Ahoj gooners,
v době kdy se otevřela možnost zažádat o lístek na poslední zápas sezony jsme ligu vedli o pět bodů a já tak nemohl nezkusit štěstí být u případného titulu. Nebudu Vám lhát, nehrát o titul tak jsem pravděpodobně ani nežádal. Zájem o lístky byl obrovský a šance na úspěch malá, o to větší radost jsem pak měl když přišel mejl od Dana, že má pro mě lístek. To už jsme ligu vedli o bodů osm! Náladu mi jen mírně pokazil fakt, že právě na víkend zápasu byla plánovaná kamarádova rozlučka se svobodou – nejenže to znamenalo že o ni přijdu ale také že si nikdo neudělá do Londýna výlet a já tak poletím sám. S tím ale úplně problém nemám a zdravím tímto ty kluky se kterými jsem před jedenácti lety jel transporterem na druhý konec Německa na Schalke nebo ty se kterými jsme o tři roky později jeli z Blavy do Mnichova. V obou případech jsem nikoho neznal a první setkání proběhlo chvíli před odjezdem.
Zpátky ale k wolves, následovalo tedy plánování… V pondělí po zápase měli na ostrovech svátek což mi přišlo jako nejlepší možný termín pro případné oslavy takže jsem si pobyt v Londýně naplánoval až do úterý. Zabookovat letenky, ubytko, vlak z/na letiště Stansted, parkování u brněnského letiště apod v době internetu není vůbec žádný problém, jak se to dělalo v devadesátkách nemám nejmenší tušení.
Jak probíhali následující týdny, respektive hlavně výsledky čtyř po sobě jdoucích zápasů LFC, West Ham, Soton a ManCity všichni víme a moje nadšení z plánovaného výjezdu postupně opadalo. S blížícím se termínem ale zklámání nahradilo smíření a na letiště už jsem jel s mentalitou, že i když sezonu jako celek nepovažuji za nějak úspěšnou (z pohárů jsme vypadli při první příležitosti a sami si promarnili šanci na ligový titul) tak si výjezd užiju jak jen to půjde. Cesta tam se trochu protáhla, nejdříve hodinu zdržení v Brně, pak další hodinu a půl po příletu do Anglie kde od rána měli problémy s E-pasy. Z letiště pak vlakem na Liverpool Street a odtam busem směr Islington kde jsem měl ubytování. Tam jsem se dostal kolem osmé, skočil do krámu koupit uk nabíječku a i přes vyčerpání po celodenním cestování se vydal směr Ashburton Grove kam to bylo 20 minut pěšky. Šlo o mou třetí návštěvu (jednou na zápas a jednou „jen“ na stadium tour) ale poprvé jsem byl ubytován na severu Londýna. Musím vám říct, že Islington je bezkonkurenčně nejhezčí čtvrť v Londýně kterou jsem navštívil, spousta zeleně, klid, všude klasické anglické rodinné domky, člověk by ani neřek jak blízko je středu téměř devítimilionového města. Jen gooner si při procházce tady škvírou mezi domy, tam nad střechou nižšího domu všimne povědomé stavby ke které se nezadržitelně blíží. Najednou se domy rozestoupí, člověk přejde most a je tam. Je doma. Ten pocit se nikdy neomrzí. Tentokrát navíc ještě zvýrazněný Louisem Dunfordem který mi z nějakého důvodu poslední půlhodinu do sluchátek jel pořád dokola. Teď ale obejít stadion, udělat pár fotek a do postele odpočinout před velkým dnem.
Na zápas jsem se vydal s více než tříhodinovým předstihem, vzal to kolem Highbury které je od nového stadionu skutečně co by kamenem dohodil, nechal se vézt davem v červenobílých dresech před stadion kde jsem nasával atmosféru až dokud do výkopu nezbývala poslední hodina. To jsem se vydal do hlediště na Clock End a netrpělivě čekal na tóny které jsem den předtím tolikrát slyšel ve sluchátkách. Těch jsem se dočkal, přeběhl mi mráz po zádech, přeskočil hlas a pak už jen hvizd a začalo představení jak na hřišti tak na tribunách. Zatímco na trávníku svou zřejmě labutí píseň pěl Granit v ochozech zněly jak novinky Allez, Allez, Oooo Saliba tak starý dobrý hity the greatest team, What do you think of…, můj favorit We’re the North bank na což jsem s neskutečnou radostí odpověděl We’re the Clock End ale také třeba Stand up if you hate tottenham což nás zvedlo ze sedaček a když fanoušci vlků směrem na nás kontrovali Stand up if you’ve fucked it up nedalo se dělat nic jinýho než zůstat stát. Krom toho z jejich strany zaznělo už jen We’ve never won the league – víc nestihli protože po druhém gólu jejich řady značně prořídly. O to více pak bylo při každém Granitově doteku s míčem slyšet Shoot! jak jej tribuny hnaly k hattricku, popěvek Granit Xhaka we’ve got nebo v 75. minutě před rokem jen těžko představitelné Granit Xhaka we want you to stay. Zápas byl ukončen za popěvku Allez Allez a pak už se jen čekalo na lap of honour kde měl problém se ke slovu dostat i Mikel. Po opuštění stadionu jsem si ještě užíval atmosféry v okolí a pomalu se vydal do klidnějších koutů severního Londýna.
https://www.youtube.com/watch?v=NOkS5VN4vnA
https://www.youtube.com/shorts/UVz3ODP4_qg
Původní plán na pondělí se rozplynul už několik kol před koncem ligy takže jsem měl spoustu volného času, památky jsem měl projitý z přechozích návštěv a ty mě tak nelákaly. Vyzkoušel jsem si tedy alespoň cestu zpátky na Liverpool Street abych cestou dom pak nezmatkoval. Přece jen si udělal procházku kolem Toweru k London Bridge kde jsem koupil a poslal pohledy babičkám a vydal se zpátky do Islingtonu. Třetí den v řadě jsem navštívil stadion, tentokrát najít ten zatracenej kámen. Stejně se nezadařilo, bez přehánění jsem během všech návštěv strávil před Armoury s očima přilepenýma k zemi minimálně pět hodin a bez úspěchu. Nepomohl ani Mejl od Dana ani vyhledávání ve starých gooners on tour, myslím že vím kde hledat, ale prostě mi není souzeno. Ocenil bych kdyby mi někdo mohl udělat plánek jak pro předškoláka.
V úterý následovala cesta dom, která se obešla bez nějaké zajímavosti.
Ještě nejsem doma ani týden a už přemýšlím nad dalším výjezdem. Na Emirates jsem byl poprvý v roce 2016 na Middlesbrough a ta atmosféra tehdy a teď je naprosto nesrovnatelná. Všem kteří byli na domácím zápase v době kdy se nám tolik nedařilo a byli více či méně zklamaní doporučuju si v příští sezóně výjezd zopakovat, na severu Londýna se rodí něco speciálního a cítí to jak všichni v klubu tak hlavně fanoušci.
Jestli můžu osobní doporučení tak hledejte ubytování poblíž stadionu, ideálně s perfektním spojením na letiště. Bydlel jsem na hranicích Islingtonu a Stoke Newingtonu přímo na trase linky 141 která staví jak blízko Liverpool Street, což je jeden z hlavních železničních uzlů Londýna, tak na London Bridge ze kterého je na jednu stranu na dohled Tower a Tower Bridge, na stranu druhou je kousek Globe Theater, Shard, Millenium Bridge…
Pro ty pozorné kteří zaregistrovali zápasy které jsem navštívil a pamatují si letité výsledky ještě přidám Neapol 2013. 4 výjezdy, 2 remízy, 2 prohry, až na pátý pokus jsem prolomil prokletí a přivezl tři body.
Na závěr Vám řeknu, možná je dobře že jsme tu ligu nevyhráli. Máme krásnej stadion a když jsem zažil atmosféru druhého místa nedokážu si představit že by přežil oslavy titulu. Musíme doufat v příznivý los a titul po dvaceti letech opět vyhrát na Shite Hart Lane, ten klidně ať spadne. K tomu bych jen připojil citát Sola Campbella a významný pohled na Harryho Kana. „I always dreamed of winning the league at White Hart Lane. So I left and joined Arsenal.“
