Napsal: Michal Adamec
… přesně tak se jmenuje nejnovější řada populárního seriálu z kultovního prostředí Premier League, který vzniká pod taktovkou globální značky Amazon. Seriál se natáčí v prostředí Arsenalu, včetně tréninkového centra, kanceláře našeho managera, kabiny, rehabilitačních prostor a posiloven, zápasů i tiskových konferencí. Klub dal Amazonu kompletní přístup do svých útrob, aby fanoušci celého světa mohli nahlédnout pod pokličku toho skvělého receptu s názvem Arsenal.
Všechno nebo nic. Právě tak se jmenuje seriál a vnímám, že podobně přemýšlí také velká část fanouškovské základny. Přál bych si nabídnout vám milí kolegové fanoušci trochu jiný pohled na věc. Pohled, kde není Všechno nebo nic, ale kde je jen Všechno.
Žijeme v době konstantního tlaku, okořeněného rádoby motivačními proslovy typu „i diamant se brousí pod tlakem“. Ok, a může být ten diamant vystavený tlaku nekonečně dlouho aniž by ztratil své kouzlo? Ptám se. Žijeme v době poptávky po rychlých úspěších, které vidíme všude kolem sebe. Prestižní magazín Forbes nemá rubriku 60 pod 60, ale 30 pod 30. Naše kultura oslavuje rychlost, úspěch, tlak. A zcela nesmyslně přitom přehlíží kontext. Nevidí, nebo možná nechce vidět, že strom přináší lesu největší benefity, když má 100 a více let. Ne, my v rámci omlazování lesa tyto tzv. stařečky raději pokácíme a vysadíme nové stromy, které rostou rychle, a tak to na oko vypadá, že jsou pro les lepší a úspěšnější. Tato kultura úspěchu se nevyhýbá ani sportu.
I velká část fanoušků by si přála jít od úspěchu k úspěchu a ruku na srdce, každý raději vyhrává, než prohrává. Ale jen v anglické lize je 20 mužstev. Šest až osm z nich je vysoce kvalitních a mají potenciál hrát o nejvyšší příčky. Velká část zbytku je pak stále vysoce nadprůměrná. Jednoduchou matematikou můžeme vidět, že zkrátka čas od času každý tým, hráč, manager i fanoušek pozná během roku trpkou příchuť zklamání. Nejlepší týmy nevyjímaje.
Některé týmy mají tendenci jít relativně rychlou cestou. Velké investice. Velká jména. Nejlepší trenér. Někdy za rok, někdy za dva, vyhrává ligu a bojuje v Evropě. Jistě, dopamin funguje zaručeně, a tak mají všichni, včetně fanoušků, zaručený pravidelný přísun tohoto hormonu štěstí. Věřím však, že jsou ochuzeni o řadu dalších přidaných hodnot, které sport přináší. Jednou z nejdůležitějších je pak pozvolná a dlouhodobá, radost z růstu.
Dovolte mi zde prosím malou rekapitulaci dosavadní sezóny pro Arsenal.
První tři zápasy, první tři prohry. Arteta ven, hráči špatní, systém žádný, hrůza, děs.
Tým se dává „do kupy“. Minimum zranění. Důsledná obrana. Opatrný útok. Přináší to však svá ovoce. Nízké výhry, jedna, druhá, třetí. Z Emirates pomalu, ale jistě mohutná pevnost.
Velká očekávání. Jsme Arsenal. Musíme hrát prim a „na Liverpoolu se to ukáže!“.
Porážka, pak další, a pak další. Pool, Utd, Everton. Očekávaná, bolestná, vyloženě zklamávací. Arteta na to nemá. Systém není. Hráči nejsou. „Patříme na 8. místo“.
Série výher, ESR náhradník za odměnu, Saka street (to the left is goal, to the right is an assistance). Auba konečně mimo sestavu. Tierney rozehrán. Stopeři fungují. Samuraj čím dál větší wow. Zase útočíme! Zase dáváme branky! Máme skoro stejně bodů jako Pool a Chelsea, wow … dáme letos titul?
Pozn. autora – „Blog psán 30.12. Tipuji výsledek zápasu se city, 2:1 pro Arsenal. Pokud by nás City přejelo jako předtím Pool, můžeme na diskuzních fórech opět očekávat vzbuzení spících draků.
Na krátké rekapitulaci sezóny jsem chtěl demonstrovat náladovost fanouškovské základny, která je částečně naučená přemýšlet a reagovat stejně rychle jako svět kolem nás. Pokud se nedostavují výsledky a nedej bože se nám nelíbí ani herní styl, máme tendenci dělat rychlá rozhodnutí a nebát se i takových nápadů jako výměna trenéra či rovnou poloviny mužstva. Co když však existuje i jiný pohled na pozvolnou cestu, kterou si Arsenal zvolil. Užívání si toho, včetně neúspěchů.
„Dvěma největšími přáteli duše je čas a prostor. Čas nám dává možnost se učit a prostor možnost realizovat a tvořit.“ (Dívka s havraními křídly)
Proto bych chtěl všechny fanoušky pozvat k užití si této cesty a než bude tento blog směřovat ke svému závěru, podívat se blíž na dvě důležitá jména této sezony. Není náhodou, že obě, velmi kritizovaná jména.
Saka. Mladý kluk (co jsme dělali my ve 20i letech?), který dostal po finále ME pěkně naloženo od svých vlastní spoluobčanů (těch omezenějších). Již dnes milionář pod obrovským tlakem. Jak mu asi bylo po odehrané sezoně bez velké přestávky s nenávistí okolo. Jak se asi motivoval k hraní a nejlepším výsledkům. Unavený, zklamaný, pod tlakem. Ze začátku sezony mu to moc nešlo, dnes nám opět ukazuje, že to je jeden z největších klenotů, které máme.
Arteta. Říká se, že éra Wengerů a Fergusonů je u konce. Já si klidně dovedu představit, že trenér typu Artety může na tuto tradici navázat a růst s klubem dalších 20 let. Rychlejší část nás říká – „To si nemůžeme dovolit, Arsenal musí co nejdříve začít vyhrávat ligu.“ Pomalejší část nás říká – „Hele, tohle jsme zkoušeli už několik posledních let a pořád to nějak neklape. Teď máme jako trenéra a managera člověka, který dělal v klubu kapitána. Člověka, který klub miluje. Který se řadu let učil u nejlepšího kouče světa. Člověka, který umí nejen hráče vést, ale také inspirovat a vytvořit v klubu prostředí, kde si hráči váží možnosti hrát pro Arsenal (velký exodus jmen a postupné zabudovávání hráčů akademie budiž toho důkazem). Člověka, co má „kule“ (vést věhlasný klub, nebát se přivést hráče dle své úvahy a posadit ty, kteří na některé úrovni nenaplňují očekávání).
Osobně jsem vždy nadšený, když se jakýkoliv z klubů postupně zlepšuje, anebo přivádí velká jména. Na Premier League mě totiž nejvíc baví, že je těžká. Baví mě ta evoluce fotbalu, která se na ostrovech děje. Baví mě to, že tým, který vyhraje Ligu mistrů následně pokulhává během roku. Že tým, který si přivede Ronalda dostává na zadek. Že tým, který má nejlepšího útočníka ligy a možná světa nepřejíždí všechny kolem sebe. Že liga přitahuje nejúspěšnější trenéry, i když kotví u konkurence. Baví mě totiž sledovat Arsenal. Baví mě sledovat, jak rosteme. Jak se klub vyvíjí. Jak zvládl přejít na nový stadion a bolestně prodal své největší hvězdy. A přesto hrál prim. Jak upadl a znovu se začal zvedat jako Fénix. Jak možná znovu upadne, zraní se hráči, dvě tři porážky v řadě sníží sebevědomí a koncentraci, aby pak vzápětí znovu povstal z popela, zabudoval dalšího hráče, další taktický prvek do mozaiky a postupně se stával kvalitnějším a nebezpečnějším. Až jednoho dne přejede City, Pool, a další. Jak pak možná bude klopýtat, ale vyhraje ligu s přehledem a uznáním všech kolem sebe. Možná to bude trvat rok, možná 10 let, to nevadí. Věřil jsem týmu kolem Fabregase a Persieho. Adoroval jsem Sanchéze a Özila. Ani jednou to nevyšlo. Nyní tady máme novou generaci hráčů. Téměř kompletně nový tým. Nového a silného managera s vizí. Splacený stadion. Majitele, který čím dál tím více otevírá váček. Máme tady novou naději, novou víru. Nový drive a já si to moc užívám. Nevadí mi prohra na Liverpoolu, nevadí mi ani další prohra, která nás dříve nebo později potká. Užívám si tu hru. Užívám si gestikulujícího Artetu a Ramsdalea. Užívám si nabuzeného Martinelliho a ESR. Užívám si odvážného Tomiyasu, Tierneyho a Saku. Užívám si každou Lacazettovu otočku a Ødeegardovu přihrávku. Užívám si sport. Užívám si fotbal. Užívám si růst a kontext. Jsem pyšný na to, že v době, kde je potřeba rychlý úspěch, dal Arsenal důvěru dlouhodobému procesu. Vždy jsem si vážil Arsenal pro jeho hodnoty. Pro respekt. Udržitelnou ekonomiku. Rozvíjení mladých hráčů. Rodinnou atmosféru mezi hráči. A dokud tyto hodnoty a vize v klubu zůstanou, zůstanu i já věrným fanouškem a podporovatelem. Ať už budou výsledky jakékoliv.
Všechno – radost z momentu. Užívání si cesty.
Nic – očekávání. Zklamání.
Arsenal … všechno nebo nic?
