Vysněný výlet na Emirates

 

Tento výlet jsem plánoval už v době, kdy jsem dokončil střední školu a jeden z mých bývalých spolužáků se vydal studovat do Londýna. Už v červenci jsem věděl, že se za ním vydám a spojím to s návštěvou zápasu svého klubu.

 

Ideální termín pro můj výlet byl kolem 8. listopadu, kdy u nás hrál ManWho. Letenky od společnosti Sky Europe jsem zamluvil delší dobu dopředu, takže mě let tam i zpět vyšel na 1600 Kč, což je víc než dobrá cena. Přes internet jsem si dohodl ubytování v jednom z levnějších hotelů na okraji Londýna ve čtvrti Gants Hill. Za hotel na 5 nocí včetně snídaní jsem platil pěkných 105 liber.

Z Českých Budějovic jsem se společně s dvěma kamarády přesunul na ruzyňské letiště na plánovaný odlet dne 7.11. v 19:00. Na letiště jsme se dostali kolem 17. hodiny a klasický průběh v letištní hale není třeba přibližovat.

Na letiště Luton jsme přiletěli v 19:55 místního času a ihned jsme se přesunuli autobusem do centra Londýna. Z Baker street metrem až k našemu hotelu. Do hotelového pokoje jsme se dostali kolem 23:30 a značně unavení cestou jsme zalehli do připravených postelí.

Den D nastal.

Bylo 8.11., 7:30 a já jako jediný z naší skupiny, co se chystal na zápas, jsem opravdu nemohl dospat. Jako dlouholetý fanoušek Arsenalu jsem na Emirates už byl. Bylo to skoro rok dozadu chystalo se k zápasu kdy jsme vyprášili sešívky 7:0. To byl velký zápas, ale přece jen zápas big four je ten pravý sen. Vidět Arsenal na domácím hřišti proti soupeři takových rozměrů je opravdu to co jsme si dlouho přál vidět. Tento den se mi to mělo splnit, ale jedno mi chybělo, to nejhlavnější, lístek! Dlouhé zařizování v České republice přes známé a posléze agentury se zdálo jako ztráta času. Nabídka jedné agentury se zdála až neuvěřitelná, 9500 Kč za jeden lístek. Na radu mého kamaráda jsem zanechal snahy zakoupit lístek už doma a vydal jsem se do centra dění bez lístku a spoléhal na účast překupníků. Na Arsenal station jsem dorazil zhruba 2 hodiny před výkopem. Společně s mým kamarádem, který mi pomáhal probořit jazykovou bariéru jsme šli ke stadionu a hledali osoby s lístky. U stadionu jsme nikho nenašli a tak jsem si alespoň koupil program a něco málo v armoury. Potom jsme celý stadion obešli a stále nic, už zbývala jen hodina. Vrátili jsme se proto ke stanici metra a tam už to bylo lepší. Veliké množství lidí, kteří šli na stadion byl trh pro překupníky. Postavili jsme se stranou a čekali na nabídky. Ty na sebe nenechali dlouho čekat. Přiblížil se k nám chlápek s kapucí přes hlavu a s otázkou jestli chceme lístek. V tuto chvíli mi pomohl můj „anglický“ kamarád, který s takovým nákupem měl už zkušenost. Řekl, že potřebuje jeden lístek a na to odpověděl překupník svou cenu: 250 liber. Aniž by se mě kamarád zeptal řekl mu, že to nebereme a chlapíka ani jeho kapuci jsem už neviděl. Netrvalo to ani 5 minut a přišel k nám další obchodník s cenou 200 liber ani toto jsem nevzal na radu, že s ubývajícím časem ubude i cena a to dost výrazně. Bylo asi 20 minut před úvodním hvizdem a přišel třetí člověk s nabídkou 160 liber to už se mi zdálo trochu lepší ale moje maximum bylo 150 liber a tak i tento člověk odcházel s lístkem v ruce. 15 minut do výkopu a já začal propadávat panice s tím, že jsem měl vzít lístek za 160 liber. Ne jenom já jsem propadával panice, i na překupnících bylo vidět, že jim teče do bot. Velice organizovaný prodej se změnil ve veliký chaos. Přiběhl k nám další z řady prodavačů s cenou 120 liber za místo v sektoru pro členy klubu. To splnilo moje podmínky tak jsem na nic nečekal a tak jsem předal 120 liber a připojil se k držiteli permanentky.

Zápas snů

Do útrob stadionu jsem se dostal bez problémů, kterých jsem se trochu bál. Na své místo, za domácí brankou v první půli, jsem se dostal asi 1 minutu před začátkem. Od této doby jsem měl pusu otevřenou dokořán a nevycházel z údivu. Nádherný stadion jsem už znal, ale to neuvěřitelné množství lidí, domácí kotel kousek po pravé ruce a skvělí fotbal mě teprve čekal, to byli vyhlídky jako z pohádky. Začátek zápasu mě hodně vystrašil. Almunia pro mě dost nepochopitelně sklouzl pro balon, který byl od Gaela kratší, ale na nohou by to stihl. Následoval nepřímý volný kop z celkem dobré pozice. Tímto kopem začalo trápení United a podle mě se probudil Arsenal. Zápas měl velké tempo, líbivé kombinace na obou stranách (osobně se mi kombinace United nelíbili vůbec, ale napsat to sem musím) rychlost hráčů jakou jsem ještě neviděl a veliká taktická hra, kterou řídili naši obránci v čele s Hliníkem a Willim. Neustálé okřikování a posouvání celé obrany a zdvojování toho trouby portugalského bylo hodně viditelné.

Přicházela 22. minuta a na pravé straně byl faulovaný Bac. Po odhlavičkování obránce se k míči dostal Samir a uklidil balon do sítě. Takový pocit můžu přirovnat jen k tomu když jsem viděl první gól na Emirates. Pocit štěstí adrenalinu a veliké radosti se promítl do výskoku ze sedadla doprovázený neuvěřitelným jekotem a křikem. Oslava nebrala konce a chorály byli slyšet i na Londýnském oku. Pokračovalo se ve hře a musím říct, že jsem si to hodně užíval. Když skončila první půle šel jsem si dát pivko zadarmo, které mi zajišťovalo moje místo. Kochal jsem se útrobami stadionu natolik, že když hlasatel oznámil 2 minuty do začátku druhé části, měl jsem ještě dobrou polovinu. Rychle jsem vypil pivo a šel na své místo a nelitoval jsem sotva jsem dosedl a už jsem zase křičel a skákal tak 3 metry do vzduchu. Samir ke svému výkonu přidal druhý gól. Nádherná střela rozvlnila síť brány, nad kterou jsem seděl. Jestli byli první oslavy dlouhé tak tyhle byli ještě delší. Potom se zápas přeléval nahoru dolů ve velké rychlosti. Myslel jsem, že už bude klid a zápas se dohraje v pohodě. Velká změna přišla v 88. minutě když se trefil pěknou ranou Rafael. Snad všem se musel před oči dostat zápas se slepicema. Opravdu hodně krušných a nervózních a dlouhých 10 minut do konce zápasu znamenali naprosté ohlodání nehtů na rukou a kdyby tam nebylo tolik lidí dlouho by netrvalo a moje ruce by neměli prsty . Konečný hvizd zněl jako rajská hudba a následoval veliký nával štěstí. Krásný zápas a ještě lepší 3 body. Zbytek dne jsem měl hlavu v oblacích a v uších chorály z okolí stadionu. V duchu jsem si říkal, že kdybych dal těch 250 liber za lístek tak by se mi to vyplatilo.

Další zápas = mladé pušky

Odlet jsme měli naplánovaný na 12.11. a protože to krásně vyšlo a Arsenal hrál Carling cup doma s Wiganem vydal jsem se ještě na jeden zápas se stejným úmyslem koupit si lístek až na místě. Tentokrát jsem zakoupil lístek za 45 liber od překupníka a šel jsem si vychutnat zápas mladých pušek. Na tento zápas jsem šel s velkým očekáváním od mladých hráčů. Tak nějak jsem nevěřil, že hráči mladší než já dokážou vycvičit hráče z premiér league. Hodně jsem se divil při následujících minutách. Rychlost, nasazení, stabilita na balonu a umění s ním je pro mě neuvěřitelná. Kličky a nahrávky v absolutní rychlosti. V obraně tvrdost a nevybíravost vlastní těm zkušenějším v lize. Nahrávka před prvním gólem Jaye „Homera“ Simpsona byla brilantní a to jak do toho míče šel i pod hrozbou zranění je vlastní jen těm nejlepším. O rychlosti jako předvedl Vela před 2. gólem není třeba mluvit a jeho chladnokrevné zakončení při třetím je prostě dar od boha. Zapomenout na obranu by byl hřích. To jak Song řídil obranu, Johan kraloval ve vzduchu a celkově tvrdost beků je nevyslovitelná. Prostě zápas s otevřenou pusou od začátku do konce. Na konci stejné nadšení jako ze soboty.

Tento výlet se hodně povedl. Dva zápasy a krásná hra co může být lepšího?

Už teď plánuji další výlet, ale uvidíme jak přes léto přibudou peníze. Škoda, že je to tak daleko. Come on Arsenal

{gallery}redaktori/matygol/AFC_Paja{/gallery}