Zkontaktoval jsem Matygola a dále vše probíhalo jako na drátkách, objednávka lístků, zaplacení lístků, rezervace hotelu v Liege (Lutych), zajištění dopravy, to vše v několika dnech a pak už jen natankovat a vyrazit.
Příjezd do Liege okolo čtvrté odpoledne, ubytování a okamžitě návštěva stadionu. Měl jsem štěstí, den před zápasem ještě nebyli pořadatelé ostražití a tak jsem měl možnost projít celý stadion, vlézt až na plochu, omrknout away sektor a hlavně zjistit, kde je kiosek pro výdej away lístků, kde je vstup pro fanoušky Arsenalu a tak. Večer jsem prolezl centrum města a zkonstatoval, že všichni zde mluví pro mne zcela nesrozumitelnou řečí (Valonie je frankofonní částí Belgického království), město je slušně řečeno průmyslové, tedy špinavé, ale centrum je velice příjemné, plné hospůdek a barů, kde se už s přibývajícím časem začínala do francouzštiny mísit zcela nenápadně angličtina.
DEN „D“
Den zápasu mne přivítal nízkou oblačností a zvýšeným výskytem červených dresů s jistými aerolinkami na prsou. Byly všude, v každém baru, hospůdce, taverně. Jejich počet však nepřevýšil výskyt policistů, jejichž počet byl nejen v centru, ale především pak okolo stadionu pro mne velikým překvapením.
Podle propozic Arsenalu jsem měl možnost si lístky vyzvednout na stadionu od dvou hodin odpoledne v den zápasu, současně jsem si mohl v propozicích přečíst, že kdo se při případné policejní kontrole v oblasti 5 kilometrů okolo stadionu v den zápasu neprokáže platnou vstupenkou, může být na 24 hodin zadržen. Stálo mne to sice cestu na stadion navíc, ale jistota je jistota. Měl jsem za to možnost vidět skutečné policejní manévry. Uzavření a vyklizení celého prostoru kolem stadionu tak v okruhu 2 kilometrů, přílet vrtulníku či příjezd obrněných transportérů.
Vyzbrojen vstupenkou jsem se vrátil do centra a zapojil se ihned do usilovné přípravy našich fans na zápas. Průběžně se kontrolovala znalost chorálů, vzájemně jsme si vyměňovali zkušenosti z různých zápasů (já spíše poslouchal) a především se sestavovaly sestavy a vedly se diskuze na témata vítězství v PL a Lize Mistrů. Prostě stejně jako na www.gunners.cz .
Příprava probíhala úspěšně až do 18 hodiny, kdy se většina fans z centra začala přemisťovat ke stadionu, někteří taxíky, jiní městskou dopravou. Pikantní bylo, že v autobusech jeli spolu fans obou týmů, ale aspoň v tom mém busu byla velice přátelská nálada, tedy až do doby, než nás tak 2 kilometry před stadionem zastavila policie, vyzvala fanoušky Arsenalu k vystoupení a autobus s místními fans nechala dojet až ke vchodům.
Po vystoupení nás policie navigovala směr stadion podél řeky Meuse, odkud byl vstup na stadion pro away fans. Ti z nás, kterým záleželo na jejich image, byli nuceni se cestou stále usmívat, protože jsme byli filmováni, foceni, kontrolováni a podobně. Tehdy jsem pochopil doporučení Office Arsenalu, že je vhodnější mít lístek u sebe. V tu chvíli jsem pochopil také výhody Travel club Arsenalu, kteří přiletí, z letiště jedou autobusy na stadion, z autobusu vystoupí přímo u tribuny a po utkání jedou autobusy hned zpět na letiště. Čistě bezkontaktní způsob . Tedy co se týče soupeřových fans. My pěšáci jsme museli na stadion a ze stadionu odejít po svých.
Po mnohonásobné kontrole a opakovaném šacování (jinak se osobní prohlídka skutečně nedá nazvat) jsme stáli konečně před tribunou a vchodem č. 16. Zde nás čekala až jedna toaleta a až jeden stánek s pitím a jídlem. Inu, co by někdo away fans rozmazloval. Nás však nic nevyvedlo z míry a čas mezi šacováním a výkopem jsme si krátili popíjením pivka a trénováním hlasivek.
Asi hodinu před výkopem jsme se přemístili na tribunu (ta vpravo od obrazovky), ze které jsme sice viděli hřiště, ale už nic jiného (časomíra, obrazovka). Před odpor stewardů jsme začali na zábradlí vázat vlajky a transparenty a postupně ucpali vchod na tribunu svými těly, aby je náhodou nenapadlo nás nějak v průběhu zápasu rušit a nutit nás sedět na svých sedačkách.
Pak už to šlo v rychlém sledu. Příjezd našeho týmu na stadion, příchod do šaten přes plochu, bouřlivé ovace pro Bosse, sledování rozcvičení, okomentování sestavy a především akustické zkoušky obou fanouškovských táborů. Zde je nutné konstatovat, že stadion Standardu je skutečně jiné „kafe“ než Emirates. Tím, že je stadion relativně malý a má vysoké tribuny, je pro fandění určitě lépe přizpůsoben než ES. Myslím ale, že to je jediné, v čem předčí Emirates, v tom ostatním nestojí ani za řeč, myslím, že můžeme být hrdi na to, co na severu Londýna máme.
Stadion se postupně zaplnil a hned při nástupu týmů na utkání jsme měli možnost vidět a slyšet sílu domácích fanoušků, kteří zřejmě nebyli šacováni u vchodů tak důkladně, pročež byli vybaveni bubny, megafony, světlicemi a hlavně bylo jich trochu víc. Celý stadion je pro 30 tisíc, nás tam bylo tak dva a půl tisíce. Ti, kteří sledovali zápas v TV mi jistě potvrdí, že prvních 15 minut byl v hledišti jenom jeden tábor fans, tábor domácích. To skutečně nešlo překřičet.
Mojí ambicí zde není popisovat utkání či hodnotit hráče, většina z Vás jistě vše viděla v TV a měla možnost rozporuplné situace vidět při opakovaných záběrech. Chtěl bych Vám spíš popsat atmosféru na stadionu, kterou z té „bedny“ prostě nikdy nedostanete.
Ještě jsme se ani nerozkoukali po prvním hvizdu píšťalky a už byl stav 2-0. Nálada v away se snad ani nedá popsat, takový zmar, frustraci, zklamání jsem už dlouho nikde neviděl a snad už ani nikdy neuvidím. V našem sektoru bylo ticho jako v kostele. Přesto si troufnu tvrdit, že mezi námi nebyl jediný, kdo by nevěřil v obrat. Po několika akcích jsme viděli, že tým se nepoložil a stejně jako hráči na hřišti jsme i my začali svůj boj s domácím kotlem. Velice nás „nakopla“ branka „jump“ Nicka do šatny, o přestávce jsme diskutovali možné změny v sestavě a většinou se shodovali, že musí přijít do středové řady někdo s větším tahem na branku a chutí vystřelit, tedy Aaron. Jen jsme se neshodovali, koho by měl Aaron vystřídat, ale po části druhého poločasu bylo vidět, že „super“ Tom už nestíhá. Vyrovnávací branka, z našeho pohledu do vzdálené branky, nás překvapila, myslím, že snad ani jeden z nás neviděl, kdo gól dal. To nám však nebránilo mohutným řevem probrat domácí fans k poslednímu pokusu o odpor, který však byl zlomen mohutným „yeeeeeeees“ po třetí brance. Tu tříminutovou sprchu už domácí nerozchodili a jejich bubny byly vystřídány boucháním do plechových stěn away sektoru přesně v rytmu „Oooh to, oooh to be, oooh to be a Gooner“, či nikdy nekončícího krásného „Arsenal, Arsenal, Arsenal, Arseeenaaal, …“ .
Zhodnocení naší práce, tedy zda jsme byli slyšet, to už nechám na Vás, z našeho away pohledu jsme postupně získávali v hledišti převahu, v závěru až drtivou (stejně jako naši kanonýři na ploše) a naše vítězství oslavili mohutným a několikaminutovým „Who are ya“ směrem ke ztichlým tribunám po Eduardově gólu. Ani bych nevěřil, co může udělat s frankofonními belgickými fanoušky takové obyčejné anglické „Who are ya“, na tribuně vpravo od nás si to někteří místní vzali až tak k srdci, že museli být odvedeni v poutech za pokusy dohodit nějaké předměty do našeho sektoru. Inu, ne každý unese porážku. Konec zápasu už jsem neměl možnost skoro ani sledovat, protože tak jako celý away jsem si cíleně vytrhával pravou ruku z ramene a řval „Arsenal, Arsenal, Arsenal, Arsenal, Arsenal, Arsenal,…“.
Hned po skončení zápasu nás velice potěšilo gesto Bosse, který pokynem poslal hráče pod naši tribunu a my měli tak možnost se pozdravit s „Jump“ Nickem, skandováním Eboue, Woah,Eboue,Woah pozdravit našeho univerzála (mimochodem vůkol velmi dobře hodnoceného), poděkovat super Tomovi a oslavit střelce gólů Thomase a Dudua. Pak už jsme jenom naposledy zazpívali „Arsenal FC“ a „One Arsene Wenger, There’s only one Arsene Wenger, There’s ony one Arsene Wenger“ a začal útěk.
Bylo skutečně velice zajímavé sledovat ten přerod fanoušků Arsenalu v „normální“ občany, tím myslím co se oblečení týká . Dresy a šály zmizely do bund, vlajky a transparenty do tašek a všichni velice rychle odcházeli ze stadionu. Přiznám se, že jako away novic jsem moc netušil, jak to po utkání bude vypadat a tak jsem se držel davu, který vyběhl ze stadionu a usměrňován policejními kordony rychle mizel směr centrum, někteří taxíky, někteří pěšky. Policii budiž ke cti, že nás zcela neprodyšně oddělila od domácích fans, ti však byli podle mého tak šokování průběhem utkání, že se snad ani nebylo čeho obávat.
DEN „+ 1D“
Ráno už jen prozaicky zabalit a zpátečka do vlasti, s malou zastávkou v Kolíně nad Rýnem. Škoda, že v Německu tak dbají na stav dálnic a tak často je opravují .
Závěr :
Co dodat, snad jen že se jedná skutečně o zážitek, který stojí za zopakování. Atmosféra v away kotli je neskutečná, zde jsem pochopil, co to je v praxi davové šílenství, v dobrém slova smyslu. Omlouvám se všem milovníkům fotografií, že si zde nepřijdou na své, ale v první půli jsem neměl skoro vůbec náladu fotit a ve druhé už to prostě nešlo!!! Tak jen pár momentek. snad mne nezatratíte.
Po ekonomické stránce bylo toto utkání samozřejmě výhodnější než letecká návštěva Londýna, protože po ne příliš dobré zkušenosti odmítám využívat „lowcosty“. Když nepočítám amortizaci auta, tak jsem zaplatil dvě nádrže nafty (ta v Belgii byla dokonce levnější než u nás), dvě noci v *** hotelu za celkem 90 E, vstupenka za 59 E, bus na a taxi ze stadionu 15 E, vše ostatní už jsou náklady podle osobních dispozic jednotlivce (nápoje, jídlo).
Ještě jednou díky SC a Matygolovi.
DEN PŘED ZÁPASEM
POŘADATELÉ OPRAVOVALI NA POSLEDNÍ CHVÍLI GREEN
LUTYCH JE KRÁSNÉ MĚSTO
POLICIE BYLA PŘIPRAVENA, PISOÁRY TAKY
POHLED Z AWAY SEKTORU
ALESPOŃ JEDNA FOTKA Z UTKÁNÍ
SESTŘIH ZÁPASU Z ITV
{youtube}l5xjdtljVy0&NR=1{/youtube}
POHLED z kotle domácích, zde máte možnost vidět záběry na away vpravo od bigscreenu, spodní sektor byl z přičinění organizátorů a asi z důvodu bezpečnosti prázdný, gunners se vyskytovali v prostředním a horním sektoru, vlastně nad šipkou kterou se spouští PLAY
{youtube}j36qoXX-sWY{/youtube}
/Patrick & Dennis/
