Zdravím všechny fanoušky gunners.cz. Po delší době jsem se rozhodl napsat nový blog, abych vám trochu ukrátil čekání na obnovení Premier League. Poté, co celosvětová pandemie COVID-19 přerušila zápasy, uběhlo už dva a půl měsíce. Ano, naposledy jsme mohli sledovat, jak Arsenal vyhrál 1:0 nad West Hamem 7. března. Od té doby jsme mohli, tak maximálně koukat na běloruskou ligu, ale tuto možnost využil asi málokdo.
Naštěstí už pomalu svítá na lepší časy. Minulý víkend se znovu rozběhla v sousedním Německu Bundesliga a tak se někteří z vás mohli přesvědčit, jak to bude v červnu vypadat i v Anglii. Já jsem viděl jen nějaké sestřihy a fotbal před prázdnými tribunami působil opravdu zvláštně. Skoro se divím, že nepouštějí z reproduktorů zvuky z ochozů z minulých zápasů. Stačilo by šikovného režiséra na každý zápas, který by v pravou chvíli pustil hodící se nahrávku. Jaký vliv na hráče mají řvoucí nebo naprosto tiché tribuny je otázka spíše na profesionální fotbalisty. Dokážu si představit, že mladíci, kteří přicházejí z akademie, musí být při prvních zápasech před 60 tisícovým davem na Emirates trochu zastrašení. Ale to je téma na jiný blog.
V tomto blogu bych se chtěl zaměřit především na porovnání Unaie Emeryho a Mikela Artety v právě probíhající sezoně 2019/2020. Podíval jsem se na výsledky dosavadní sezony, naházel data do Excelu, pohrál si s trojčlenkou a vypadla mi poměrně zajímavá čísla. Jak celý život nesnáším matematiku, tak fotbalová statistika mě vždy strašně bavila. Asi i proto jsem stovky hodin propařil u série Football Manager. Mohli by mi už za tu reklamu poslat nový díl. 🙂
Jak jsme pod Emerym začali nový ročník relativně pozitivně, netrvalo to dlouho a s výsledky to šlo z kopce. Na začátku října to ještě vypadalo růžově, byli jsme na třetí příčce, i když fotbal nebyl nejpohlednější, výsledky jsme měli. Tomu napovídá i tenhle úžasný meme.
Poté přišla osudná porážka s Sheffieldem, po které se celý Emeryho projekt během dvou měsíců sesypal jako domeček z karet, když si Arsenal pod jeho vedením připsal pouze jedno vítězství z následujících osmi utkání. V ligové tabulce se Arsenal propadl na 8. příčku a po třinácti kolech měl dokonce záporné skóre -1. Pro porovnání takový Leicester měl naopak kladné skóre +23. Co se dá přičíst k dobru je fakt, že Emery velkou měrou přispěl k postupu do vyřazovací části Evropské ligy z 1. místa. To byla ale povinnost vzhledem k síle soupeřů.
Jak čísla výše ukazují, Artetovi se povedlo poměrně solidním způsobem stabilizovat defenzívu, když Arsenal během patnácti zápasů pod jeho vedením dvanáctkrát inkasoval a průměr inkasovaných gólů dokázal snížit téměř na polovinu svého předchůdce. Emery měl sice o pět zápasů víc, ale to by se dalo brát i jako potenciál k tomu, aby měl třeba více čistých kont, což se mu i přesto nepovedlo.
Náš bývalý kouč již ve svém prvním interview řekl: „Radši vyhraji 5:4, než 1:0.“ Bohužel ani náš papírově skvělý útok nedokázal tvořit zázraky a i díky děravé obraně a nefungující záloze z toho často spíše bolely oči. Ono třeba takový fakt, že Emery začal našeho nejlepšího defenzivního záložníka z minulé sezony stavět na pozici desítky mluví za vše. To byl taktický majstrštyk. Bohužel jeho nefungující vztah s Özilem, který vedl k tomu, že ho skoro nestavěl, celé situaci taky nepomohl. K tomu si připočtěte kauzu s Xhakou a odebrání kapitánské pásky a máte z toho neskutečnou telenovelu. Navíc letní exodus zkušeností v podobě Laurenta Koscielny, Nacha Monreala nebo i Aarona Ramsey zanechal v kabině absenci vůdcovství. Unai Emery velice dlouho váhal z koho udělá kapitána číslo 1, což na stabilitě v týmu také nepřidalo. Když si to člověk všechno dá dohromady, není divu že to nefungovalo a jeho působení skončilo fiaskem a ztrátou důvěry.
Co se týče Artety, je pořád znát, že je to poměrně nezkušený kouč. Velmi často váhá se střídáními a nechává je na poslední chvíli. V tom mi velmi připomíná Arsena Wengera, který také nestřídal před 60. minutou, pokud z důvodu zranění například nemusel. Na druhou stranu Arteta působí velice inteligentním dojmem a líbilo se mi třeba jeho odůvodnění při remíze z Chelsea, když byl již v 26. minutě vyloučen Luiz a Arteta poslal do hry Özila (!!) až v 55. minutě:
„Přemýšlel jsem nad tím, ale řekl jsem si, že nechci dát týmu takovou zprávu. Rozhodli jsme se, že nebudeme měnit sestavu a dáme jim šanci. Chtěl jsem vidět, jaká bude jejich odpověď. Nechtěl jsem jim vzít tu možnost, protože jsem chtěl, aby byli zodpovědní za svoje jednání. Jejich odpověď byla skvělá.“
Dalším důkazem o tom, že se má ještě stále co učit, je třeba naše smolné vypadnutí s Olympiakosem ve vyřazovací části Evropské ligy. I takovými zkušenostmi si trenér musí projít. Nicméně člověk prostě musí fandit bývalému hráči, kapitánovi, který se ještě nedávno proháněl v červenobílém dresu po hřišti. Doufejme, že svůj čas v karanténě využil k důkladné taktické přípravě a nachystá mužstvo do posledních utkání této sezony, co možná nejlépe.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš čas a do příště… COYG!
