„Můj syn mi říká: „Jak to, že tě žádný klub nechce?“ Jak mu to mám vysvětlit?“ – Jack Wilshere o svých problémech, Arsenalu a své budoucnosti
Je pár dní po začátku nové sezony Premier League, a kdyby se život vyvíjel podle jeho představ, Jack Wilshere by byl na tréninku se svými spoluhráči a připravoval se na další zápas svého klubu. Život však nešel podle plánu. V současné době nemá žádné spoluhráče. Nemá žádný klub. Žádný další zápas. „Abych byl upřímný, asi jsem si nikdy nemyslel, že budu v této situaci,“ přiznává Wilshere.
„Dnes jsem běhal po atletické dráze a jen těžko jsem si představoval, že bych tu mohl být v této fázi kariéry. Všichni mi říkali: ‚Ve 28, 29 letech… budeš na vrcholu kariéry‘. A já si to opravdu myslel. Myslel jsem si, že budu stále hrát za Anglii, že budu v nějakém špičkovém klubu.“ Místo toho je chlapec, kterému zdánlivě ležel svět u nohou, velká naděje pro zemi, které takoví fotbalisté zoufale chybí, ve svých 29 letech dokonce bez nabídky zaměstnání. Jak se to mohlo stát někomu, kdo v šestnácti letech debutoval v Arsenalu, o tři roky později vymazal Barcelonu v Lize mistrů, vyhrál dva FA Cupy a oblékl dres Three Lions na několika významných turnajích? Tuto otázku si Wilshere klade pravidelně, a přestože zná pravděpodobnou odpověď, zůstává pro něj neuvěřitelně těžko stravitelná.
Takhle se podle něj příběh vyvíjet neměl. Přestože Wilshere přichází do londýnské kanceláře The Athletic v černé baseballové čepici, která mu zakrývá velkou část obličeje, okamžitě si ho všimne jeden z kolemjdoucích. Muž, fanoušek Arsenalu, vzpomíná na záložníkovo působení na Emirates Stadium a zjišťuje, kdy by ho mohl znovu vidět na hřišti. Wilshere se objeví s úsměvem, ale v očích má záblesk smutku, což je emoce, která je patrná po celých pár hodin ve společnosti 29letého hráče. Později se zmíní, že k podobným setkáním u něj dochází zhruba patnáctkrát denně, což může být frustrující, ale naznačuje to, jaký zájem o jeho osobu je. Nikde není tento zájem silnější než ve Wilsherově vlastní rodině a zejména mezi jeho čtyřmi dětmi: Archiem a Delilah z předchozího vztahu, Sienou a Jackem juniorem s manželkou Andriani.
„Moje děti jsou ve věku, kdy už to chápou. Zvláště Archie, kterému je devět let. Vlastně se se mnou baví a říká mi: ‚A co MLS?‘ nebo ‚Proč nehraješ v La Lize?‘ Miluje fotbal. O fotbale ví všechno. A je těžké mu to vysvětlit. Řekne mi: ‚Jak to, že tě žádný klub nechce?‘ Já nevím. Ale jak mu to mám vysvětlit? Ve škole má kamarády a víte, jaké děti dokážou být, dokážou být dost brutální. ‚Proč tvůj táta nepracuje? Není dost dobrý? Není dobrý ve fotbale?‘ Jo, to je těžké.“
„Mám dvě mladší děti (Sienu a Jacka mladšího), které mě nikdy neviděly hrát fotbal. Když jdu ráno sám na trénink, dám jim pusu a řeknu: ‚Jdu trénovat‘, tak vlastně nevědí, co dělám. Asi si říkají: ‚Kam to jde? Co je jeho práce? Ti dva starší si pamatují časy v Arsenalu, pamatují si, jak mě sledovali, když jsem hrál za Anglii. Svým způsobem je to docela příjemné – mohou to vidět na YouTube, a když jdu ven, lidé mě poznávají. Nejtěžší je snažit se jim to vysvětlit, když se ptají: ‚No, proč prostě nepodepíšeš smlouvu s nějakým klubem v Anglii? Říkám jim: ‚No, nikdo mě nechce‘, a oni to nedokážou pochopit.“
Občas to překročí hranici. Wilshere vzpomíná na den, kdy Archie přišel ze školy naštvaný poté, co jiný žák pojmenoval jeho tátu za „Jack Wheelchair“ (Jack Vozíčkář, pozn. překl.). Wilshere chlapcova otce kvůli incidentu konfrontoval, ne proto, že by se ho to osobně dotklo, ale kvůli tomu, jaký to mělo dopad na jeho syna. Posměšky se samozřejmě týkají zranění, která zhatila Wilsherovu kariéru. Problémy začaly před deseti lety, kdy si na konci kampaně (2010-11), v níž si připsal 54 zápasů ve věku 18 až 19 let, poškodil kotník. Od té doby se objevily další problémy. Přestože pokaždé bojoval a na jeho cestě bylo mnoho výjimečných okamžiků – například vítězství v anketě o nejlepší gól sezony Premier League po ikonickém výkonu proti Norwichi City v říjnu 2013 a jeho vydařená reprezentace Anglie v kvalifikaci na Euro 2016 – jeho potenciál nebyl plně využit.
Odchod z Arsenalu do West Hamu United v roce 2018 měl Wilshereovi poskytnout potřebný restart při vstupu do jeho teoreticky nejlepších let, nicméně realita se ukázala být výrazně odlišná a on souhlasil s odchodem z londýnského týmu po vzájemné dohodě 12 měsíců před koncem tříleté smlouvy. Za West Ham nastoupil pouze do 6 zápasů. „Upřímně řečeno, nikdy jsem neměl odcházet,“ přiznává Wilshere a vzpomíná na léto, kdy Arsenal po 22 letech jmenoval do funkce manažera Unaie Emeryho, který nahradil Arséna Wengera. „To není nic proti West Hamu – mohl to být kdokoli -, ale neměl jsem Arsenal opouštět. „Mluvil jsem s Arsénem, když jsem se vrátil z Bournemouthu (po hostování v letech 2016-2017, kdy mu zbývalo 12 měsíců do konce smlouvy s Arsenalem). Řekl mi: ‚Podívej, můžeš odejít. Novou smlouvu tady nedostaneš‘. Ale jak jsem znal Arséna, věděl jsem, jak moc si mě jako fotbalisty cení, také jsem věděl, že když budu fit, bude spousta zápasů a já se do toho týmu dostanu.“
„Přál bych si, abych měl stejný pohled na věc, když jsem si sedl s Emerym a on mi řekl: ‚Na stole je smlouva, ale nejsi v mé základní jedenáctce‘. Vzpomínám si, jak jsem odcházel naštvaný, protože jsem si myslel, že budu hrát – rok předtím jsem se osvědčil. Asi jsem udělal několik unáhlených rozhodnutí. Zavolal jsem svému agentovi a řekl mu: ‚Tak dost, musím odejít‘. Měl jsem si dát pár dní pauzu, uklidnit se a vše znovu promyslet.
Po odchodu z West Hamu trénoval Wilshere sám, dokud se v lednu letošního roku krátkodobě nepřipojil k Bournemouthu, který v té době patřil do Championship. Smlouva s ním však nebyla prodloužena a příležitostí od té doby bylo málo. „Lhal bych, kdybych řekl, že nemám obavy, samozřejmě že mám,“ říká. „Když jsem odcházel z West Hamu, byl jsem v této pozici a bylo to hrozné. Říkal jsem si: ‚Nechci to zažít znovu‘. Šel jsem do Bournemouthu, odehrál jsem několik zápasů (17, z toho 11 startů) a myslel jsem si, že to bude stačit, abych lidem ukázal, že jsem fit. Ale zjevně nebylo, protože nemám žádné nabídky. To mě rozhodně znepokojuje.“
Předsezónní přípravu absolvoval s nejmenovaným klubem, a přestože se mluvilo o jeho podpisu, nakonec to ani jedné straně nevyhovovalo. Wilshere dalšími komplikacemi, když byl pozitivně testován na COVID-19, takže se nyní musí dát znovu do pořádku a připravit se co nejlépe na případné vhodné nabídky. To se snadněji řekne, než udělá, a čím déle bude status quo přetrvávat, tím více se bude muset snažit.
Protože v místnosti, kde spolu hovoříme, zavládlo dočasné ticho, připadá mi vhodné se zeptat, zda se Wilsherův čas na hřišti neblíží ke konci. „Jo, to mě napadá docela často,“ přiznává. „Když jste v klubu a trénujete každý den, probudíte se, a pokud nejste v týmu, nebo i když v týmu jste, říkáte si: ‚Dnes musím dobře potrénovat. Musím manažerovi ukázat, že jsem na víkend připraven‘. Já to tak nemám. Takže se teď ráno probudím a říkám si: ‚Jo, musím jít někam trénovat‘. Na vlastní pěst… OK, před sezonou jsem trénoval s klubem, ale to už skončilo. Zase se probouzím, trénuji sám a hledám motivaci. A otázka, kterou si v tuto chvíli stále kladu, zní: Proč to dělám?“
„Když jsem odcházel z West Hamu a snažil se někde najít, říkal jsem si: ‚Přijde to, přijde to‘. Ale momentálně to nepřichází. A tak se teď probouzím a říkám si: ‚Dnes musím trénovat, ale proč zrovna dnes? Chci si najít klub, ale stane se to?‘
„Nedávno jsem se bavil se svou ženou. Bylo to chvíli předtím, než jsme šli spát, a já jí řekl: ‚Podívej, zítra musím trénovat, ale proč to vlastně dělám? Neměl bych se zkusit soustředit na něco jiného? Třeba můžu být trenér, mohl bych si udělat licenci A, co kdybych se začal soustředit na tohle?‘. Řekla mi: ‚Ne, to nemůžeš. Nemůžeš. Jsi až příliš dobrý.‘ „Řekl jsem jí: ‚Říkáš, že jsem moc dobrý, ale kdybych byl moc dobrý, tak by někdo přišel a dal by mi aspoň šanci, nechal mě trénovat s klubem nebo mě nechal, abych se jim pokusil dokázat, že na to mám‘. V jakém okamžiku si mám říct: ‚Už toho bylo dost? Upřímně řečeno, nevím. Budu pokračovat, dokud…Řekl jsem svému agentovi, že nechci být v takové pozici, kdy budu čekat a čekat, a než se nadějete, přijde leden a já skoro promarním další sezonu. Nemládnu, to nikdo z nás a já nechci zažít to samé jako loni, tím jenom ztrácím čas.“
Kam se tedy Wilshere, který má nepochybně elitní schopnosti a 34 startů za anglickou reprezentací, vydá? Je překvapivé slyšet, že jako jedinou možnou variantu navrhuje odchod do zámoří. „Mám trochu pocit, že se mi v této zemi zavřely dveře. Nevím proč. Možná je to kvůli historii zranění a lidem, kteří dostávají reference z různých míst. Mám pocit, že je to nespravedlivé. Ale je to tak, jak to je. Už dříve jsem řekl, že jsem otevřený odchodu do zahraničí. Ve skutečnosti asi do zahraničí chci jít. Chci zkusit něco jiného. Myslím, že to bude dobré pro mě, pro můj život, pro mou rodinu. Mít nový začátek někde, kde si lidé, kluby, fanoušci nebudou myslet: „Aha, to je Jack Wilshere. Dnes se zraní“ nebo „Odehraje pět zápasů, a to je všechno… zbytečná investice. „Naposledy jsem měl zranění v lednu 2020. Všichni si myslí: ‚Ach, jeho kotník, jeho kotník‘. Nebyl to můj kotník. Měl jsem kýlu, což je běžný problém. Během deseti dnu jsem byl v pohodě a pak bohužel přišla výluka. Ale dal jsem se dohromady a byl jsem opravdu v dobré kondici.
„Od té doby, co jsme se vrátili, když jsem byl ve West Hamu, jsem nevynechal jediný trénink. Měl jsem období mimo hru, kdy jsem trénoval každý den, a pak jsem odešel do Bournemouthu. Byl jsem k dispozici na každý zápas, na každý trénink. Takže jsem fit a připraven, ale abych to mohl dokázat, potřebuji dostat příležitost hrát zápasy. V Bournemouth jsem ji dostal a během těch několika zápasu jsem byl zcela zdráv, ani malý koňar, nic, zcela zdráv. Lidé si možná budou myslet, že to říkám jen proto, že se snažím najít klub, ale v tuto chvíli se cítím nejlépe, jak jsem se kdy cítil, co se týče mého těla. Dříve jsem si procházel zraněními, dělal jsem určité rehabilitační programy a cvičení, které mi doporučovali různí lidé, nefungovalo to, spíše naopak to situaci zhoršovalo. Musel jsem si tím projít a naučit se chápat své tělo, a to co potřebuje sám, abych se dostal tam, kde jsem dnes.“
„Kdybyste mi před pěti lety řekli, abych běhal po atletické dráze, řekl bych: ‚Ani náhodou‘, hlavně kvůli povrchu. Teď už ale vím, jak to musím dělat. Cítím se opravdu dobře, a když to říkám, jsem stoprocentně upřímný. Žádné bolesti v těle. Jediný způsob, jak to otestovat, je intenzita zápasů, kdy hrajete proti někomu většímu a silnějšímu, než jste vy.“
Wilshere v žádném okamžiku nevypadá, že by hledal soucit, ale když posloucháte, co říká, a pochopíte problémy, které prožívá, nelze nemít pocit, že si nějaký zaslouží. „Mám za sebou skvělou kariéru a stále v sobě cítím hlad,“ dodává. „Mám pěkný dům, čtyři zdravé děti, které chodí do dobrých škol. Najdou se lidé, kteří musí vstávat v pět ráno, jen aby dali dětem jídlo na stůl, mají to velmi těžké. Realita je taková, že jsem v pořádku, ale stejně mi to nebrání mít depresivní myšlenky nebo vnitřně bojovat s tím, jak se věci mají.“
„Můj další krok není o tom, že potřebuji vydělat peníze. Je to o pocitu, který mám uvnitř, a nemluvím jen o tom, když jsem jako dítě vyrůstal a miloval fotbal. Byly to začátky v Arsenalu, kdy jsem miloval hraní, miloval jsem chodit ven a hrát na Emirates. Je to o tom, že se snažím získat zpět ten pocit, že mám za co bojovat a zase zažívat fotbalové vzestupy i pády.“
„Abych byl upřímný, nevím, jestli jsem byl v depresi, protože bych si rád myslel, že jsem v ní nikdy nebyl. Ale pocity, které mám teď, jsem taky nikdy neměl, takže nevím. Mám takový skleslý pocit, když jsem sám, když trénuji sám, když jedete sám v autě, kdy na vás všechno dolehne. Jsem si jistý, že to zažívá každý. Někdo, kdo musí pracovat dvanáct hodin denně, jen aby uživil rodinu, to je asi něco úplně jiného. Jenže já teď tyto skličující pocity mám.“
„Řekl bych, že někde hluboko ve mně je pořád ten hlad, že jediné, co chci, je hrát fotbal. Nechci, aby si lidé mysleli: ‚Podívejte, chudák Jack, nemá klub, ale vydělal si fotbalem spoustu peněz, může zůstat doma s dětmi‘. Když se ráno probudím, chci se těšit na to, až půjdu na trénink a budu s klukama. Chci se vrátit na hřiště, zvlášť když se teď vrátili fanoušci. Od začátku sezony jsem sledoval každý zápas, který byl v televizi, a chci být toho součástí, chci mít ten pocit, že jdu na hřiště, slyším fanoušky a prostě zase můžu hrát fotbal.“
Wilshere v dětství fandil West Hamu, v devíti letech se připojil k Arsenalu a patří nejen k jeho nejlepším mládežnickým produktům, ale i nadále si udržuje pevné pouto s příznivci klubu. Být svědkem jejich úpadku je stále bolestivěji; svěřenci Mikela Artety jsou po dvou zápasech v Premier League na 19. místě a po loňském osmém místě se v této sezoně neúčastní evropských pohárů, a to ani po přidání třetího turnaje UEFA. „Štve mě, když vidím, kde jsou,“ uzavírá Wilshere. „Jediné, co řeknu je, že si myslím, že Arteta je ten správný člověk. Samozřejmě vidím zprávy, věci na sociálních sítích… Někteří lidé ho chtějí vyhodit. Myslím, že se snaží něco vybudovat a myslím, že to bude trvat nějaký čas. Nejvíc mě bolí, že když jsem tam byl a trochu jsme výkonnostně klesli, stejně jsme se dostali do Ligy mistrů (tím, že jsme skončili v první čtyřce). Když jsme pak z Ligy mistrů vypadli, bylo to pro mě obrovské zklamání – ‚Panebože, musíme být v Lize mistrů, musíme být výzvou‘. Teď se už ani o tu neusiluje. Vlastně se ani nesoutěží o místo v Evropské lize. Ale je tu dobrá skupina mladých hráčů, která je podle mě asi nejlepší od doby, kdy jsem Arsenalem prošel já, Aaron Ramsey a Kieran Gibbs. Tito hráči potřebují pár let.
„Rozdíl je ale v tom, že já jsem přišel do týmu hráčů světové úrovně a ti mi opravdu pomohli: Cesc Fabregas, Robin van Persie, Samir Nasri. Všichni byli skvělí a já se od nich mohl učit. Proto to bude trvat trochu déle, protože na těchto mladých hráčích leží větší zodpovědnost. Myslím, že Emile Smith Rowe byl v Brentfordu (v úvodním utkání sezony) nejlepším hráčem na hřišti, ale jeho vývoj bude trvat asi o něco déle, protože kolem sebe nemá takovou podporu, jakou jsem měl já.“
Z anglického originálu: ‘My son says to me: “How come no club wants you?” How do I explain that to him?’ – Jack Wilshere on his struggles, Arsenal and his future, který napsal David Ornstein pro web The Athletic 25.08.2021, přeložil Leon.
