Velký přerod Arsenalu – část první

Porážka s Manchesterem United znamenala vyřazení ze tří soutěží během dvou týdnů. Znamená to, že morálka týmu spadla určitě dramaticky k bodu mrazu. Znamená to ale, že je důvod k panice či k pochybnostem o filosofii Arséne Wengera? Myslím, že zatím ne a podrobněji k tomu odpovídám níže…

Co se vlastně stalo?

V roce 1993 bylo Highbury předěláno na stadion pouze pro sedící diváky. A tím pádem počet fanoušků, kteří mohli sledovat zápasy na stadionu, klesl z 57 tisíc na 38,5 tisíce. Při zápasech Ligy Mistrů to bylo ještě dokonce méně. V důsledku toho klesly příjmy klubu ze vstupného a tak jediné, co mohl klub v tom čase dělat, bylo pozorovat tisíce nešťastných fanoušků, kteří nemohli vidět svůj milovaný klub.

O šest let později ohlásil klub ze severu Londýna plán na výstavbu nového stadionu. Objektu, který měl mít kapacitu více než 60 tisíc diváků. Stadion měl být otevřený již v roce 2003. Měla nastat situace, kdy by do pokladny klubu při ceně byť jen 10 liber za lístek mělo ročně přitéct navíc 6,5 miliónů liber. Takže rozdíl mezi novým stadionem a Highbury by v příjmech ze vstupného byl ohromný. Nakonec to skončilo tak, že kdo chce vidět kanonýry v akci, musí počítat s cenou 50 liber a to znamená, že do pokladny klubu plyne ročně navíc 30 miliónů liber (z toho 20 je nutné vyhradit na splátky za financování stadionu, pozn. Patrick).

K tomu všemu je nutné připočítat příjmy ze sponzorských smluv, prodeje hráčů nebo také příjmy z různých investičních akcí, jako například Highbury Square. Mohlo by se zdát, že díky tomu se klubu podaří rychle se vypořádat se všemi půjčkami na vybudování Emirates Stadium (kolem 470 miliónů liber).

Několik let předtím, než se objevily plány Emirates, se na severu Londýna objevil nový manager – Arséne Wenger. Francouz se od samého počátku začal velmi výrazně lišit od jiných trenérů v Premier League, minimálně přístupem k transferům. Wenger se bránil vydávání velkých částek na tehdejší hvězdy ostrovní ligy a raději přivedl mladé, talentované hráče ze zahraničí, vědom si ale toho, že nesmí oslabit mužstvo. Takoví hráči jako Thierry Henry, Patrick Vieira, Nicolas Anelka, Kolo Toure, Fredrik Ljungberg nebo Robert Pires jsou výsledkem právě tohoto postupu Bosse.

Berouc do úvahy skutečnost, že Boss má nos na nalézání mladých talentů a současně fakt, že díky stavbě stadionu byl rozpočet klubu velice omezený, bylo rozhodnuto vytvořit mnohaletý plán budoucnosti Arsenalu. Jedním z jeho hlavních principů bylo dosažení stabilní finanční situace (finanční samostatnosti) prostřednictvím hráčů z akademie Arsenalu, místo kupování hvězd za velké peníze.

2002-2003: první etapa

Chvíli před tím, jak svět oběhla zpráva o ‚The Invincibles‘ z anglické první ligy, Arséne Wenger spolu s vedením klubu vytvořili plán, díky kterému se měl Arsenal v průběhu následujících 10 let přeměnit ve finančně samostatný moderní klub, který si nebude muset kupovat fotbalové hvězdy, aby mohl hrát fotbal nejvyšší úrovně. Bylo rozhodnuto, že do Londýna se přivedou 16-18 letí mladíci, kteří se do několika let stanou oporou kanonýrů. Takže v Colney začali trénovat takoví mladíci jako Cesc Fabregas [16], Johan Djourou [16], Gael Clichy [18] nebo Nicklas Bendtner [16] či Emmanuel Frimpong a Jack Wilshere [9].

2004-2006: druhá etapa a velká změna

Zanedlouho po první přišla do týmu další skupina teenagerů – Alex Song [18], Theo Walcott [17], Abou Diaby [19], Carlos Vela [16], Vito Mannone [17] a Denilson [18]. Díky těmto mladíkům se v akademii začal vytvářet nový tým. Ale jeho největším problémem byl obrovský věkový rozdíl mezi nimi a zkušenou generací ‚The Invincibles‘. Logicky se tedy stalo, že éra ‚The Invincibles‘ rychle skončila a na výkonech kanonýrů se začaly objevovat první problémy.

Ve chvíli, kdy londýnskou Chelsea převzal Jose Murinho, změnil se navíc charakter celé Premier League. Před tímto momentem se boj o titul odehrával jenom mezi Arsenalem a Manchesterem United. Nyní se do souboje vložila ještě Chelsea, a také Liverpool se snažil oprášit zašlou slávu. V té době navíc z Arsenalu odešlo mnoho důležitých hráčů – Dennis Bergkamp, Martin Keown, Thierry Henry, Robert Pires a Patrick Vieira. A výsledkem bylo, že mladí kanonýři nebyli schopni nést na svých berdrech tíži před ně postavených nadějí a očekávání.

Je samozřejmé, že ideálním řešením pro každý klub je systém, ve kterém se mladí hráči vhodně kombinují se staršími a výrazně zkušenějšími fotbalisty. Staří učí mladíky filosofii klubu, učí je odpovědnosti, kterou nese hráč po dobu zapojení do hry, a mladí si v té době mohou v klidu rozvíjet své schopnosti. Bez takového mixu jsou mladí ponecháni jen sami sobě a musí se namísto od starších učit pouze ze svých chyb a to může celý tým stát skutečně mnoho.

2008: třetí etapa

V této době se v klubu objevily další nové talenty, jako na příklad Aaron Ramsey [18], Ignasi Miquel [16], Kyle Bartley [16], Francis Coquelin [17]. Záměrem bylo, přivést vždy s odstupem několika let do klubu další „skupinu“ talentovaných mladíků a vyhnout se tak situaci, která nastala s jednorázovým odchodem hráčů generace ‚The Invincibles‘. Nástup třetí vlny talentů přišel v době, kdy hráči, kteří přišli ve vlně prvé, měli již jisté své místo v prvním týmu. Na druhou stranu Wenger si byl vědom toho, že pokud hráči nezískají nezbytné zkušenosti a nedosáhnou určitého věku, tak výsledný efekt tohoto plánu je nejistý.

2010-2011: čtvrtá etapa

Hráči první a druhé vlny jsou již členy prvního týmu, jsou oporami týmu a prokazují jeho sílu [Fabregas, Walcott, Clichy, Djourou, Song, atp] a v době, kdy hráči třetí vlny plní roli náhradníků nebo ještě hrají za klubovou rezervu, objevují se na Ashburton Gorve další mladíci, tedy čtvrtá vlna. Jsou to hráči jako Wellington Silva, Jon Toral-Harper, Samuel Galindo nebo Ryo Miyachi, oni mohou být jednou z posledních vln, než první tým pod vedením Arséne Wengera získá nezbytné zkušenosti a naplní tak bezezbytku plán ze začátku tisíciletí.

Druhý díl bude následovat…

/arsenalreport.com/