Arsenalu. A to vše díky velmi dobrým kontaktům s americkými firmami, které Stan bezpochyby má. Smlouvy, které podepisoval Arsenal do doby převzetí klubu, totiž nepatří mezi ty nejdražší a tedy nejvýhodnější. Bylo to takové naše bolístko, kdy vyjma smlouvy s Emirates, jsme v porovnání s jinými týmy z čela EPL nebyli schopni získat velké finance. Příkladem může být kupříkladu ne příliš výhodná smlouva na prodej veškerých cateringových práv na Emirates Stadium za 15 miliónů liber na 5 let. Ti, kdo byli na stadionu mi potvrdí, že piva tam proteče neskutečně a ceny za pivo v plastu jsou srovnatelné třeba s věhlasnou londýnskou Porcupine. A to je pivo jen zanedbatelnou částí cateringových práv, VIP boxy by mohly promluvit… A tak věřme, že změna majitele a jeho know how se brzy odrazí na nových marketingových smlouvách.
Náš nový majitel teď drží ve svých rukách 62% akcií klubu. To mu dává naprosto volnou ruku v přijímání rozhodnutí a směřování vizí rozvoje Arsenalu na nejbližší léta. Díky tomu, že Kroenke měl možnost plnit i roli člena vedení klubu, v dostatečném stupni poznal osoby, které řídily klub do té doby a byly za jeho rozvoj odpovědné. Stanley se strategickými rozhodnutími klubu v posledních letech souhlasil a tak se dá očekávat, že nebudou provedeny nyní žádné zásadní personální změny. Na svých postech tak zůstanou Peter Hill-Wood, Ivan Gazidis, kterého Kroenke tak dobře zná ještě z působení v MLS, no a především Arséne Wenger. Kroenke i Wenger zdá se, jsou dokonce na stejné vlnové frekvenci. Oba vychází ze základního předpokladu, že firma má být finančně samostatná, soběstačná a na tolik silná, aby mohla soupeřit jako rovný s rovnými s v okolí vyrůstajícími umělými kluby, tyjícími ze zdánlivě nikdy nekončících (nejen) ropných zdrojů.
Takže jestli se někdo kochal nadějí, že současně s příchodem Američana nastoupí éra velkých nákupů a nastane doba soupeření na transferovém trhu s Chelsea nebo Manchesterem City, ten by se již teď měl cítit zklamaný. Obraz budoucnosti Arsenalu, který se před námi zpoza horizontu vynořuje, nám naznačuje, že vyjma pozitivních změn ve vlastnické struktuře se žádných jiných razantních změn nedočkáme. Arsenal se stále pohybuje a bude pohybovat v nastaveném směru. Jenom se stalo, že máme čitelnou a jasnou majetkovou strukturu. Uvidíme, kam nás to dovede. Je ale důležité, že převzetí klubu sebou nenese tak rizikové souvislosti, o kterých jsem psal v úvodu. Možná je to ještě předčasné, tleskat americkému byznysmenovi k jeho úspěšnému převzetí, ale lze mu poblahopřát k dobrému obchodu. Arsenal s obrovskou základnou fanoušků po celém světě a s vybojovanými úspěchy za dobu Wengera má určitě vyšší cenu, než kterou Stan zaplatil.
Patrick
(článek vyjadřuje osobní názory autora)
