Na nový Emirates Stadium jsem se nikdy zrovna nehrnul a ve svých myšlenkách nechával Arsenal stále spojený jen a jen s Highbury. Jednou to však stejně přijít muselo a zápas dvou týmů, pro které dýcham, pro to byl skvělou příležitostí.
Ale zpět do reality. Ruch okolo ES začíná nabírat na síle zhruba dvě hodiny před začátkem zápasu. Tou dobou se procházíme ve Fanshopu a já jen tiše závidím kamarádovi, fandovi Chelski, který si před pár hodinami pořídil v jejich oficiálním Megastore za 8 liber pěkné tričko tohoto klubu. Chtěl jsem si koupit podobné, ovšem naše cena – 30 liber – tento můj záměr hodně rychle přehodnotila. Zvláštní, jen pár kilometrů na sever, a už takový cenový rozdíl… Atmosféra je před zápasem přátelská, zoufalci, kteří se chtějí porvat a dělají Spartě ostudu, na ostrovy naštěstí nejezdí. Jejich arsenalští kolegové mají prozměnu zákaz vstupu na stadion, což je jeden z nejlepších vynálezů britského království vůbec, takže se nikdo z přítomných nemusí bát o hlavu. Hlediště je ještě zcela prázdné, když poprvé vejdu na stadion. Obcházím jej a fotím ze všech stran. Vše vypadá hezky, počasí tak akorát, ještě dvacet minut před začátkem utkání je na stadionu jen pár lidí, ovšem poté se hlediště jako mávnutím kouzelného proutku během několika minut zaplní. Zklamala mne v těch chvílích jedna věc. Vzdálenost hlediště od hřiště je o dost větší, než by bylo zdrávo a než je na ostrovech zvykem.
Zápas se mi líbí, hra je poměrně svižná, ze strany na stranu, ovšem jako by tomu něco chybělo. Tomu něčemu angličané říkají support. Arsenalští fandové zazpívali několik povedených kousků hned na začátku zápasu, ovšem v následujících několika desítkách minut byla atmosféra na stadionu ne nepodobná té v Národním divadle… To samozřejmě opět oživilo mé vzpomínky na Highbury, kde byl stadion plný Fanoušků s velkým F. Dnes je to půl na půl, pravé fandy střídají kravaťáci, párkožrouti, nebo jak chcete, které nedonutí otevřít hubu vůbec nic a na stadion přišli jen pro to, že dostali od někoho vstupenku a teďka budou moci ve svých kruzích všem vykládat, že byli na Arsenalu. Tohle je však samozřejmě problém globální, nikoliv jen náš… Odválo to ovšem další kus tradice. Během zápasu se zvýší tep lidí v ochozech hlavně dvakrát, a to jakmile se povinně postaví všichni, kdož nesnáší slepice. Jinak je atmosféra z mého pohledu mizerná, vypadá to, že se jen všichni těší domů… Sem tam si diváci zapískají na Toma Řepku a zazpívají něco o zk*rveném West Hamu, to samé u Dávy Limberského, který ačkoliv za ně nikdy nenastoupil, byl v jeden čas hráčem Spurs, ovšem dokáží i potleskem ocenit pěkný obranný zákrok bývalého Kladiváře, což je věc pro většinu českých fanoušků nepochopitelná. Celkem legrační chvíle nastala vždy, kdy se pokusili fanoušci obou klubů najednou vyvolávat jméno Tomáše Rosického. Po pár pokusech však bylo jasné, že skloubit výslovnost jeho jména v češtině a angličtině asi dnes nepůjde… O samotném utkání asi nemá cenu hovořit, viděli jsme jej všichni, Gunners vstřelili zásluhou Rosy rychlý gól a v závěrečných minutách přidali Spartě, která otevřela obranu další dva kousky a opět ukázali svojí neuvěřitelnou sílu v závěrech utkání.
Odjíždím od Emirates se smíšenými pocity. Na všech papírech, které mám v ruce, je napsáno, že Spartu dnes hostil ARSENAL. Jak je tedy možné, že já mám pod pojmem "domácí zápas Arsenalu" v paměti uloženo něco úplně jiného, a po všech stránkách diametrálně odlišného? Nový stadion je nádherný a těžko na něm hledáte jakoukoliv chybu. Jenže jakmile si ho spojím s Arsenalem, je to, jako kdybych měl na talíři knedlo-vepřo se zmrzlinou. Kdo nikdy nezažil Highbury, nepochybuji, že bude po zápase odcházet naprosto nadšený a honem rychle shánět lístky na další utkání. Já však dám příště přednost venkovnímu výjezdu na Craven Cottage, Upton Park, Fratton Park, Vicarage Road, St.James Park či kterékoliv z jim podobných míst, kde zažiji něco podobného, co nám kdysi nabízelo Highbury a co očekávám od jakéhokoliv zápasu v kolébce fotbalu.
|
|
