Červený vozík pro důchodce, dva šrouby v noze a porada bez Artety, která rozhodla o titulu. Mikel Merino napsal pro The Players’ Tribune zpověď, ze které mrazí.
Pokud si dneska máte přečíst jeden jediný fotbalový text, ať je to tenhle. Mikel Merino se v otevřeném dopise „To the People Who Carried Me“ (Lidem, kteří mě podporovali) ohlíží za nejšílenějším půlrokem svého života. Za obdobím, které začalo v únoru v kanceláři lékařů v London Colney u té „nejdepresivnější prezentace v PowerPointu“ a skončilo titulem v Premier League, narozením syna a zlatem z mistrovství světa.
Vybrali jsme pro vás to nejdůležitější z jeho neskutečně upřímné zpovědi, ze které je cítit obrovská pokora, nadhled i láska k Arsenalu a rodině.
„MIKELI, JE MI LÍTO. JE TO NEMOŽNÉ.“
Psal se únor. Boj o titul vrcholil, blížil se světový šampionát a Mikelova manželka Lola byla v šestém měsíci těhotenství. Lékaři si ho posadili v ochranné botě před monitor a snímek po snímku mu ukazovali únavovou zlomeninu v pravé noze. Na místě, kde ji specialista s třicetiletou praxí ani pět dalších světových kapacit nikdy v životě neviděli.
„Doktor mi řekl: ‚Šest měsíců.‘ Byl jsem v takovém šoku, že jsem ani nedokázal být smutný. Jen jsem si to v hlavě rychle spočítal. Mistrovství světa začínalo za čtyři měsíce. Zeptal jsem se: ‚Jste si jistý???‘ A on odpověděl: ‚Mikeli, je mi líto. Je to nemožné.‘ Nikdo netušil, jak se noha bude hojit – a jestli se vůbec někdy zahojí. Část mě se v tu chvíli bála, že už si fotbal nezahraju vůbec nikdy. Domů jsem jel v naprostém tichu. Až když jsem to řekl Lole, úplně jsem se sesypal. Moje hlava už to chápala, ale srdce potřebovalo, abych to vyslovil nahlas.“
Po prvotním šoku si ale řekl, že všechno se děje z nějakého důvodu. Věří totiž, že má na rameni strážného anděla už od dubna 2017, kdy hrál jako dvacetiletý mladík za Dortmund a u jejich klubového autobusu cestou na Ligu mistrů explodovaly tři trubkové bomby:
„Ozvala se ohlušující rána a autobus se málem převrátil. Otočil jsem se a viděl krev na podlaze. Kouř, křik. Druhý den mi někdo řekl, že obrovský kus šrapnelu zůstal zaražený v opěrce hlavy na sedadle hned vedle Marca Bartry. Na mém obvyklém místě. Ten den ale zůstalo prázdné. Měl jsem trochu zatuhlé nohy a sedadla vepředu se dala sklopit, tak jsem si sedl tam. Možná mi to zachránilo život.“
I proto se odmítl vzdát. Když mu lékaři navrhli, že mu do kosti můžou navrtat dva šrouby pro zpevnění, neváhal ani vteřinu: „Řekl jsem jim prostě: Vamos, dejte je tam.“ Hned ráno po operaci ho mimochodem čekalo bizarní probuzení, když v 7:03 u dveří zazvonili komisaři z dopingové kontroly:
„Byl jsem napůl mrtvý, tělo napumpované anestezií, nemohl jsem se ani postavit na vlastní nohy! A oni se zjeví v sedm ráno?? Musel jsem se o berlích došourat z ložnice, pořád ještě trochu omámený. Přesně proto jim říkáme upíři. Chtějí vaši krev a ukážou se, když to nejmíň čekáte.“
ČERVENÝ VOZÍK PRO DŮCHODCE A POKORA PŘED MANŽELKOU
První dva měsíce po zákroku strávil o berlích. V zimním Londýně, kde se stmívá už ve tři odpoledne, to pro španělský pár nebylo jednoduché. Nejsilnější pasáže celého článku věnuje Mikel své těhotné ženě Lole:
„Měl jsem pro ni dělat první poslední, ale místo toho musela ona pomáhat mně, abych vůbec vyšel schody. Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Ruka kolem jejích ramen, snažím se nespadnout a čekám, až mě vytáhne nahoru. ‚Levou nohu nahoru, cariño…‘ Nemohl jsem do obchodu. Nemohl jsem si ani podat sklenici vody. Dostalo se to do bodu, kdy jsem se styděl jí o cokoliv říct.“
Lola musela venčit i jejich psa, až si jednoho dne Mikel řekl: „A dost.“ Rozhodl se jednat po svém a koupil si červený elektrický vozík pro seniory:
„Druhý den ráno už jsem si to drandil po ulici se psem na vodítku. Bzzzzzzzzzzz. Byl jsem tak strašně pomalý!! Mohli jste mě normálně předejít pěšky. Bylo to k popukání. Někdy jsem se schovával za sluneční brýle a kšiltovku, jindy mi to bylo jedno a sousedi mě načapali: ‚No týbrďo, Mikel se z toho zranění fakt zbláznil, co?‘ Jsem jen rád, že mě nikdo nenatočil a nedal to na internet, hahaha. Ty memes si radši ani nechci představovat.“
ZLOM PO WOLVES: „TO BYL DEN, KDY JSME VYHRÁLI TITUL“
Zatímco se Merino dával doma dohromady, Arsenal sváděl bitvu o titul. A pak přišlo klopýtnutí s Wolves, promarněný náskok 2:0 a okamžitá nálepka „same old Arsenal“. Co se dělo bezprostředně poté za zavřenými dveřmi?
„Upřímně, i uvnitř týmu se objevily pochybnosti. Ztratit vedení 2:0 by se nikdy nemělo stát. Jenže den po zápase jsme si my hráči svolali v šatně poradu – bez trenéra. Každý si vzal slovo. Nikdo nemluvil o taktice. Bylo to o tom, jak skupina lidí zvládá nepřízeň osudu společně. Řekl jsem klukům, jak tým vnímám zvenčí, a že tohle musíme vzít na sebe my hráči, protože šéf za nás nemůže vyřešit všechno. Když má jeden člověk v klubu na bedrech tolik úkolů, potřebujete v kabině lídry, kteří si dokážou poradit sami. A přesně takové my v tomhle klubu máme. V mých očích to byl den, kdy jsme vyhráli titul.“
Právě tahle schůzka udržela kabinu pohromadě i po porážkách s Bournemouthem a Manchesterem City. Veškerou jízlivou kritiku hráči proměnili v palivo:
„Byli jsme ‚bottlers‘. Věčně druzí. Druzí, druzí, druzí. Nudní. Tým ze standardek. Neschopní dát gól ze hry. Neschopní ustát tlak. Když ale začali zpochybňovat naši profesionalitu, semkli jsme se ještě víc. Ten chlápek s lahví v televizi? Tomu jsme se jen smáli. ‚Bantah‘, jak říkají Angličani. Šéf byl k nezastavení. Každý jeho proslov nám mluvil přímo z duše. Kultura, kterou tu máme, je jeho zásluha.“
NAROZENÍ SYNA, KŘIK U VARU A ŠAMPAŇSKÉ V COLNEY
Po těžkém porodu, při kterém Lola bojovala ze všech sil, přišel 30. dubna 2026 na svět malý Marco Merino. A jen o pár dní později šel Mikel poprvé po třech měsících vyklusávat na trávník – bez bolesti. Zápas s West Hamem (deset dní po porodu) sledoval jako novopečený táta doma z gauče:
„Když VAR odvolal jejich vyrovnávací gól… ‚VAMOOOOOOOOOOOOOOOS!!!!!!!!!‘ Úplně jsem zešílel. A najednou slyším: ‚U-hu… u-hu… u-huuuuuuuu.‘ Marco brečel. Vzbudil jsem ho. Lola na mě začala křičet a já jen zvedl ruku na omluvu: Moje chyba.“
Když pak Manchester City musel v dalším kole porazit Bournemouth, aby se udržel v boji o titul, Arteta posunul trénink, aby zápas mohli sledovat všichni společně v London Colney:
„V jídelně nás muselo být snad sto: hráči, realizační tým, kuchaři – všichni jsme slavili každé autové vhazování a řvali na rozhodčího. Pak City vyrovnalo a já měl srdce až v krku, tep na 200. Další věc, co si vybavuju, je závěrečný hvizd. Křik, objetí, šampaňské, čistá radost. Zakřičel jsem nejvíc v životě a dostal ze sebe všechnu tu bolest a pochybnosti. Bottlers. Věčně druzí. Šampioni. Když jsem se uklidnil, šel jsem sám dolů do posilovny a zavolal Lole a rodičům. Pak jsme všichni naskákali do bazénu a zpívali chorály Arsenalu. 22 let čekání bylo u konce.“
HÁDKY S ARTETOU, TÁTOVY PONOŽKY A SLEPOTA VE FINÁLE MS
Mikel ale nemohl slavit se šesti rumy s kolou. Za šest dní trenér Luis de la Fuente vyhlašoval nominaci na MS a on měl za poslední čtyři měsíce v nohách nula minut. Celý týden se prý hádal s Artetou a fyzioterapeuty – klub ho chtěl šetřit až na finále Ligy mistrů, ale on nutně potřeboval ukázat trenérovi reprezentace, že je připravený. Nakonec si vyhádal 30 minut proti Crystal Palace:
„Bylo to zvláštní, připadal jsem si jako nováček, co se znovu učí hrát fotbal. Ostatní kluci byli po zisku titulu úplně uvolnění, ale když jsem šel na plac já, byl jsem totální troska. Míč lítal tak rychle, že jsem ho sotva viděl. Ale ten den jsem hrál na 100 % o mistrovství světa.“
Nominaci vybojoval a ve vyřazovací fázi šampionátu se stal španělským žolíkem na hrotu útoku:
„Pět minut před koncem osmifinále s Portugalskem za stavu 0:0 mě tam Luis poslal na hrot. Samozřejmě, že nejsem opravdový útočník. Když se loni zranil Havertz a lidi na internetu mi dva týdny psali, že bych měl hrát vepředu, jen jsem si říkal, co to sakra je?“
Jenže právě z pozice útočníka rozhodl v 89. minutě osmifinále s Portugalskem (s tátou na tribuně v Dallasu, který měl na sobě „šťastné ponožky“ s potiskem Mikelovy oslavy u rohového praporku) a v závěru čtvrtfinále proti Belgii vystřelil postup znovu – tentokrát přímo před očima Loly a malého Marca. Ve finále proti Argentině pak u vítězného gólu Ferrana Torrese v prodloužení navázal na přední tyči tři obránce a v závěrečném tlaku soupeře schytal dělovku přímo do obličeje:
„Šel jsem k zemi, jako by mě postřelili – což se vlastně stalo. Dostal jsem takovou ránu, že jsem byl po zbytek zápasu na jedno oko úplně slepý. Na chvíli jsem měl fakt strach. Ale když zazněl konečný hvizd, cítil jsem jen obrovskou vlnu úlevy. V šatně jsem pak z oslav ukradl pár balíčků sušené šunky lomo a serrano, nějaký chleba a šel za rodinou.“
Celý článek pak uzavírá slovy, která přesně vystihují, jaký je Mikel člověk:
„Necelých šest měsíců předtím mi jedna prezentace v PowerPointu tvrdila, že se tohle nikdy nemůže stát. Podíval jsem se na lidi, které miluju, a pomyslel si: Od života už si nemůžu přát vůbec nic víc. Dneska už můžu říct jen děkuju. Tátovi za jeho vedení a šťastné ponožky. Mámě za to, že mě nechala snít. Marcovi za to, že je středem mého vesmíru. A Lole za to, že mi pomáhala do schodů. Nikdy jsi mě nenechala spadnout.“
/Gooners CZ&SK/
