Sezóna 2009/2010 připomínala horskou dráhu. Z počátku vozíčky Arsenalu s fanoušky jely hodně prudce do kopce, až skoro na samotný vrchol. What goes up, must come down, tak se to říká, ne?
A tak po zápasech s ManU, City, WHU, Chelsea a Burnley následoval pád. Pak nás to zase na chvilku vyvezlo nahoru a znovu pád, který snad už nikdo nečekal. A teď letíme dolů tak rychle, že se všichni jen modlí, aby už to skončilo.
Horská dráha je perfektní věc, člověk si tam užije kopec legrace, tedy pokud mu není špatně po předchozím večeru. Horská dráha s Arsenalem však není vhodná skoro pro žádného fanouška, jednou nahoru, jednou dolů, dokonce volným pádem, a nic z toho se nedá předvídat. Nic pro slabé povahy. Myslím, že žádný fanoušek, tedy ani já, nechce v příští sezóně už žádnou horskou dráhu, ale chce Pendolino, Virgin, klidně i TGV.
Až do zápasu s Birmingham City jsem věřil a byl jsem optimista. Po dalších třech utkáních jsem začal chápat rozdíl mezi optimistou a pesimistou, ale stále jsem věřil. Po zápase s Wiganem mne totiž opustil optimismus, ale zůstala víra, víra v hráče, sílu kolektivu, v bojovnost, v profesionalitu, v čest, v touhu oblékat dres s kanónem na hrudi. Dvacátého čtvrtého dubna, v neděli večer okolo osmé, mne však opustila i ona mnohonásobná víra.
Před utkáním s Rovers, sic zbaven optimismu i víry, jsem zase začal doufat,možná i pod dojmem vyjádření některých hráčů. Doufat v pud sebezáchovy, v cit pro historii, že náš tým nedopustí, aby kvokající squadra byla ta, která nás může potupně sesadit ze třetího místa v EPL. Doufal jsem ještě v den nominace a přestal doufat při zveřejnění sestavy. V diskuzi jsem sice napsal : „Boss umí překvapit“, ale uvnitř jsem cítil něco jiného. Sestava šokovala nejen mne, ale i všechny fanoušky, kteří znají největší tajnosti z Ashburton Grove. Beze slova vysvětlení (tiskovka či něco podobného ) chyběl v sestavě oproti nominaci Song, Clichy, Tomáš, Bendtner a při pohledu na lavičku jsem si řekl, jestli Boss nepojmul tento zápas jako takovou zkoušku dospělosti, prostě fotbalovou maturitu rezervních hráčů. Ale možná Clichy už byl v letadle do Barcelony, Rosický si prohlížel šatny v Borussii a Nicklas a Song trávili někde společný čas v posledním modelu Aston Martinu, to jediné by snad je, i vedení, omlouvalo.
Zkouška, možná to byla zkouška, říkám si zklamaně po zápase v Ewood Parku, Boss přeci potřebuje vyzkoušet hráče a přesvědčit se, zda umí ze sebe vydat vše i v situacích, kdy zdánlivě o nic nejde. V sestavě bylo hodně takových, kteří by odpovídali této variantě, a kteří současně zklamali, a myslím, že nejen mně. Pokud se chtěl Boss přesvědčit, že Traore, Fabianski, Eduardo, Silvestre či Vela nemají na Arsenal, tak myslím, že ta zkouška za to stála. Arsenal potřebuje posily nejen do základní sestavy, Arsenal potřebuje především na lavičce takové hráče, kteří se budou třást na svou příležitost v prvním týmu, na hřišti nechají naprosto vše, bude z nich s prominutím cákat pot a krev a nenechají si už svou šanci vzít. Vždyť bojují o šanci hrát v jednom z nejlepších týmů světa.
Arsenal je jako pacient, který není vážně nemocný, potřebuje jenom malou transfůzi. Je pěkné, že Boss zdůrazňuje nutnost udržení všech hráčů a případně jejich doplnění, to je však nedostatečné očkování, domnívám se totiž, že bez nové krve do žil se žádného TGV v příští sezóně nedočkáme.
Patrick
(článek vyjadřuje osobní názor autora)
