První sezóna Williama Saliby v týmu byla úspěšná, a proto byl při udílení cen PFA za rok 2022/23 jmenován do nejlepšího týmu sezóny Premier League. Jak nám obránce prozradil, od prvotního talentu, který projevoval jako chlapec v pařížském Bondy, ušel dlouhou cestu.
Mládežnický fotbal je obdobím, kdy si mnoho hráčů tento sport zamiluje. Většinou poprvé zažijí, že jsou součástí týmu – mnohdy ne o moc víc než parta nejbližších kamarádů – všichni táhnou za stejným cílem, tráví spolu čas a mohou odehrát zápasy v uvolněnějším duchu.
To byl případ Williama Saliby. Od svých šesti let byl členem místního klubu AS Bondy, který se nachází na severovýchodním předměstí Paříže, kde se narodil a vyrůstal. A na tu dobu má spoustu hezkých vzpomínek.
Je to klub, kde se také Kylian Mbappé učil svému řemeslu, než se v pouhých 19 letech stal světovou superhvězdou a vítězem mistrovství světa. V Bondy trénoval i Mbappého otec, a to včetně mladého Saliby, který byl v té době útočníkem.
Kylian, který chodil na stejnou základní školu jako Wilo, byl v Bondy o několik ročníků starší než náš obránce, než přestoupil do Monaka a později do Paris Saint-Germain. I pro Wila to byl úspěšný odrazový můstek a právě těmto začátkům v Paříži vděčí za zásadní změnu svého přístupu, která mu pomohla změnit se z – jak sám říká – „líného bručouna“ v obránce světové úrovně, jakého vidíme dnes.
„Bylo mi pouhých šest let, když jsem začal hrát v místním klubu Bondy,“ začíná. „Byl to lokální klub, kde jsem vyrůstal, takže jsem tam všechny znal. Tehdy, když jsem byl mladý, hrál jsem jako útočník a miloval jsem to. Řekl bych, že jsem byl jedním z nejlepších hráčů v týmu, možná nejlepším hráčem, nevím. Řekněme, že jsem byl mezi dvěma nebo třemi nejlepšími!
„I v tomto týmu bylo několik velmi dobrých hráčů. Někteří z nich se dostali na profesionální úroveň, a to nejen ve Francii, ale po celém světě. Tímto klubem prošla spousta hráčů, kteří se stali profíky, samozřejmě nejen Mbappé, ale i hráči naší věkové kategorie.
„S některými z nich se přátelím dodnes. Všichni jsme v tom městě vyrostli, takže když máme volno, vracíme se tam, což je dobrá příležitost se s lidmi znovu setkat.“
Na začátky v Bondy si William pamatuje hlavně fantastického týmového ducha a neutuchající vítězství.
„V týmu panovala opravdu dobrá atmosféra,“ říká s úsměvem. „Mám na tu dobu opravdu hezké vzpomínky, protože moji kamarádi v týmu byli zároveň mými kamarády ze školy, takže jsme spolu pořád trávili čas a pak jsme spolu hráli zápasy.
„Vyhráli jsme také spoustu trofejí, takže to samozřejmě přispělo k příjemné atmosféře. V tom týmu jsem dal hodně gólů – hodně! Většinou, kdy jsem hrál, jsem skóroval. Pokud jsem někdy odehrál zápas, aniž bych skóroval, tak jsem vždycky skóroval v tom dalším.
„Myslím, že jsem byl dobrým hráčem, ale nikdy jsem nebyl kapitánem nebo něčím podobným. Bylo to proto, že jsem byl v hlavě příliš mladý, víte, co tím myslím? Stejně mě moc nezajímalo být kapitánem. Byl jsem šťastný, že můžu být hlavním útočníkem!“
William, mládežnický reprezentant Francie ve všech věkových kategoriích od dorostu do 16 let až po jednadvacítku, byl nadějným hráčem. Říká však, že nebýt lekcí, které získal v Bondy, možná by tento potenciál nikdy nedostal šanci rozkvést.
V mládí nikdy neměl problém se svou touhou, ale přiznává, že ne vždy dobře reagoval, když se věci obrátily proti němu.
„Vždycky jsem chtěl vyhrát,“ říká. „To bylo vše, co jsem chtěl, když jsem byl mladý hráč. Chtěl jsem vyhrát každý zápas a to mě v tom věku opravdu motivovalo. Chtěl jsem v každém zápase skórovat, ale neřekl bych, že jsem byl sobecký hráč. Někteří útočníci jsou sobečtí, ale já jsem také dbal na své spoluhráče.
„Musím být upřímný a říct, že jsem byl líný hráč. Ano, byl jsem líný a také jsem dost trucoval. Můj manažer mi vždycky vynadal, že jsem trucoval a byl líný na tréninku. To je možná důvod, proč jsem nebyl kapitánem! Jak jsem řekl, byl jsem mladý v hlavě, ale pak jsem dospěl. V tom věku mi hodně pomohli trenéři. Uvědomil jsem si, jak je třeba se na hřišti chovat a změnil jsem se.“
Po osmi letech strávených v Bondy přestoupil do FC Montfermeil na východním předměstí Paříže, kde působil dva roky, než si ho vybralo Saint-Étienne. Jako mohutný a impozantní střední obránce debutoval v 17 letech a v Ligue 1 strávil jen jednu sezónu, než ho angažoval Arsenal.
Okamžitě se vrátil na hostování do Saint-Étienne (kde se probojoval do finále Coupe de France) a poté se na krátkou dobu vrátil do Londýna, načež se opět ocitl ve Francii (tentokrát do Nice) a sezónu 2021/22 strávil v Marseille.
Minulá sezona byla tedy jeho první v Arsenalu, i když do něj přišel v roce 2019. Navzdory neobvyklému začátku kariéry u Gunners říká, že se v klubu cítí jako doma.
„Samozřejmě, že když jsem byl na hostování, nebyl jsem tu každý den,“ říká, „takže si nejste se všemi tak blízcí a nejste součástí skupiny. To je normální. Ale jakmile sem přijdete, cítíte, že jste součástí týmu a že jste součástí rodiny.
„Od té doby, co jsem sem přišel po hostování, jsem měl pocit, že jsem se stal větší součástí rodiny, a tak to tady chodí. Panuje tu skvělá atmosféra a fotbal je stejný, tak i tak. Každý rok sem přicházejí noví hráči a ostatní jim dávají najevo, že jsou vítáni.
„Stejné je to i letos. Přišli noví hráči, které jsme předtím neznali, ale pomáháte jim stát se součástí rodiny. Dozvíte se o všech, o každé kultuře. Dozvíte se spoustu informací o nových kulturách a já jsem také rád, když za mnou lidé přicházejí a ptají se na Francii. Třeba se chystají na dovolenou do Paříže nebo na jih Francie a mluví o tom se mnou.
„Máme tu velmi dobrou atmosféru,“ dodává. „Každý den se smějeme, vtipkujeme, jsme rádi v partě, ale když jsme na hřišti, jdeme tvrdě za svým a bereme to vážně. Je důležité mít obojí – jedno bez druhého nejde.“
Dvaadvacetiletý William vysvětluje, že tento pocit jednoty a sounáležitosti je klíčový, ale také pečlivě vypěstovaný Mikelem Artetou a jeho trenérským týmem.
„Děláme spoustu věcí, abychom si byli blíž a blíž a abychom se navzájem poznávali,“ říká urostlý obránce. „Trenéři s námi mluví o tom, jak je důležité být jednotný a být pospolu nejen s fanoušky, ale i jako tým. Jako příklad může sloužit naše turné v Americe, u každého jídla jsme vždycky promíchali stoly. Nevybíráme si stůl, u kterého budeme sedět při obědě nebo večeři.
„Můžeme mluvit s trenéry i s ostatními hráči a to se mi moc líbí. Může tam být hráč, se kterým se bavíte méně, a to je příležitost ho více poznat, být spolu a to všechno pomáhá týmu, když jste na hřišti.
„Když jste na hřišti, opravdu to pomáhá. Když hrajete a cítíte, že je celý tým pohromadě, že se všichni mají rádi a chtějí, aby se všem dařilo – to zvedá celou úroveň.“
Vzhledem k tomu, že William byl z klubu zapůjčen, nikdy nestrávil v šatně více než dvě sezony po sobě, takže měl méně příležitostí vybudovat si vztahy a sžít se se spoluhráči. Předsezónní turné v Americe mu podle jeho názoru pomohlo zejména v poznávání lidí a v diskusích o životě mimo hřiště ale i o fotbale.
Zároveň se však domnívá, že život v Arsenalu se příliš neliší od francouzských klubů, v nichž působil, a dokonce ani od francouzské reprezentace, kterou poprvé reprezentoval na začátku loňského roku.
„První a nejvýraznější rozdíl je v jazyce. Máme tu spoustu různých jazyků, nejen angličtinu, ale i portugalštinu a španělštinu. Ale řekl bych, že kromě toho je v šatně podobný duch. Všichni jsou odhodlaní vyhrát, každý chce odvést co nejlepší výkon, ale také se lidé v šatně rádi vyjádří. Můžete diskutovat, bavit se o zápasech a vždy se snažit o zlepšení.“
Na závěr Wilo říká, že ačkoli mezi týmovým životem v Arsenalu a v jiných klubech není mnoho rozdílů, ve svém současném působišti si všiml něčeho jedinečného: spojení s fanoušky.
„Tohle má velký význam, když máme takové fanoušky, jako máme my,“ říká. „Ve špatných chvílích nám pomáhají a my jim vždy chceme poděkovat tím, co předvádíme na hřišti, a snažíme se pro ně vyhrát zápas. Kvůli tomu hrajeme fotbal. Hrajete pro fanoušky, hrajete pro dobré zážitky a hrajete pro ten pocit na Emirates.“
